Hatě

17. říjen 2014 | 20.52 |
› 

  Den v dešti

  SMS, byla stručná a věcná: "Jedu v každém počasí, přibaluji deštník, pláštěnku a beranici, M." Tak jsem popadla batůžek a vyrazila ze dveří, i já jsem připravená až na tu beranici.

  Autobus na Bedřichov se maličko opozdil a tak mne nepřekvapilo, že mi zas zvonil mobil v kapse, ale to už jsme byli na zastávce, kde "Mafi" nervózně přešlapovala. Mávla jsem směrem ke dveřím, usmála se a usadila vedle mne na sedačku. "Jsem celá nervní, myslela jsem, jestli jste nejeli druhou stranou." Sdělila mi svou obavu.

  Venku prší, je sice docela teplo, ale čeká nás celý den v dešti. Nahoře v horách bude určitě větší mlha, ale zas to bude tajemné, zvláštní, možná trošku uplakané, ale nejsme z cukru. To já zlanařila  Mafi k téhle procházce po hatích okolo přehrady na Černé Nise. Mám sice trošku černé svědomí, že ji vytahuji do deště, ale kdyby se jí nechtělo, tak by se nějak z toho slibu vykroutila.

  Ranní Bedřichov nás přijal podle očekávání, mlha, drobný déšť a malá přehrada také nezklamala. Její obyvatelky  rychlostí zámořského parníku připlouvaly ke břehu. "Helejte kačeny, už posledně jsem vám dala celou svou svačinu, tak dnes nedostanete nic," poslala jsem vyčerpávající informaci k vodě a míříme si to k dřevěnému lyžaři, který opatruje tabuli s informacemi o Jizerské padesátce.

  To nás zas tak moc nezajímá, ale u památníku horolezců, kteří zahynuli 31. 5. 1970 v Peru při zemětřesení pod lavinou kamení a ledu se zastavujeme. Mafi zná některé z nich a já jsem ráda, že neznám osobně nikoho, nerada ztrácím "své" lidi.

  "Tudy jsem ještě nikdy nešla," přiznala Mafi, když jsem ukázala směr, kterým půjdeme. Maličko mne to udivilo. Ona má Jizerky prošlé křížem krážem a nejednou nás tady tahala takovými místy, že jeden žasnul. Žlutě zbarvená cesta z perku se před námi táhla jako dlouhý předlouhý had. Perk podivně skřípal pod nohama, ale jinak bylo podivné ticho, až to bolelo.

  Smrky se topily v mlze, a když nás značka zahnala na rozbahněnou pěšinu, musím upozornit, že je dlouhá asi jen 500m, "ale musíš si dávat pořádný pozor, kam šlapeš," říkám zbytečně, vždyť musela vidět, že povede každý krok blátem, nebo po mokrém balvanu, či trávě. Všechno příšerně klouže a já už cítím, že mám mokro v botech.

  Konečně jsme se dostaly k mohutnému buku, který je z poloviny opadaný, z poloviny se krásně zabarvené listí chlubí kapičkami vody, které ochotně opouští list při sebemenším pohybu. Prošly jsme bez úhony na těle a snad i na duši. Před námi se otevřela vodní plocha přehrady.

  To je krása!

  Znám ji modrou jako letní nebe, znám ji šedou jako olovo, znám ji zkadeřenou vlnkami, jak si s nimi větřík hraje a dnes má snad všechno dohromady, až na tu modrou.

  Přehrada je vybudovaná v letech 1902 - 1905. Hustě osídlené podhůří Jizerských hor bylo často postihováno povodněmi, tak se v roce 1900 utvořilo v Liberci Vodní družstvo pro regulaci vodních toků a výstavba přehrad v povodí Lužické Nisy s cílem vybudovat nádrže k zadržení povodní. Součástí projektu šesti vodních nádrží byla i ONA.

  "Tak kde to máš?" Optala se Mafi a myslela ty mé vysněné hatě.

  Stačilo jen ukázat. Podél vodní nádrže je nově vybudovaný 1 km dlouhý dřevěný chodník, který je pouze pro pěší turisty. Hatě vedou od hráze až k přítoku Černé Nisy, jsou bezbariérové, na trase se nachází dvě vyhlídková mola, která nelze ani v tom deštivém počasí přehlédnout. Kdyby bylo krásně, usadily bychom se tady a kochaly se nádherou kolem a vodní hladinou, ovšem dnes to nepřipadá v úvahu, všechno je mokré! Jdeme stále dál, nabízí se pohled nejen na vodní plochu, ale i na rašeliniště, která už jsou rudě zabarvená, na chvíli nás zarazí kříž těsně u vody, který tu stojí na památku Dagmar Stinové. Dobrovolně zde ukončila svůj život snad ze smutku za zemřelého manžela a těžce nemocnou matku, kdo to dnes ví. Jizerské hory jsou samý pomníček, potkáte je na různých místech a téměř všude.

  Stále ještě prší, stále je téměř zlověstné ticho, stále mlha zahaluje kraj. Obešly jsme celou přehradu a ocitly se na jejím druhém břehu. Viděla jsem, prošla jsem vším, co jsem chtěla a teď je na Mafi, aby mne dovedla zas ona dolů do města.

  "Kudy chceš jít?" Zeptala se, ale mně je to myslím úplně jedno, jestli se vydáme směrem na Kateřinky, nebo na Rudolfof, jen chci vyjít v Lidových sadech.

  Mafi zvolila tedy Rudolfof, asi proto, že tam je děsný stoupák mokrou strání, dál příšerá lesní cesta a to, co nás vedlo dolů k městu, se cestou ani nazvat nedá. Je to jakýsi úvoz plničký balvanů, výmolů, plný listí a kořenů stromů.

  Já vím, že až tohle skončí, tak se nad městem rozdělíme, ona půjde na Ruprechtice, já dolů na tramvaj. Sice ještě přišlo přemlouvání, k ní na čaj, když to nezabralo, tak na grog, ani to nezabralo, tak na víno, ale já tvrdohlavě trvám na svém, "Ne, já jdu domů." Mám proto svůj důvod, boty mám promáčené, ponožky mokré, mokrá jsem celá, nepoužila jsem pláštěnku jako Mafi, ale jen deštník, tak džíny po kolena, atd.

  Tak se loučíme a já jdu, jdu a jdu a konce není, ctím modrou značku a dobře dělám. Dovedla mne na konečnou zastávku tramvaje a ta tramvaj mi právě odjíždí,..

  Když na to dnes vzpomínám, musím uznat, že to byla krása a pohled z okna prozrazuje, že venku opět prší.

1

3

5

7

9

12

13

15

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Hatě zdenka"ren" 18. 10. 2014 - 19:20
RE: Hatě inenaso (nena) 18. 10. 2014 - 19:56
RE: Hatě jarča n. 19. 10. 2014 - 08:21
RE: Hatě newold®blbne.cz 20. 10. 2014 - 09:08
RE: Hatě adil 21. 10. 2014 - 06:58