Pro velké, možná i pro malé

29. červen 2010 | 19.30 |

Jak se dostala láska k lidem

Dávno, túze dávno kam žádná paměť nasahá žily ve vesmíru pouze planetky. Byly malé, velké, šišaté, kulaté, modré i zelené a věřte - nevěřte, co planetka, to určitá specifická vlastnost! Jedna planetka žila láskou, jiná přátelstvím, další pravdou, ohleduplností1, obětavostí, upřimností, ale také závistí, sobectvím lakotou, nebo i lží.

Každá planetka si žila podle své povahy, kterou ji sudičky daly do vínku při zrození. - Laskavá laskavě! Prolhaná prolhaně! Poctivá žila samozřejmě poctivě a tak podobně.

Jaká byla, taková byla a nikdo se nemohl splést a tak to šlo miliony a miliony let a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mělo být snad jinak až do doby, kdy přišel "VELKÝ TŘESK!" Vesmír se otřásal, 2rpzpínal a zase smršťoval, spojoval a rozděloval! Všechno vřelo, míchalo se, oddělovalo a zase spojovalo, že nezůstal kámen na kameni, - co kámen na kameni, ona nezůstala ani půlvodní molekula vedle původní molekuly
 

Když konečně zavládlo ticho, nikdo a nikoho z toho co kdysi bylo nenašel!  Vesmír byl úplně jiný! Nebyla planetka lásky, nebyla ani nenávisti, nebylo nic jen spousta hmoty, která se náhodně spojovala a naříkala. Všude se ozývalo: - "Kdo to já vlastně jsem? Co s námi  teď  bude?"

Tak a právě v tuto chvíli Bůh ještě jednou a naposledy zamíchal v obrovské vesmírné kádi tou horkou hmotou a nabral ji do dlaní, uplácal první kouli a když ji hodil do prostoru, řekl: - "Ty budeš slunce a budeš svítit a hřát!" Poté si otřel ruce do velké kožené zástěry a znovu nabral hmotu do dlaní: - "Ty budeš měsíc, ale staneš se jen odleskem slunce!" Další koule se stala Zemí a tak Bůh formoval tu svou hmotu, aby ji dal tvar i barvu a aby ji zasadil na místo věčné!

S hmotou si poradil Bůh vskutku božsky, teď ještě co s povahami? Co s nimi, teď tu byly jaksi navíc a ony dotíraly na Boha. - "Nechceme zaniknout! My také chceme žít! Bez nás by byla hrozitánská nuda, udělej něco!" A tak dlouho škemraly a prosily, až Bůh usedl a přemýšlel.

3Jak tak přremýšlel, vymyslel člověka! Okamžitě jej vymodeloval z toho co měl zrovna při ruce,  tedy z toho co zbylo na dně vesmírné kádě a vymodeloval jej k obrazu svému. Potom zamíchal v kaši všechnu tu lásku, přítelství, zlobu, lež i pravdu, všechno to, co kdysi vlastnily planetky a spokojen se svou prací to dal člověku do vínku se slovy. - "Já ti dal člověče rozum k přemýšlení a teď ti přidám něco, co tu zbylo po planetkách. Používej to dle rozumu svého, uvidíme co z toho vzejde dobrého, či zlého!" To řka, opustil člověka!

A tak člověk od té doby žije a přemýšlí! Přemýšlí o sobě o druhých o životě i o zániku.

Ten kdo si uvědomuje jaká hloubka je v něm samotném obsažena, že mu dal Bůh do vinku celičký vesmír, celou jeho krásu i hrůzu, že mu dal možnost vybrat si z povah to co mu bude nejvíce vyhovovat, - tato možnost nadělala nejen závistivce, nepřejícné, prolhané, pomluvačné lakomé i sobecké tvory, ale také lidi pravdomluvné, laskavé, dobrosrdečné, jenže toho hledání, než je najdeš!

Všechny povahy si u člověka našly jakos takous vyrovnanost, ale nejhůře se má mezi lidmi láska! Každý ji chce! Každý ji volá! Každý po ní touží a také ji každý zneužívá. Láska má mnoho podob, ovšem lásku nám Venuše nedala proto, abychom ji zneužívali, abychom z ní měli prospěch! Lásku nám dala proto, abychom se láskou rozdávali! - Ty mně, já tobě a i když dám všechno co v sobě mám, jsem bohatší než kdy předtím, ale musí se to myslet pocitvě, protože jen láska a poctivost se drží za ruce, jinak všechno shoří na popel!

4To proto je v člověku tvrdost kamene, lehkost vánku, jemnost motýlích křídel, světlo slunce a tma noci.

Člověk je sám sebou zmaten, je zmaten tím co v sobě potkává a čím víc se o sobě snaží přemýšlet, čím víc si chce rozumět, tím víc si nerozumí a nikdy se nemůže dobrat nějakého konce! To proto je mnoho lidí zmateno a raději nezkoumá hloubku v sobě a hledí si jen tenoučké vrstvy na povrchu, kde je uložena chuť k jídlu, pití, spánku, touha po krásných věcech, touha po milováníá a pobavení se!

Ono to většině z  nás stačí, jenže co s těmi, kteří se podívali dál a rozeznali co je pomíjivé a co trvalé?! - Je vůbec něco v člověku trvalé?

Každý víme jak těžké je žít v hledání, ve stálém hledání sama sebe, tebe? Jeden den se jevíme jako dobráci, kteří jsou ochotni se rozdat všem, jenže příjde noc a s ní sen a ráno se budí někdo úplně jiný! - "Pane Bože, řekni mi prosím, jaký já to vlastně jsem!"

5Bůh se mezi nás neplete, dal nám přece rozum a to víc než možná sám chtěl a proto, když se nemohu dopátrat toho jaký to vlastně jsem, snažím se to dělat s druhým. Přikazuji, zakazuji, zařazuji, protože každý druhý musí  být vměstnán do představy jako u o něm mám! - Že něco druhý chce?! - Nezajímá! - Ne! Tak to tedy ne, protože JÁ to tak nechci!

Kvůli tomuhle má vztahy mezi lidmi ovlivňovat láska. co to je vůbec láska? Láska je jak široká bílá stuha kam se vejdou vedle sebe jen dva a nebo všichni. Je mnoho druhů lásky a ta nám leží pod nohama a je bílá tak, že na ni v prvních dnech vstupujeme čistí na těle i duší, svěží jak pramínek z hor. Jak však jdou dny, občas z nás saze upadne!

Saze je černá, těžká a mastná a ta se na lásku nalepí, nejprve se snažíme, ale jsou mezi námi tací co saze pouštějí a dělají, že to nevidí a nechávají čistit 6stuhu lásky ty druhé. Jenže ten druhý je časem celý umouněný, upachtěný, protože jen jednu sazi uklidí, spadne další.

Venuše se přísně dívá na svět jak se s jejím darem zachází. Když zjistí, že ve jménu lásky jeden druhého vydírá, uráží, ponižuje, nebo i týrá, nehněvá se a vezme si svou stuhu po které ti dva chodili nahoru k sobě a oni najednou pod sebou nevidí bílou svítící cestičku touhy, ale černou zaplivanou ulici a zastydí se, aby každý odešel na jinou stranu a znovu hledal ztracenou stuhu lásky.

Ovšem za sebou nechávají pusto a prázdno. Jen vzácně se udrží stuha lásky čistá a bílá! Většinou je láska ubitá, bolavá, nemocná nenaplněnou touhou. Láska se nikdy nezabije sama, lásku v nás musí zabít vždycky jen ten druhý a pak ještě po letech, kdy přebolelo příkoří je připravena ukázat nám střípky bývalého štěstí a krásy.

Až člověk pochopí, že láska je vždycky jen dar, že má  všechna spektra barev, všechny jeho odstíny, kterými si hledá skulinku, kterou  by mohla proniknout do srdce a mohla v něm žít, tak zůstane s člověkem navěky.

Je to tak jednoduché, s láskou jsou lidé veselí, dobří, laskaví, proto to nikdy nevzdává a jde vteřinu za vetřinou za něčí touhou se srdcem na dlani. - Bez lásky se nedá žít, i když pokořená, i když spálená na popel,  vždycky vstane jak Fénix  ze svého popela!

(obrázky jsem si vypůjčila z jakéhosi časopisu)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Pro velké, možná i pro malé brumbrumbrum 29. 06. 2010 - 20:12
RE: Pro velké, možná i pro malé nena 29. 06. 2010 - 20:55
RE: Pro velké, možná i pro malé mi-lada 30. 06. 2010 - 07:14
RE: Pro velké, možná i pro malé newold®blbne.cz 30. 06. 2010 - 11:11
RE: Pro velké, možná i pro malé zdenka"ren" 30. 06. 2010 - 14:41
RE: Pro velké, možná i pro malé nena 30. 06. 2010 - 16:29