"Naši"

3. březen 2013 | 06.12 |

 Na plácek před nádraží hned po ránu, když jsme šly do školy, přijely maringotky taženy traktorem. Silné ruce komediantských chlapíků z vlečňáku skládaly různá břemena!
 "Holky! Holky! Holky helejte se, přijeli naši!" Jásala Jarmila Brožová a všechny hlavy se otočily stejným směrem! 
   Krok jsme zvolnily a horečně přemýšlely jak to udělat, abychom mohly odpoledne ven i když nemáme osobní volno!
 "Musí nás pustit, přece to je výjimečná situace a vůbec! Stejně jede naše vychouška pryč, tak jí na tom nemusí přece záležet," řekl kdosi vzadu a všichni máme dojem, že je to svatá pravda!
 Alena šla vedle mne zatnula pěsti a přitiskla si je k hrudi: - "Musí nás pustit! Musí nás pustit! Musí nás pustit!" Opakovala stále dokola jako zaříkávání.
 "Říkej se mnou!" Poručila mi!
 "Co jí to udělá?! Musí nás pustit!"
 A tak jsme šly vedle sebe a jak dva blázni opakovaly že nás musí odpoledne pustit ke kolotoči!
 Naše touha dostat se z intrnátu odpoledne ven, ještě mnohonásobně zesílila, když jsme šly po šichtě domů!
 "Kdybych měla utíct," tvrdila Alena a my ostatní jsme na tom byly podobně.
 Jana Kotlíková měla službu a tak si pro jistotu sebou do kanceláře vzala i Tonču s Jarčou, aby ji posílily v odhodlání umluvit vychovatelku a vynutit si na ni za každou cenu vycházku.
 Vychovatelka se na delegaci děvčata přísně dívala, to ona dovede za všeho nejlépe! – "Děvčata, postavit kolotoč není legrace a o nic nepřijdete, když půjdete ven o řádném osobním volnu ve středu!"
 "Ve středu soudružko! Ve středu to je moc dlouho! Kolotoč se už točil, když jsme šly domů! Viděly jsme to! Střelnice je postavená, houpačky se houpají, kolotoč se točí!"
 Jarča sepnula ruce. – "Soudružko, prosíme vás, pusťte nás!"
 A tak i když jsme v to moc nedoufaly, dostaly jsme na hodinu volno!
 "Na hodinu, děvčata, na hodinu!" Zdůraznila a před kanceláří to bouřilo nadšením a bylo velice zvláštní, že jsme na pokojích vzaly pracně našetřené korunky, abychom je lehkomyslně vložily do ruky svalnatého komedianta! Domov jsme opustily v závratné rychlosti a každá jsme věděla, že ta volná naše hodina, bude o něco delší, vždyť jen než dojdeme až před nádraží!
 Už od Stalingradu bylo slyšet vřískání reproduktorů, puštěných naplno! Uchvátil mě podivný pocit, který jsem nedokázala pojmenovat, pocit který se mě zmocňoval jen tehdy, když jsem měla jet domů a nebo když jsem se zatoulala sama v lese nad školou! Znám ho ze svých toulek už z dětství, je to prostě nepojmenovatelné!
 Řvoucí ampliony nás přitahovaly jak silný magnet! Alena je snad tažena párem volů, rázovala přede všemi, asi cítila něco jako já!
 Neslyšela, neviděla, bylo jí teskno a cosi nutilo utéci odtud z toho příliš sešněrovaného režimu domova mládeže, kde z nás různým způsobem dělali nic necítící starce, kde jsme byly manipulovány do budíčku do večerky! Asi jsme všechny musely zhluboka dýchat, jinak bychom se udusily! Věřím, že by každá z nás chtěla být volná alespoň na chvíli, jako jsou ti komedianti! – Jednou tady, podruhé jinde! Jsou křiklavě oblečení a ta ženská u střelnice přeplněné kýči, je zmalovaná, navoněná laciným parfémem.

navíc se stála usmívala naučeným úsměvem na kolemjdoucí! Tohle všechno nás přitahuje i když žádná nevíme proč!

 Alena se zastavila a očima přehlédla celé prostranství a už ji to táhlo k  "řetízkáči," který obsluhoval světlovlasý mládenec v zelených kalhotách a přepestré košili na prsou rozhalené! Jeho boty měly vysokou podrážku, úplně stejnou jako má ten pásek Motyčka, který stál pod kolotočem a lákal náš hlouček na první jízdu!
 "Holky! Holky, všem platím, všem bez rozdílu," vykřikoval a roztahoval náruč. Snad doufal, že když už neuloví zpátky Alenu, proč by to nemohla být zase nějaká jiná?!
 Asi byl sám překvapen, zájmem, který se mu dostal! Většina děvčat se nahrnula na schůdky k sedačkám upevněným na dlouhých řetězech. Alena komedinatskému chlapci ukázala: - "Támhle ten to všechno platí!" A hodila po něm jeden ze svých svádivých pohledů.
 Kluk od kolotoče spustil stroj, ještě chvilku chodil kolem strojovny, potom si založil ruce na prsou a lhostejně se díval, jak se děvčata vzájemně proplétala, jak se odhazovala, jak u toho pištěla a pokřikovala na sebe. Díval se lhostejně, jako by byl unaven tím co viděl každý den, odvrátil hlavu a díval se na oblohu!
 Stála jsem sama opřena o pultík střelnice a dívala se na kluky, kteří pokoušeli štěstí na válečky! Také bych si ráda vystřelila, ale tři koruny na růži?!
 Tři koruny na růži z krepového papíru?! Nebo pět na válečky?!
 Ne! Kdepak, ani jednu kačku, ani jednu za ten kolotoč nedám! Od toho páska Motyčky jsem si nechtěla nechat platit, nechápu proč mi pořád doma vtloukaly do hlavy, že člověk musí být hrdý, může být chudý, ale musí zůstat hrdý!
 Jak je vidět, na hrdost ženy tady kašlou téměř všechny a Alena se mi vysměje, že jsem nešla, možná jí řeknu, že jsem se bála, aby mi nebylo špatně, ale ona mi stejně neuvěří!
 "Chceš vopici?" Zeptal se voják, který ji právě převzal z ruky té zmalované ženské od střelnice.
 Byla jsem tak překvapená, že ani neuvažuji nad tou svou hrdostí a už jsem držela tu příšerku za gumičku. Voják odešel, ani se nedočkal poděkování.
 Kolotoč se dotočil a děvčata scházela po schůdkách dolů. Nevím jak je možné, že když je nás víc jak jedna, chechtáme se jak blázni a všude!
 Tady také holky sestupovaly dolů od kolotoče a každá měla pusu roztaženou smíchem! Alena však zůstala sedět! Otočila hlavu směrem k mládenci, přimhouřila oči, aby se v okamžení proměnila v tiše předoucí kočku!
 Pochopil, usmál se a klátivou chůzí přešel k houpající se sedačce, aby usedl naproti a nenasytnýma očima si prohlížel pohupující se Alenu!
 Prohlížel si nejprve důkladně obličej, potom sklouzl dolů, zastavil se chvíli na prsou, na kolenou, aby se stejnou cestou vrátil zpátky nahoru k čekajícím modrým očím!
 Usmál se světácky, proč ne! On je přece zběhlý světem!
 My dole řvaly: - "Alenóóó! Alenóóó!"
 "Alena nepůjde," řekl mládenec a rukou přejel po paži navlečené do světlého svetříku! Okamžik nechal ležet svou nenechavou ruku na Alenině zápěstí a zavolal na nás dolů: - "Alena nikam nepůjde!" Hned se podíval na ni a s podivným úsměvem. – "Že nikam nepůjde?"
 Tak málo stačilo, aby Alena ztratila hlavu, znovu se připoutala řetízky a dolů po nás hodila zářivý vítězný pohled!
 "Ta mrcha Alena zas loví," neodpustila si Božena jízlivou poznámku a kdosi ji usadil: - "Jen nech bejt, stál by za hřích! Taky bych si dala říci! Takovej krásnej kluk!"

080630 ŽIZNIKOV 122

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: "Naši" zdenka"ren" 03. 03. 2013 - 10:13
RE: "Naši" mi-lada 03. 03. 2013 - 11:10
RE: "Naši" newold®blbne.cz 04. 03. 2013 - 19:02
RE: "Naši" adil 05. 03. 2013 - 08:21