Nějak mi začínají přerůstat přes hlavu

27. leden 2015 | 20.13 |

 Včera si Daníček všiml, že Fífa zmizela kdesi pod mycím stolem. Jeho zvědavost byla tak veliká, že najednou zmizel i on. Tak jsem vzala baterku, posvítila do všech koutů, pod lavici, pod gauč, pod regál, prostě všude na volání se neozval a tak přemýšlím, kde by mohl být. Ještě jsem otevřela do koupelny, jestli jsem ho tam náhodou nezavřela a najednou ho slyším. Bylo to takové slabé zavrnění, a bylo to v kuchyni. Znova prohlížím všechny kouty, nikde není, tak ještě otvírám kredenc, třeba jsem ho zavřela mezi hrnce, je velice hbitý.

 Nebyl ani tam a tak jako poslední naději, odhrnu malý závěs před mycím stolem a on tam v koutku sedí a nešťastně kouká mezi krabicí s víčky na zavařování, mezi igelitovými taškami, mezi láhvemi čistících prostředků, kartáčem a jinými nesmysly, které potřebuji schovat, ale občas je potřebuji i k nějaké práci.

 "Co tam děláš?" Zeptala jsem se, ale on se ani nehnul.

 "Pojď ven!" Ale ani snaha, že by chtěl.

  Tak si kleknu, abych se pro něho mohla natáhnout, a už byl venku.

  "Cos tam hledal?" Ptám se a jeho králová očička se tak upřímně dívají, že se neubráním a pohladím mu hlavičku.

  "Kam tam lezeš, copak si myslíš, že jsi Fífa? " Zmůžu se ještě na otázku.

  Ne, nemyslel si to, ale za nějaký čas slyším strašný rámus. Až jsem se lekla a rozhlížím se po kuchyni, co zas kde vyvedli a nikde po nich ani stopa, jen ze skříňky, kde jsou krabičky, košíčky, kde jsou kompoty, a jiné "velice potřebné věci" se ten rámus ozýval a tak otevřu dvířka a on na mne kouká Kerbin a Daníček se hrabe za ním.

 Já vím, že Fífa proleze úzkým otvorem z pod mycího stolu a vedlejší skříňka nemá zadní stěnu, tak se tam mezi těmi krabičkami schovává před štěňaty, tak oni to teď objevili.

 Momentálně se tady u mne rvou a řvou u toho jako zběsilí. Před chvíli jsem jedla jablíčko. Jakmile vidí, že mám něco v ruce, tak hned žebrají. Jablíčko ochutnají, olíznou, to jim chutná, ale když jsem si oloupala mandarínku, tak si sice přišli ochutnat, ale jen přičuchnutí, odskočení a takový výraz jako by mi říkali: "Bléé, taková hrůza a ty to jíš?" 

  Ráno jsem jednoho ztratila. Je to strašný pocit, když je vezmu ven a je tma, sice mi svítí na dvoře světlo, které ho docela slušně ozařuje, ale mám na zahradě spoustu keřů, takových schovávaček, že je nemožné někoho najít, když on sám nechce.

 Volám, nic. Tak zavřu Kerbíka domů a jdu ven s baterkou, abych si posvítila pod každý keř a toho zbloudilce našla. Když se tak konečně stalo, říkám si, že už nikdy nevyjdu ven za tmy. Nestojí mi za to, aby se některý z nich někam zatoulal a potom netrefil domů.

  Ono se to řekne, jenže, jdu otevřít slípkám, to stojí na prahu a pozorují, jak slípky z chléva pomalu vycházejí a hned nato spěchají chodbou ven na dvůr. Už si netroufají provokovat je v chodbě, tam není kam utéci, ale venku to se panečku předvádí.

  (To čemu říkám "chalupa" je bývalé zemědělské stavení. Kdysi se stavěla obytná část, chodba a další chodba mezi chlévy. Tak to tady máme stále. Kdybychom byli majetní, tak už dávno z chléva máme další bytovou jednotku, ale nejsme, a nikdy jsme nebyli, tak tam máme stále chlév, kde přebývala kdysi moje Baruška se svými telátky, kde jsme jednou měli i Žofku, to bylo prasátko a můj tatínek tam míval koně, jenže já už jsem letitá, tak tam mám jen  slípky. To jen na vysvětlení, že se mnou můžou jít ty slípky krmit i pouštět ven.)

  Když jsem udělala, co jsem udělat musela, vracím se do světnice, kde je ticho. Takové nezvyklé ticho, tak začnu pátrat, kde zas  ta zlobidla jsou. Prohledala jsem všechny jejich dosavadní skrýše, vrátila jsem se do chléva, jestli se náhodou tam neusadili, když slípky vyšly ven, ale nikde jsem je nenašla.

 "Tedy, jestli mi tohle míníte dělat, tak si vás přivážu," řekla jsem tichu ve světnici a nakouknu do koupelny, nikde nikdo.

  Kde jsou? To už mi začínalo být úzko a tak znova všechno, teď už důkladněji prohledávám, vrátím se do koupelny a teprve teď jsem nakoukla před sprchový kout, kde mám i koš se špinavým prádlem. Spali tam stuleni k sobě na Pepího tričku jako andílci,

 "No, můžete se na ně zlobit? - Nemůžete" Prostě jsou to andílci, čertíci se z nich stanou, až se probudí a přitáhnou si z koupelny tričko, vonící nádherně jejich pánem, kterého tolik milují.                           

pokračování

           

                       


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší