Podraz?

21. leden 2015 | 08.41 |

   Možná bude dobře, když o domnělém podrazu budou vyprávět sami štěňátka.

 "Pánův hlas poznám mezi tisíci," pomyslel Kerbin a už spěchal ke dveřím, aby byl první, kdo se s Pepím přivítá.

 Dveře se otevřely škvírkou, to proto, kdyby za nimi některý z nás stál, to aby nás nezranily.

  Byl jsem skutečně první, ke komu se pán sklonil a vzal mě na ruku."Daní, Daní, jde se ven," poručil pánův hlas a tak Daníček spěchal, aby už byl také v chlapské náruči a mohli jsme spolu všichni tři pěkně na dvorek a potom dál na zahradu.

 Jenže dnes to bylo nějaké moc krátké. "Kluci, honem se vyčůrat, jde se na výlet," řekl pán a otočil se, že tedy jde domů."

 Co jsme měli dělat? Přidali jsme se k pánovým nohám a naše nožičky se jen kmitaly. Proto jsme Pepu předběhly. Když došel, seděli jsme na zadečku u dveří a s hlavičkami zdviženými nahoru se ptali: "Kde seš tak dlouho?"

 "Tak půjdeme?" Zeptal se pán paní a ta si oblékla bundu, obula  boty, popadla mne do náruče a vyšli jsme všichni ven.

 "Tak to je nějaké divné," pomyslel si Daníček. "Vždycky nás berou oba najednou a teď má každý jednoho? Co to je za novoty?"

 Ale než jsme si to srovnali v hlavičce, vyšli jsme všichni za vrata na ulici, minuly několik domů, prošli několik zatáček, dvě křižovatky a potom kolem projíždělo jedno auto za druhým.

 Nejprve jsme se toho rámusu a domečků na kolečkách polekali, ale když se nebál pán ani paní, když nám pán vysvětlil, že to jsou auta pro ty, kteří nemají svoje nožičky, aby si došli kam potřebují, stulíme se v náručí a jen se díváme, jak je ten svět veliký.

 Ze silnice se odbočilo na louku, "tak kluci, kousek můžete běžet," řekl pán a dali nás do trávy, sice zastudila, ale my se dali do běhu, co nám  nožičky stačily.

Jejej, to se to utíkalo, to se to čmuchalo, tolik vůní má tenhle obrovský svět, tolik překvapení. Tolik krtin a tolik zrádných děr, kam jeden spadne a nemůže se hned tak vyhrabat. To se musí zakňourat, aby si toho pán, nebo paní všimli, jenže než k nám dojdou, vylezeme z díry sami a jsme  na  sebe patřičně hrdí.

 Po louce přišla opět silnice a náruče, prý po silnici bez vodítka pejsci nesmí a na vodítko jsme ještě malí, poučil nás pán a tak se neseme, tak se hřejeme pod bundou a je nám fajn.

  Když jsme se ocitli opět na zemi, ze schodů scházela paní a vedle ní běloučká psí slečna, na krku měla to, čemu říkal pán, vodítko.

 Namířila si to k nám a my zase k ní. Nádherně voněla, něco nám ta vůně připomínala, ale nemohli jsme si vzpomenout, navíc ta paní řekla: "Nelinko, to jsou štěňátka," a Nelinka k ní zdvihla hlavu, jako že rozumí, potom paní otevřela jeden z domečků na kolečkách a Nelinka vstoupila dovnitř. Také jsme tam chtěli, ale pán nám to nedovolil. Popadl nás oba do náruče a strčil pod bundu a paní se tomu jen smála.

 Když jsme přišli do místnosti, které říkal pán, "čekárna," poučil nás, že tady bydlí lékař pro zvířátka. Ale my nechceme nějakého lékaře, nám přece nic není," zlobíme se a chceme to dokázat tím, že najednou potřebujeme na zem.

 Naproti nám sedí paní a má pejska zabaleného jako miminko v dece a chovala ho. Možná pro toho pejska ten doktor je, ale pro nás? To tedy určitě ne! Paní se na nás usmála a my bychom se k ní rádi vydali, a zeptali se pejska co mu je, ovšem, to by nás naši páni museli pustit.

 V té čekárně byla cítit bolest, asi i smutek. Možná proto, že jiná paní,  sedící na židli blízko dveří, plakala, a když k ní přišel cizí pán, jen se zeptala: "Už ?" On jen kývl a ona plakala víc a pejsek zabalený v dece vešel s paní do jiných dveří a my jsme osaměli.

 Potom bylo slyšet krátké slůvko: "další," a to další jsme byli my.

 Jejej, ti lidé tam za těmi dveřmi na nás sahali, mačkali nám bříška, prohlíželi tělíčka, všichni nás okukovali, usmívali se, ale potom nás cosi štíplo v kožíšku a my dostali "občanské průkazy," jak řekla paní a šli jsme konečně zase ven.

  Máme se zlobit, nebo nemáme?

  Prý za čtyři týdny se máme stavit znova!

  Tedy to my asi nechceme, ale jak to udělat?

  Po chvilce se znova ocitáme na zemi, nebudeme se tedy ani zlobit, ani zabývat tím, co bude za čtyři týdny a cupitáme mezi paní a pánem a věřte, že každý kdo nás potkává se na nás usmívá, navíc potkáváme další tetu, prý Besinku, která se s námi zastavila na kus psí řeči, naše paní a pán si zase povídali s paní Besinky lidskou řečí a když jsme šli dál, potkáváme strejdu Viktora, ten byl veliký, černý, šel z něho strach, ještě že měl vodítko, jak tomu říkal pán, tak s tím jsme si tedy nepovídali.

 Potom jsme vešli do jiných dveří, byla tam usměvavá paní a ta naše řekla: "Jdeme se představit," a tak nás ta paní hladila, moc jsme se jí líbili a kolem to vonělo psím jídlem a ještě něčím. Mysleli jsme si, že nám paní něco koupí, ale ona ne, ona nemyslela na nás, ale na protivné slípky, kterým koupila veliký pytel pšenice, pro který se staví prý zítra.

 Takových zážitků za jeden den, to jednoho uondá, a když přišla louka, kde jsme mohli běhat podle libosti, tak před námi rozevíral náruč Javorník, dál Ještědské pohoří, a za ním Andělská hora. Slunce zapadlo za Černou horu, nad kterou se rděly červánky, které se pomalu rozlévaly nad  celým pohořím, a ono se halilo do perleťové, za chvíli přecházelo do tyrkysu a nakonec do azurové modři, vypadalo to velice slavnostně, a bylo to pro nás.

  Přišli jsme domů, unavení, a tam jsme dostali do mističky dobrůtky a hajdy  spát.

Slyšeli jsme ještě, jak pán prohlásil. "To byla krása, to byla síla ten západ slunce a v něm ty a ti malí drobci, kteří se drželi u tvých nohou," ale co řekla na to paní, netušíme, protože už spíme.

Tak nevíme, byl to podraz a nebo nebyl.  

pokračování




 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Podraz? pavel 21. 01. 2015 - 11:07
RE(2x): Podraz? inenaso 22. 01. 2015 - 07:11
RE: Podraz? zdenka"ren" 21. 01. 2015 - 15:39
RE(2x): Podraz? inenaso 22. 01. 2015 - 07:12
RE: Podraz? adil 23. 01. 2015 - 19:02
RE: Podraz? saša 25. 01. 2015 - 18:23