Sněží

5. leden 2015 | 18.04 |

     
  Ve světnici je téměř posvátné ticho, které občas poruší jen zapraskání dřeva v kamech. Malá zlobidla spinkají schoulená k sobě ve svém provizorním pelíšku, co je krabice od jakési elektroniky. Jsou velice vnímaví, jen první a druhou noc se jim povedlo, že si počůrali a pokadili deku na které měli spinkat a teď už vydrželi a spinkali pěkně v suchoučku a teploučku. Svůj pelíček mají u kamen, která ještě v noci udrží trochu tepla a tak jim není zle i když venku začala zima.
 Dnes se seznámili se Slávkou, to je moje sestra. Chodí k nám každé pondělí na kávu a "řeči." Teď jsme toho zas tam moc nenařečinily, protože jsme se musely naustále smát a pozorovat jak se perou, jak se nesmím zvednout ze židle, abych šla přiložit, to hned utíkají za mnou, potom je zaujaly bačkovy Slávky, které se snažili ukradnout a utéci s nimi do kuchyně. Jejich rvačky jsou doprovázeny vrčením a pokusy o štěkot.
  Potom se pomaličku otevřely dveře a škvirkou, aby náhodou neutekli do chodby a aby je nezašlápl, se do světnice vecpal Pepíno. Okamžitě byly zapomenuty bačkory, moje šála, kterou cupovali, dokonce i moje huňatá vesta, kterou si pletou asi se svou mámou a dávají jí pořádně zabrat.
  Pepíno je pro ně magnet, má vousy a co bylo ještě krásnější, dostal na stůl pekáč a v tom pekáčku bylo pečené kuřátko, do kterého se pustil. Vonělo to tak přenáramně, že Kerbíček zaběhl do kuchyně, ze které se začalo ozývat zoufalé naříkání.
Když jsem tam vešla, abych se podívala co se mu děje, pobíhal po dlaždicích a neuvěřitelně u toho kňoural a čumáčkem jezdil téměř po zemi.
 "Chtěl by maso," řekla jsem.
 Pepí okamžitě utrhl kousek z prsíček a já ho brzdím. "Je to slané, nedávej mu to," jenže bylo pozdě. Netušila jsem, že může být to mrně tak rychlé. Daníček dostal také kousek a já je raději vzala do náruče a vyšla s nimi pod kůlnu, kde není sníh a kde se jim tak moc líbilo, Ovšem teď ne, oba vystřelili z kulny a namířili si to domů. Sněhu napadlo docela dost na jejich malé pacičky, tak se zabořily až po bříško. Jejich hlavičky se po mně otočily s vyčítavým. "To to tak necháš?"
 Samozřejme jsem to tak nenechala a vzala je do náruče a schovala pod bundu, potože to foukalo a navíc sníh stále padal. Zavrtali se mi někam až pod paže a tak jsem přišli domů. Pepí už dojedl a natál se na gauč.
 Jen jsem je postavila na prahu světnice na zem, vystřelili a hned ke guči, pacičkami se opřely o polštář a hubičky vydaly rozkaz, "chceme nahoru." A tak je Pepí vzal k sobě, položil si je na svou rozložitou hruď a oni se škrábali dál, aby ho mohli rvát za vousy a potom začali ty vousy, potom i tváře olizovat, a stále se lezli výš a výš, aby se dostali Pepímu až do vlasů.
 "Ty ses po tom jídle neutřel, že tě musí umývat oni?" Se smíchem se ptám, on se také zasmál a potvrdil, "to víš, něco jsem jim musel nechat."
 Potom si chvilku pohráli, pak musel na autobus, má odpolední směnu. Utahaná, unavená mrňata jsem dala do krabice a ve světice nastalo tohle božské ticho, které za chvíli pomine, jen co se vzbudí.  
               
 takže možná pokrčování

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sněží zdenka"ren" 06. 01. 2015 - 10:37
RE: Sněží davidhavel 06. 01. 2015 - 11:39
RE: Sněží adil 06. 01. 2015 - 13:57