Jezerní den

13. leden 2015 | 20.38 |

 Byla sice slíbená předpověď, že bude krásný jasný den, jakých bývá málo, ale nevěřila jsem. Ráno se jen, maličko zardělo nebe a poté už jen modrá. Sluníčko ozařovalo všechno kolem, a snad si ani neuvědomilo, že je leden a měla by tu vládnout paní Zima. Zatím to vypadá, jako by se na jeho místo posadil měsíček březen.

 Užíváme si to. Danek s Kerbinem zas tak moc sluníčka nezažili a tak je provokuje i jejich vlastní stín. Běhali jsme vzadu po zahradě, dvorek totiž okupují slípky. Už když jsme šli po chodníčku kolem chalupy, slípky se snažily sezobat zbytky slunečnic, které ptáčci vyházeli z krmítek.   Neprovokujeme je, ani já, ani štěňata a přesto se jedna oddělila a přiběhla k nám, aby uštědřila klobanec Daníčkovi do zádíček a ještě se u toho rozčiluje. "Tady je to naše, tady je to naše."

 "Abys náhodou neměla řeči," odpovím jí a Daníček, kde už byl? Pelášil a namířil si to zrovna ke kůlně, ovšem u kůlny byly zas tři staré slípky a  také tam vyzobávaly to, co ptáčci vyházeli z krmítek.

 "Půjdeme dozadu," řekla jsem a vykročila. Oni dva za mnou jako můj stín, hlavičky pěkně nahoru. Ocásek se Daníčkovi kroutí jako malému prasátku, a Kerbíček ho má hrdě zdvižený, jako práporek.

  "Dívejte se šmudlové, co je  krásy kolem! Jejda, těch krtin, co krtci nadělali a jak ta zem voní," upozorním a Daníček si přičuchl, potom hrábl do tmavé hromádky země pacičkou. Zastudilo to a tak se rozběhl ke staré třešni, kolem které je u kmenu loňská tráva sluníčkem pěkně vyhřátá. Sice se tam chtěl povalovat, a vyhřívat se, jenže Kerbin přiletěl jako velká voda a už byli v sobě. Když se začnou rvát, jsou jak jedna huňatá koule.

 Toho povyku co nadělají, a když už toho je víc jak dost, jeden z nich uteče a tím také vyhraje. Dívám se a hned nevím, který to vyběhl a zastavil se až u plotu kde je také pruh suché trávy, navíc ta tráva šustí a listy z doubku, který tam roste, se nechájí chytit pacičkou a kousat zoubky, ale moc dobré to není.

 Jenže na nějaké dlouhé zkoumání není čas, Jako dělová koule přiletěl Danek a povalil Kerbíčka do trávy, se zavrčením, "To máš za to," a už utíkal dolů k plotu.

 Poznávám je podle toho, že Daniček je o tón světlejší a má přes zádíčka tmavý pruh. Kerbíček je dočerna, i když ten pruh má přes celá záda také. Občas si je spletu, ale oni stejně ještě neslyší na jména, oni slyší spíše na zatleskání, nebo na slovíčko: "Kluci."

  Chodím za nimi, sluníčko hřeje a na nebi se objevila bílá čára po letadle. Na světě je tak krásně, když někoho mám, někoho, kdo mě potřebuje a doufám bude mít rád. Zatím tihle drobci milují každého, kdo k nám jen zavítá. Slávce v pondělí cupovali nohavici u kalhot asi za to, že jim přinesla každému dva piškotky. Večer se přišla podívat Štěpánka, ona totiž Daníčka  vybrala a tak chodí kontrolovat, jestli roste, jestli má všechno co potřebuje a on jí za to pořádně vykráká za  její dlouhatánské vlasy.

  Jenže tady se nemohu jen tak dívat, musím dávat dobrý pozor, kde jsou, co dělají, všimli si totiž, že v potůčku stále ještě teče voda, i když už není tak divoká jak před pár dny, ale krásně si povídá a tak by se asi také chtěli zapojit.

  A tak je neustále honím od břehu, a když se jim zamane, že se právě tam, tak blízko té vodičky, která tak pohádkově vypravuje, začnou prát, musím je vzít do náruče, jinak by se skulili dolů a nevím, jak by to dopadlo.

  Nelíbí se jim to a tak se rozběhli k lesu. No k lesu, jsou tam dvě řady krásně vzrostlých smrků, které jsme s Pepou kdysi vysadili a pod nimi nastláno jehličí a listí od Filípka, co je jilm od Vlčidolskoé babičky, která nám ho kdysi dala a byl asi tak 10 cm velký, možná ani to ne. Vyrostl z něho krásný strom, a že to je jilm, které jsou chráněné, nepovolili "náplavě" která si tady staví své domky, aby ho porazili, jinak pokáceli všechno.

  "Milánkové, žádný do lesa," řekla jsem, když Daníček podlezl chatrný plot a už tam byl.

 Ani se za mnou neotočil a jen tak zavrněl: "Dej mi pokoj s tím svým neustálým to nesmíš, tam nesmíš," a čuchal dál krásné vůně, které doma ve světnici nemá a hrabal pacičkou,  a ta jehličnatá zem se dala tak krásně odhazovat. "Tady se mi to líbí, sem nás ber a ne mezi drzé slípky," poradil mi a já s Kerbíčkem  ho zbytečně lákám, aby šel k nám, že se projdeme po lávce přes náš malý potůček.

  Ne, nebyli jsme pro něho zajímaví a tak nezbylo, než protáhnout ruku a čapnout milého Daníčka, aby  se vrátil.

 Přešli jsme zahradou a u sousedů zaštěkal pes, Možná to byl Alan, možná Rek, nevím, neviděla jsem a ti moji se zastavili a nastražili ouška a potom se rozběhli za mnou, aby opatrně přešli po  lávce potůček, který je tak lákal a musím přiznat, že lákal, i když byli oba na lávce a tak jsem ráda, že jsme  všichni bez úhony přešli na druhou stranu.

 Jsou unavení. Kerbíček je jako dítě, postavil se mi před nohy a předními pacičkami se snažil vyškrábat nahoru do mé náruče.

  Vzala jsem je oba, neukázněné slepice byli všude a tak jdeme domů a já jim vypravuji, že Danek měl kamaráda, který za ním chodil a já když jsem šla ráno na autobus, tak jsem s ním mluvila, řekla jsem mu: "Dastyne, u nás žijí dva mrňousci, které ti ráda představím a doufám, že se také na mě přijdeš podívat a budete spolu kamarádit."

  Jenže ti moji "mrňousci," si vůbec nevážili toho, že jim tady maluju budoucí časy a než jsme přišli domů, tak mi usnuli v náručí a teď spinkají v krabici, která už je pro ně docela malá a Pepíno bude muset udělat  nové místo na spinkání, ale to už nebude ve světnici, ale v chodbě hned vedle slípek, skamarádit se spolu musí, to se nedá nic dělat!

  Kdyby nespali, určitě bych tohle nemohla napsat, oni totiž vyžadují všechen můj čas jen pro sebe.

pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jezerní den jarča n. 14. 01. 2015 - 07:25
RE: Jezerní den adil 14. 01. 2015 - 18:39