Dávno a dávno je tomu

17. srpen 2012 | 10.57 |

Když porovnávám výchovu dětí dříve a dnes, mám dojem, že dnešní rodiče se snaží, aby si děti co nejvíce užily, - asi mají dojem, že se v životě napracují ještě dost a dost. Nás rodiče vedli od malička k práci, maminčino bylo: - "nejprve povinnosti, potom zábava," a nebo, "nejprve se nakrmí zvířata, ptom teprv my." Příběh, který jsem na blog vybrala je z dopby kdy jsem ještě nechodila do školy, byly to vlastně moje poslední prázdniny a už jsem byla "zapřežená" v koloběhu rodiny.

Práce na poli
97 Dostala jsem velice důležitou práci a to: - Musela hlídat koně, aby nepobíhali polem jak by se jim samotným zachtělo a aby necuchali panáky s obilím. Začalo se svážet žito! Po něm přijde pšenice, ječmen, oves a všechno se to naskládá do stodoly a potom vymlátí.
 Já chápu, že se musí dávat pozor na koně, aby neběhali sem tam po poli se žebřiňákem stejně jako to dělávají v ohradě dole u řeky, ale proč bych  je měla hlídat, když se dneska sváží žito a to koně nemají rádi. Přece se to i zpívá v té písničce! To vím jistě, ale až se bude svážet oves, to teprve bude s koňmi práce!
 Držela jsem důležitě opratě v rukou a pobrukovala si: - "kdybys jim býval dal oves, oves, byl by tě do Prahy dovez, dovez!" 
 "Irka, že tě přetáhnu bičem," ozval se najednou tatínek ze žebřiňáku, kam ukládal snopy podávané maminkou.
 Strašně jsem se lekla a podívala se na koně. – "No jo!" říkám zklamaně, když uidím jak Fuks natáhl hlavu k sousední řadě panáků. A stačila chvilička, už držel jeden  snop a pořádně s ním zatřásl, aby uvolnil hrst, kterou měl mezi zuby.
 "Necháš toho," nebojácně ho plácnu po té jeho mlsné hubě, když jsem předtím odhodila sobě svěřené opratě do strniště.
 "Dej to sem," začala jsem se s Fuksem přetahovat o rozcuchaný snopek..
 "Říkala jsem abys mi to dal!" zlobím se a zahrozím. – "Jednu ti vlepím a budeš to mít!"
 Fuks to nerad vzdal, ale vzdal to po krátkém přetahování. On věděl, že snopek pustil jen o své vlastní vůli, to proto abych měla radost.
 Když už byl rozcuchaný snop jen můj, vrátila jsem ho do panáku s poznámkou: - "Teď vypadáš jak strašák do zelí. Taky se necháš takhle zřídit." Přidám nespokojeně, ale už rychle běžím k vozu, odkud otec uklidňoval koně: - "Prrr, prrr! Tak je sakra drž!" Přikázal mi přísně a já poslušně vzala do rukou opratě a lítostivě pomyslela, že je buďto náš Fuks naprostý analfabet, nebo nezná tu písničku. Taky je možný, že nepoznal žito!
   Slůvko "analfabet," jsem slyšela nedávno po prve a moc se mi zalíbilo.Nevím sice co znamená, ale muselo to být něco velice zvláštního, když ono slůvko tatínek spojoval s předsedou "em-en-vé!" Já navíc věděla že žádný em-en-vé není, že si to tatínek taky asi právě teď vymyslel. Vždyť cukrář Macák dělá předsedu národního výboru! Tohle vím naprosto jistě z hlášení místního rozhlasu, který to na lidi vykřikoval velice často. "Předseda národního výboru soudruh Macák přikazuje," tak vždycky začínalo hlášení a po hlášení otřásala vsí písnička, kterou jsem potom celý den prozpěvovala a tvrdila Míle, že jsem ji sama vymyslela.
 Tak i teď se mi v hlavě přihlásila a tak spustím. - "Frantavájá, frantavája, něstrašnája bandóška lubája, a paněrajta, ranavájá něstrašnája bandóška jeva." To bylo tak jediné si z písničky pamatuji a co dokáži do omrzení opakovat tak dlouho, až si sama sobě musím vyhubovat, že se chovám jako debil.
 To je také nové slovo, ale o něm asi vím co znamená. Dospělí tak říkali Pepíkovi Novotnejch, na kterého zas my děti pokřikujem: - "Hocane-krocane." Je to prostě místní blb! Tak se mi rozšířila slovní zásoba a já věděla, že blb je úplně to samé, co debil. A tolik se mi to nové slovo zalíbilo, že tak začala říkat všemu, co jsem musela v ten den vzít do ruky. Smeták se stal "debilem," koš na slámu, klika od řezačky na řepu a říkala jsem to tak často, že si toho všimla i Lidka a byl pokoj: - "Ještě jednou tě to uslyším říct, dostaneš takovou, že se ti vobrátí kousavý dozadu, ty debile!" A tak se jsem se s tím slovem okamžitě rozloučila, aby na něj nezapomněla a nechala si ho jen pro chvíle, kdy budu sama.
 "Irka, já z toho vozu slezu a uvidíš," ozval se táta ze žebřiňáku, když koně stočily svoje hlavy do dalšího panáku.
 "Asi je nezvládne" ozvala se maminka na mou obranu.
 "Jen kdyby chtěla" odpověděl na to mrzutě táta a mne se zeptal: - "Na co myslíš, u tý práce?"
 Tak jsem srovnala koně a opakovala si nespokojeně. – "Na co myslíš?" Tatínkovi  jsem sice neodpověděla, ale sobě chtěla. – "Na co myslím, při tý práci?" Ptám se sama sebe a začala vzpomínat na co před chvílí myslela, ale už to bylo pryč a to mi bylo moc líto, že mám takový utíkavý myšlenky a namísto, aby si moje hlavička vzpomněla na to, co se v ní před chvilkou odehrávalo, vzpomněla si jak Lidka s opovržením řekla: - "Já to nechci vidět, až ty půjdeš do školy. Ty seš načisto hloupá, když si nepamatuješ, žes měla koupit kvasnice."
 Ono to je těžký! Vzdychla jsem a snažila si vybavit proč to tehdy bylo. Vždycky když mě někdo doma řekne: - "Už jsi velká holka," vždycky přijde něco a to NĚCO všem dokáže, že velká holka určitě nejsem. Stejně jako s tím droždím. – To je také pěkné! Doma maminka řekne: - "Jsi už velká holka, dojdeš mi do krámu koupit kvasnice!" Když, ale přijdu do krámu, usměje se na mne pan prodavač a zeptá se: - "Tak panenko, za kolik chceš toho droždí."
 Když se tohle stalo po prve, řekla jsem: - "Pane prodavač, já nechci žádný droždí! Maminka říkala, ať koupím za dvacetník kvasnic!" Všichni se v krámě smáli a pan prodavač se tedy omluvil – řekl tak pěkně: - "Tak to promiň já jsem myslel, že to je jedno." Když jsem však doma všechno jak to bylo po pravdě zopakovala, smáli se i tam a tak jsem si tehdy připadala, jako kdyby byla dočista hloupá.
 "Popojeď," ozval se táta z vozu a tak beru důležitě opratě do ruky a dám povel: - "Hyjóó!" Koně skutečně poslechli a celý vůz i s tátou se dal do pohybu.
 "Prrrr," zastavil je sám otec a já po něm opakovala. – "prrr" o poznání tišeji.
 Už to tu bylo znova, dočista jsem jsem zapomněla jak si chtěla připomenout, proč se mi doma tak smáli, že se i Lidka musela podivovat nad tím, že si nic nepamatuji. No – to je toho, že jsem jednou namísto droždí přinesla domů prášek do perníku jen proto, že jsem dočista zapomněla co maminka chtěla a když se mě pan prodavač podíval do dlaně kolik v ní mám peněz, dal mi ze dvacetník sáček a ještě tvrdil, že to asi maminka chtěla, a vzkázal, že mi to má podruhé napsat na kousek papírku.
 Teď jsem se dívala na maminku, jak napichovala jednotlivé snopy na vidle, které měly jen dva vyleštěné "pícháky". Mamince to šlo! Byla jedna radost pozorovat ji jak nabodla snopek a takovým krásným obloukem nad svou hlavou ho přehodila až přistál tatínkovi přímo pod rukama. Teď jsem se musela otočit, abych uviděla, jak tatínek snopek okamžitě vzal a pěkně ho přiložil k ostatním "zadkem" ven z vozu, klasy dovnitř. Panečku těm to šlo!
 "Nelelkuj a popojeď" zavelel otec z fůry a já popojela a podivná radost se mi usadila někde kolem srdíčka, že mě koníčci poslechli, protože už jsem asi skutečně velká holka!
 Byla jsem už u zápisu do školy! Po prázdninách už tam budu chodit každý den. – "No já nevím, jestli se mi bude tam chtít chodit každej den," říkám si a snažím si představit jak vstávám den co den a s taškou na zádech jdu Dolní stráží do Horní Stráže, jak musím vyšlapat kopec mezi lipami a potom být zavřená celičký den v tom velikém baráku, kterému říkají škola! Lída už tam chodí kam až má paměť sahá! Umí psát, počítat, umí číst a někdy mám čte i pohádky.
 I když jsem chtěla před chvilkou myslet jen na to, jaké to bude ve škole, jen jsem si vzpomněla na pohádky, už byla u princezny Pampelišky, kterou nám večer Lidka přečetla celou a o které jsem přemýšlela ještě dlouho před spaním, až z toho přemýšlení docela usnula.
 "Já mám asi v hlavě dům," řekla jsem si. On to není jen tak obyčejný dům, je to barák, obrovský barák a ten má jeden pokojík vedle druhého jsou to pokojíčky maličké i větší a velké, jako je náš "velký pokoj"! Ty pokojíčky jsou plné myšlenek, úplně až po strop jsou naplněné myšlenkami a já v tom obrovským baráku chodím, tu otevřu jedny dveře a vyvalí se na mě myšlenka na Marunu, když na ni chci myslet, pustím ji ven a tak na ni myslím. Když už mě to nebaví, zamáčknu ji zpátky do místnosti a otevřu si další dveře a vypadne na mě třebas ten můj hrníček s pomněnkama, který chci rozbít na střípky, abych měla čím házet panáka. – "nebude to škoda?" Zeptala se myšlenka, která měla právě teď na starost skákacího panáka a střípek do něho. "Nestačil by ti kousek sklíčka a nebo jen tak obyčejný kamínek? To chceš kvůli kousku střípku rozbít celý hrníček?"
 "No já nechci, ale Maruna má střípek s růžičkou a já chci taky nějaký krásný, ne jen obyčejný," odpověděla jsem své myšlence a že se mi nechtělo myslet na svůj rozbitý hrneček, který ještě o tom, že bude rozbit neví, zatlačila jsem myšlenku na panáka s jeho střípkem za dveře, aby se podívala za další.
 "Popojeď," zavelel otec a tak jsem poslušně popojela s vozem, který byl už téměř plný a pomyslela: -  "Kdyby sebou jeden nenosil všechny ty nacpaný pokoje s myšlenkama v hlavě, musel by se ukousat u těch hloupých koní, který nemají ani tolik rozumu, aby pochopili, že dnes nakládáme žito a ne oves!
 Když otec seskočil z plničké fůry, byla jsem ráda, že mám svůj první den na poli bez větší újmy za sebou a jdeme vedle sebe s maminkou cestou s bílým pískem, který tak krásně hřeje do bosých nohou. Tenisky mám svázané k sobě tkaničkami a přehozené přes rameno. - Už jsem prostě velká holka. 
96    

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Dávno a dávno je tomu pavel 17. 08. 2012 - 14:48
RE(2x): Dávno a dávno je tomu inenaso 17. 08. 2012 - 18:41
RE: Dávno a dávno je tomu pavel 17. 08. 2012 - 14:51
RE(2x): Dávno a dávno je tomu inenaso 17. 08. 2012 - 18:43
RE: Dávno a dávno je tomu pavel 17. 08. 2012 - 20:27
RE(2x): Dávno a dávno je tomu inenaso 17. 08. 2012 - 21:11
RE: Dávno a dávno je tomu tenisák 19. 08. 2012 - 09:44
RE: Dávno a dávno je tomu adil 19. 08. 2012 - 14:50
RE: Dávno a dávno je tomu jarmila 22. 08. 2012 - 14:15