Povídka

10. červenec 2010 | 11.54 |
› 

Anděl strážný
1 Mám holčičku jak vlčí mák! Mám dcerušku, které tolik sluší červená barva, která má černé vlásky a bílou pleť. Tak bílou, že mě to až někdy leká. Mám holčičku a je zatím celá moje! Vždyť jí byly teprve čtyři roky a tak nemá ve své dušičce potřebu nějakých tajemství a protože je to brebentilka, dovídám se všechno, co ji těší, co ji trápí a z čeho se raduje. – Dneska mi k té mé holčičce přibyl Anděl strážný!
 Jdeme loukou! Chodíváme tudy vždycky, když si krátíme cestu k babičce, abychom ji nemusely obcházet silnicí. Však také nejsme sami, uprostřed té louky je vyšlapaná pěšina a tu jsme nevyšlapaly jen my dvě! Chodívá tudy dost lidí, kteří si krátí svou cestu a šetří tak i čas a také snad pro podívání na město, které se rozkládá před námi v dolíku a zatímco my jsme v tom kousku přírody, kde skřivan nad námi trylkuje jásavou písničkou, mouchy bzučí dotěrně a malá moje se občas sehne k travnímu stéblu, aby si z něho do dlaně vzala berušku, tam dole ve městě je shon a ruch, který i sem doléhá, ale my jsme soustředěné jen na broučky, mravence, luční koníky a samozřejmě berušky!
 Berušky jsou už od přírody "ochočené" nebojí se, neutíkají jako třebas luční koníci! Beruška se vydá na průzkumnou pouť po malé ručičce a dceruška ji zdvihla vysoko  nad svou černovlasou hlavičku a odříkává jasným sladkým hláskem: "Beruško, beruško, kam poletíš? – Do nebíčka a nebo do peklíčka?"
 Beruška si po svém průzkumu dětské dlaně vylezla na ten nejvyšší z prstíků chviličku se zdálo, že přemýšlí o dětské říkance a potom se vznese a většinou "do nebíčka". To má potom ta moje malá obrovskou radost a její smích se nese nesekanou trávou, nese se nahoru ke skřivanovi a dolů nad město. – dětský šťastný smích!"  
 Neznám většího štěstí v lidském životě, jak tyhle chvilky, když se mě znova chytne důvěřivě za ruku a zdvihne své hnědé, trošku i zlaté oči ke mně nahoru a s úsměvem ve kterém ukáže všechny ty bílé zoubky, aby mi s horlivým kýváním své černé hlavičky sdělila: - "Maminko, ta tedy letěla."
 Já jsem ta máma! Mne naplní její hlas, její pohled nevýsostným štěstím a nevyměnila bych ani vteřinku téhle cesty za nic na světě. Proto jí tak často říkám "Beruško". Je to taková moje malá Beruška, je to i luční koníček, dokáže z ničeho nic poskakovat a radovat se z ničeho. Jen proto, že před námi poplašeně vyletěl ptáček, který má v trávě možná své hnízdo, nebo, když na ni nepozorná moucha naletí a ona pak se smíchem přiznává: - "To jsem se lekla" a někam, kam si myslí, že bzučící moucha odletěla pošle napomenutí: - "Musíš dávat pozor!" A zahrozí za ní prstíčkem.

2

 Moje děvenka hopsá kolem mne a já zapomínám, že jsem dospělá osoba a hopsám s ní, okusujeme měkká stébla trávy a pochvalujeme si, jak jsou slaďoučká a když si vzpomene, že natrhá babičce kytičku, rozhlížíme se obě a za chvíli už máme kopretiny, luční zvonky, kohoutky a metlice trav.
 "Mami," řekla a znělo to tak nedětsky.
 "Copak?" Co jiného se dá na takové oslovení říci? A ona opakuje: - "Mami, že je lepší dávat, nežli brát!" A nedívá se přitom na mne, ale kamsi dolů na město.
 Její oči jsou vážné a čekají na mou odpověď. Ta malá chce slyšet to, co se jí včera zdálo, že je v životě nejdůležitější, totiž, - obdarovávat druhé!
 Trochu jsme marodily, nechodila do školky a obě jsme si spolu užívaly i té její nemoci. Čajíčky, postýlka, pohádky a teplíčko od kamen, kam jsem přikládala polínka, aby nám bylo oběma dobře. Včera jsme byly na kontrole u lékaře a já připravila pro sestřičku Haničku kytici umělých karafiátů, aby jí je ta moje malá odevzdala. Umělé květiny nedělám pro radost, dělám je pro obživu, ale tyhle byly jen a jen pro radost!
 Moje holčička předávala tu pestrou kytici s takovým vážným výrazem ve tváři a když si ji Hanička od ní vzala, štěstím ji očička jen svítila. Bylo to důležité životní poznání a jak je vidět, usídlilo se v její dušičce, která je zatím čistá jak lesní bystřinka ve skalách.
"Ano, v životě je lepší dávat, nežli brát! Ono dávat se musí umět, stejně tak jako někteří lidé umí jen brát. Pamatuj si, že těch, kteří dávají je vždycky méně, jak těch druhých a pamatuj si, že chceš být vždycky tam, kde ve těch lidí měně!"
3 "A proč?" Udělala se zvědavým kukučem.
 "Proto, aby se to vyrovnalo, aby byla na světě rovnováha!" Zasmála jsem se své vážné odpovědi a ona, protože jí tohle vysvětlení stačilo, poskakovala přede mnou po chodníku jako malá srnečka. Také měla své oblíbené červené šatičky, bílé punčošky a červené střevíčky.
 Teď moje holčička svírá oběma ručkama kytici, kterou jsme natrhaly. Stačí jen slézt jakousi skálu, která vystupuje ze stráně a přejít koleje, kudy ještě nikdy nejel žádný vlak a kousek dál po silnici, ještě  přejít most nad Nisou, kde se bude moje malá dívat dolů jak voda přeskakuje po kamenech a na chvilku zapomene i na babičku. Když budeme konečně pokračovat za okamžik budeme u babičky. Tam už nebudu mít svou holčičku, babička to moje dítě  zabere úplně pro sebe  a já si budu rozšafně povídat se svým tátou!  
 Na tohle všechno jsem myslela, když se na mém rameni objevila ruka, která ho stiskla velkou silou!
 Zvláštní, nelekla jsem se, ale rychle se otočila! Za mnou stál muž v tmavém oblečení s obličejem bledým a nevýrazným a jeho tvář se neusmívala!
 "Jede vlak!" řekl, ale rty se mu nepohnuly a jeho ruka mě stále držela za rameno, já stiskla ruku svému dítěti a náraz vzduchu mě odhodil na černou skálu, kterou jsme opatrně slézaly. Tiskla jsem své dítě v náruči a on tiskl moje rameno silou, která nás dokázala udržet a nápor vzduchu, který valící se a funící lokomotiva kolem sebe šířila nás nestrhl pod její kola.
 Nevím jak dlouho jsem seděla a držela svoje dítě v náručí, nevím, kdy mě pustila ona pevná ruka, která svírala moje rameno! Nevím ani, čím mě moje malá probudila z šoku ve kterém jsem se ocitla.
 Když jsem se rozhlédla kolem, nikdo na louce krom nás dvou nebyl, lokomotiva kamsi zmizela a jen skřivan nad námi jásavě trylkoval, že jsme obě v pořádku, jen ta naše tak pracně trhaná kytka se rozsypala po černé skále a kolejích pod ní!
 Opatrně jsme přešly dvě lesklé ocelové strunky, které mohly být naše poslední a já se nemohla zbavit podivného pocitu. Mám svou holčičku krásnou a vřelou jak vlčí mák, tak málo stačilo a neměla jsem nic! V hrůze svírám tu dětskou ruku ve své, až se malá brání: - "Mamí, pusť, to bolí!"
 Mám holčičku jak vlčí mák a od téhle chvíle vím, že mám k ní i "Anděla strážného," který nám zachránil život!
4

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Povídka zdenka"ren" 10. 07. 2010 - 15:05
RE: Povídka nena 10. 07. 2010 - 15:51