Nastávají změny

19. leden 2015 | 15.04 |

   Jednoho rána mne vzbudilo veliké naříkání. Večer, když jdu spát nechávám u svého pokojíku   dveře otevřené, abych slyšela, co se dole děje. Zatím každá noc proběhla v klidu až teď, proto se starostí vstávám, a jdu po schodech plna strachu, co se stalo.

Daníček mne přivítal velice bouřlivě a Kerbíček zas přidal na síle naříkání.

 "Jak to, že nejsi v krabici?" Ptám se a vyndávám Kerbíčka z jejich dosavadního spinkání a on  se přitulil, ale hned mne začal kousat a vyčítat: "Kde seš tak dlouho, když tě volám?"

 "Ty si vyskočil?" Ptám se Daníčka a ten radostně vrtí ocáskem: "No bodejď, je to tam malé, tak ať si to Kerbin užívá sám, já už tam nechci."

 Já hloupá jsem se domnívala, že to byla jen náhoda, ovšem druhý den se to opakovalo, jen s tím rozdílem, že Kerbin naříkal v krabici a Danek před ní stál a na Kerbina štěkal. Takže, žádná náhoda a tak jsem musela jejich spinkání obměnit.

 Myslela jsem, že k tomu, aby spali, potřebují nějaké intimní místo a tak jsem krabici otočila a vznikla jakási bouda, kam jsem složila deku, aby to měli měkoučké a dobře se jim spinkalo.

 Daníček šel na obhlídku nového lože a začal "uklízet." Hrabal a hrabal, aby postupně vyhazoval ven všechno, co jsem jim tam tak pěkně složila. První vytáhl deku, jako že ji tam nepotřebují, za ní osušku, která byla pod dekou, to mu nestačilo, tak začal drásat krabici v rohu.

 "Danku, nech toho uklízení, jdeme ven nakrmit králíčky," řekla jsem a vzala košíček s připraveným papáním pro ně.

 Vyběhli za mnou, už je nenosím, mají nožičky a už jsou dost velcí, už to tu znají, tak ať chodí pěkně po svých. Poslušně šli za mnou, namísto ke králíkům si to ovšem namířili do kůlny, tam se jim moc líbí.   

 "Nevadí, já si nakrmím a potom je vezmu domů," pomyslela jsem a když už mám nakrmeno, naskládám dřevo do košíku a sháním mrňata. Měli strašně moc práce, tolik zajímavého je v té kůlně, tolik různých koutů, ale když jsem řekla. "Mně to je jedno, já jdu domů, klidně si tu buďte," vyběhli na dvorek a přidali se ke mně.

 Za silnicí je takový malý sklad, kde právě dva muži cosi nakládali na auto. Náš Danek se s nimi dlouhé roky vždycky vítal, zdravil je štěkotem a oni na něho mluvili, nejednou přišli až k vratům, aby ho pohladili, proto beru malé do náruče.

 "Chtěla bych vám představit nové hlídače našeho dvora," řekla jsem a ti dva muži okamžitě nasadili  úsměv přes celý obličej se dívali na to malé v mém náručí a jejich ruce už se natahovaly, aby si pochoval každý jednoho.

 Zatím se naše štěňata s každým kamarádí, tak to nemohlo ani tady být jiné. Z náruče se škrábali nahoru na ramena, a jejich ostré zoubky ochutnali ucho jednoho, který se brání: "Né, ucho né," a rozdováděné štěně se mu zakouslo do ruky.

  Ve skladu bylo plno smíchu a také trošku smutku, když si povídáme o Daníčkovi, jak se mu nevyplatila důvěra k lidem.

 Když přišel Pepíno domů, vyprávím mu o seznamovacím ránu ve skladu naproti a žaluji, že Daníček od té chvíle neustále utká k vratům a podlézá je, aby se dostal na ulici. "Dávej na něho pohor, je strašně rychlej," přidávám, když se chystají jít ven.

 Když odešli, postavila jsem se v kuchyni k oknu a dívala se, jak jdou dvorem dozadu na zahradu, jak vchází na louku za ní. Ovšem Kerbíček se zastavil před plotem a neudělal ani krok dál, zatím co Daníček se vydal téměř zarostlou pěšinkou, kterou jsme chodili s jeho jmenovcem každý den.

 Je mnoho věcí i příhod v životě, které se opakují. A tak se přiznávám těm, kteří se batolí venku se  synkem. "Jsem ráda, že vás všechny mám."    

pokračování                           

           

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nastávají změny mi-lada 22. 01. 2015 - 10:43