Do třetice

9. leden 2012 | 21.48 |
› 

Jednou přetekla selským trpělivost a určili si dva delegáty, kteří se vydali do Prahy na ministerstvo zemědělství. (Naivky!) Sepsali všechno co jim vadilo na násilné kolektivizaci vesnice. Jel můj táta a soused Mrázek. Dostali se na ministerstvu až k nějakému úředníkovi, který přislíbil, že jejich "petici" v pořádku odevzdá, že pan ministr není právě přítomen.

5 Táta se sousedem si prohlédli Prahu a jeli spokojeni domů, že vše proběhlo v klidu. V Lípě na nádraží už na ně čekali  policajti a na čtrnáct dnů je zavřeli. Bylo to hrozné, mamka nevěděla co se s tátou stalo, proč se nevrátili, sousedka u nás kvílela, že je snad v té Praze povraždili a co bylo snad nejhorší, pršelo a pršelo a pršelo. Po čtrnácti dnech se chlapi vrátili domů a snažili se zachránit co se dalo. Byla totiž doba senoseče. Shnil nám na poli setý jetel a to byla obrovská škoda a také pohroma. každý sedlák ví, kolik krmení bude na zimu pro svá zvířata potřebovat a tady přišlo na zmar tolik nádherné píce.

  Přišla zima a s ní bída o seno. Táta jezdil jak už jsem řekla do lesa a stahoval kmeny stromů a tak si postěžoval  hajnému v jaké je situaci, že za chvíli už nebude co dát do žlabu kravám. Ten hajný byl "HAJNÝ" jakého by člověk nenašel hned tak i kdyby kraj světa prošel. Naší Lídě sehnal práci u lesů v kanceláři i když ona na takovou neměla právo, ale byla to chytrá holka, moc chytrá holka a tak když ji bylo potřeba "uklidit" před nějakou tou bouřkou od soudruhů, šla  do zahradnictví a nebo do lesní školky. Když se všechno uklidnilo, vrátila se na své místo. Tak tenhle člověk nabídl tátovi seno z lesních krmelců. Nemyslete si, že snad okradl zvěř, ani náhodou. Žili jsme a okolo nás byl obrovský vojenský prostor, kde vojáci od "pétépáků" sekali a sušili seno, takže  krmelce praskaly ve švech, jak se vzletně říká. - "Jen musíš Josef v noci, aby tě nikdo neviděl a já nepřišel o místo." A tak jsme vyjeli z večera a za tmy se vraceli s vozem plným voňavého sena. Byla jsem s tátou já a Lidka, byl to tak silný zážitek, že jsem později v učení o tom napsala sloh. - Víte po letech jsou deníčky pravým pokladem. Tak já teď´ kousíček z jednoho opíšu.7

Les v zimě, měla to být naše čtvrtletní práce a dost mi na ni záleželo. Seděla jsem v lavici s rukama pod bradou a opakovala si: - "Les v zimě! Les v zimě! Kdy já byla v lese v zimě. V létě to jo, ale v zimě? Potřebuju ze slohu výbornou, potřebuju ze slohu jedničku, abych si opravila  pětku z Komenského! Nemyslí na Komenského, mysli na les v zimě!" Poroučím si. - Přišel pocit jak když skáču šipku do vody. Mám oči zavřené a rukama si podpírám bradu, jsem najednou jinde v místě a čase. - Vysoké smrky tam u nás ve vojenském prostoru jsou nádherné, a my se vracíme lesem s tátou a Lidkou se senem z jednoho krmelce.

 Doma už nebylo čím krmit.  8Tehdy hvězdy nádherně svítily a my s Lidkou byly zahrabány v tom seně a nebyla nám vůbec zima. Táta upozorňoval na souhvězdí nad námi, hvězdy se "ligotaly" a sníh byl netknutý, jiskřil ve  světle měsíce. Naše koně měli rolničky, ty jemně cinkaly při každém kroku, smrky s větvemi obtěžkanými namrzlým sněhem, malé stromečky se choulily k zemi jak kuřátka ke kvočně. U krmelce bylo mnoho stop, sníh tam byl rozrytý a tak jsem si představila jak vysypávám ze zástěrky kaštany, jak vyndavám mrkev a zelí. Viděla jsem srnečku, která přišla se svým kolouškem a vůbec se nebála, protože věděla, že jí neublížím. Veverka seskočila a ta druhá na mne ze stromu hodila šikšku. Les v zimě! Pohádkou se stává les v zimě, to velebné ticho, to tam musím mít. To vzdychnutí smrků, když z něho spadne se žuchnutím sníh, ta úzkost mladých stromečků, aby se nezadusily, stopy ve sněhu, ale zviřátka ne, ty ne, ty jsou v bezpečí schovány.

  "Zemanová!"P1010037

 Lekla jsem  se, otevřela oči. Učitelka stála nade mnou s tak překvapujícím výrazem, a já sama jak by mne vyrušila z nádherného snu, ji vůbec nechápu, ona mne zřejmě také ne.

  "Spát si měla na domově, ne ve škole!!" Bylo to řečeno velice  přísně a přidáno zbytečně ponižující: - "Ona ti nestačila ta jedna nedostatečná?"

  Uvědomila jsem si v tu chvíli, že už od malička, kam moje paměť sahá, když chci létat, tak se vždycky najde někdo, kdo mi přiváže železnou kouli k noze. A tak jsem vzala pero a začla psát: - "Když se začnou snášet k zemi první sněhové vločky, všude je posvátné ticho, zvláště pak v lese,..."  A já psala a psala jak by mi někdo diktoval až z toho vyšel sloh, který i mně samotné tenkrát vzal dech.

  Tak i tohle bylo jen a jen o lidech a jejich vztahu k ostatním.  - Život není černobílý, nenechte si ho tak vnutit!

14

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Do třetice apok@lypsÍk 09. 01. 2012 - 22:54
RE(2x): Do třetice inenaso 10. 01. 2012 - 07:55
RE: Do třetice zdenka"ren" 10. 01. 2012 - 12:44
RE(2x): Do třetice inenaso 10. 01. 2012 - 20:13
RE: Do třetice adil 10. 01. 2012 - 14:29
RE(2x): Do třetice inenaso 10. 01. 2012 - 20:13
RE: Do třetice jiřina 10. 01. 2012 - 14:48
RE(2x): Do třetice inenaso 10. 01. 2012 - 20:13
RE: Do třetice mi-lada 10. 01. 2012 - 16:05
RE(2x): Do třetice inenaso 10. 01. 2012 - 20:14
RE: Do třetice lentilka®sdeluje.cz 11. 01. 2012 - 09:07
RE(2x): Do třetice mi-lada 12. 01. 2012 - 12:23
RE: Do třetice jarmila 11. 01. 2012 - 13:46