Povídka

23. únor 2011 | 18.47 |

Jeliokož mi odvezli Vašíka i obě malé čerodějky a mně se docela stýská, tak jsem si sáhla do svého šuplíku pro povídku. V hlavě mám totiž úplné prázdno!

080624panskáskála 108 Dodnes nevím, byla-li to láska.
 Když mi byl šestnáct, dotklo se mě cosi, - mělo to stříbrný zvuk a barvu holubího peříčka. Hýčkala jsem v sobě ten pocit, snažila si vtisknout do paměti náhodná setkání do doby, než jsem uviděla dívku, která si za něho sedala na motorku! – Zabolelo to! Tak moc to zabolelo, byl pro mne něco jako vzácná starožitná skříňka, která dohrála svou tklivou melodii a já ji s lítostí zavřela a tvrdila sama sobě, že já přece něco tak nádherného v životě nemohu mít! – V té době jsem si připadala průměrná, průměrná, průměrná! Každá druhá se mi zdála hezčí, vtipnější, žádostivější.
 Věřila jsem, že o mně neví, vždyť stačilo jen v dáli zahlédnout onu černou kštici jeho vlasů a už jsem plna zmatku přecházela na druhý chodník a nechávala znít v sobě onen zvláštní pocit. Sama jsem se ohodnotila tak, že nejsem hodna, abych kolem něho jen i prošla, co teprve, kdyby o mne zavadil pohledem.
 Bála jsem se lásky!
 Věděla jsem jak strašně bolí!
 Bylo mi třináct let, když mou starší sestru opustil chlapec. Viděla jsem, jak jí to ublížilo, jak jí to ponížilo, jak jí to změnilo!
 Slyšela jsem její pláč, když se ona domnívala, že spím.
 Slyšela jsem její zoufalé: - "PROČ?"080624panskáskála 104
 Nechápala jsem to. Ona, nejhezčí dívka ve vsi, pracovitá, chytrá, tak ráda se smála!
 Když se do Vládi zamilovala, byla samá písnička, smích z ní tryskal jak z lesní studánky, byla šťastná, tolik šťastná! – Vyrovnalo se to štěstí tomu, co prožila potom?! Slíbila jsem si, že nedovolím, abych za kapku medu musela prožít tolik hoře. A tak jsem s tím slibem žila a roky přibývaly, navázala jsem známost! Nebyla v tom závrať, ale proto jsem věděla jistě, že v tom nemůže být ani bolest.
 A přece láska přišla! – Má první láska nebo snad druhá?
 Bylo to jako náhlé šlehnutí bičem, tak nečekané a ostré, že mi to rozseklo srdce na dvě půle. Z prchavého okamžiku byla rána dlouho, dlouho se hojící. Tahle láska přišla jako blesk z čistého nebe, aby sežehla všechno čím jsem žila a chtěla žít. Vykvetla jako květ sametově rudého koukolu, stejně nádherná, stejně nenaplněná a stejně bolavá!
 Dokud nepoznáte, žijete, spíte, jíte, pracujete, smějete se, pláčete a jste docela spokojení.   
 Když poznáte, máte pocit, že nemůžete žít, nechápete, jak jste mohli jíst, spát, smát se, pracovat, když teď jen můžete plakat a zase jen plakat.

 Proč? – Byla pouť v jedné vesnici, trvala tři dny! - Byla jsem představena, byl mi představen. Nejlepší kamarád ze školních lavic.
080630 ŽIZNIKOV 120 Něco ve mně stříbrně zazvonilo a vrátil se dávno zasunutý pocit z podvědomí. – Bože, já ho znám! Ty vlasy!
 Jsem zmatená. Vlasy které tak důvěrně znám, tu postavu kterou tak dobře znám! Ne, to nemůže být pravda, přeci nemohou být na světě dva lidé obdarováni přírodou něčím tak nádherným, hustým, lehce zvlněným a tolik neposlušným. Každý máme nějaké vlasy, ale jen vyvolení mají něco tak nápadně krásného a zvláštního! – Ne!  Nebyl to on, ten, který ve mně rozezvučel stříbrné zvonečky s barvou holubího peříčka.
 Kamarádů bylo hodně, stejně tak představování, ale ten černovlasý šel v partě se mnou a ukazoval: - Támhle bude škola, támhle rodinné domky, támhle máme hřiště,..
 Naslouchal jsem, a bylo mi znova šestnáct let, stříbrně to ve ně zvonilo a od kolotočů se neslo táhlé: - "Kukurkukůů,.." a my všichni došli až tam. Kluci stříleli i on střílel a vystřílel srdce s nápisem: - "Z lásky!"
 Držel ho v ruce chvilku, chviličku a potom  ho podával dívence, která se náhodou postavila vedle nás. Podával ho jí a díval se přitom na mne. Ještě nikdy se na mne tak nikdo nedíval. Ty jeho oči říkaly: - "To bylo pro tebe," a já to slyšela i když se ostatní smáli, žertovali, měla jsem pocit, že vstupuji do těch očí, cítila jsem rty na svých i když mne nelíbal, cítila jsem ruce na svých ramenou i když mě nehladil, cítila jsem, že bych se s ním mohla prvně v životě stát skutečnou ženou! – Jsme sami mezi spoustou lidí, jsme sami a snažíme se zastavit čas!
 Druhý den byla vesnická tancovačka s tetkami sedícími na židlích kolem sálu. I jeho matka tam seděla a na klíně mi držela svetr, zatímco její syn mě držel v náručí. To jsem nebyla JÁ a ON, to jsme byli MY! Nevím, kde končilo moje tělo a kde jeho. Byli jsme jeden druhým tak vzájemně prostoupeni, nemluvili jsme, jen vnímali ten zvláštní pocit a zpěvák to říkal za nás! – "Kdo mi poví, kdo mi poví, proč málokdy se vídáme,..."
 Byli jsme před pranýřem vesnických tetek jak nahatí, protože to co se dělo s námi dvěma jsme neodkázali skrýt, bylo to náhlé a nezvládnutelné!
 Druhý písnička varovala: - "Ten snubní prstýnek žal zanechává, když z pravé lásky se nedává!"080630 ŽIZNIKOV 122
 Lehounce se dotkl rty mého čela, možná že se to nestalo, možná to jen chtěl udělat a já to cítila, stejně jako včera u kolotoče.
 Možná neřekl: - "Pojď ven," určitě to neřekl, jen na to myslel a já to slyšela a šla bych i když mám na prsteníku levé ruky zásnubní prstýnek s bílým kamínkem.
 Konec pohádky! Pojednou vedle mne stál ten, co mi ho dal a vzal mě majetnicky za ruku, - třetí písničku už jsme netančili. Už jsme se ten večer na sebe ani nepodívali. On si sedl ke stolu, složil na něj ruce a položil hlavu. Každý si mohl myslet, že je opilý. Opili jsme se oba, ale ne alkoholem! Opili jsme se tím, co jsem nechtěla v životě poznat, říká se tomu láska!
 Třetí den!
 Odjíždíme! – Věděl to, potkali jsme se u nádraží. Podal mi ruku, spodní ret měl prasklý a v něm černý proužek zaschlé krve. Tiskl mi dlaň a já už nejsem já. Stojíme proti sobě jak dva poslední lidé. Otevřel se mi tím stiskem, abych prostoupila jeho tělo, abych mu darovala půl svého srdce rozseknutého tou ranou bičem. Viděla jsem na něm, že to ví, že cítí jak umírá ta bezstarostná holka, která navázala neuváženě vážnou známost jen proto, aby se dostala z domova plného hádek a neúcty jednoho ke druhému. Vteřina je věčnost! – Věčnost je vteřina! Jak mám teď žít s tím vědomím?
080624panskáskála 108 Jsem prázdná, jsem hluchá, jsem mrtvá! – "Zamilovala jsem se," přiznala se ve vlaku tomu, který je pevně rozhodnutý navléci mi zlatý kroužek.
 "To přejde," řekl povznesen nad věc.
 "Kdo by tě chtěl z druhý ruky,"přidal hrubě, moc dobře věděl, že on byl první! On byl první se kterým jsem měla poměr, ono se tomu nedalo říkat jinak. Nevěděla jsem nic o milování, až k té střelnici, až do doby, kdy jsem nahlédla do jedněch očí, až do doby, kdy se nestalo NIC, ale pro mne všechno.
 "Zvykneš si, slíbil mi ten, co si na mě dělal právo a potom mě nechal plakat v rohu vagonu přikrytou pláštěm.
 Dodnes vzpomínám a dodnes nevím, byla-li to láska, ale věděla jsem už tenkrát, že to, co prožívám dobré dva roky v žádném případě láskou není. I přes toto vědomí mi po čase navlékl snubní prstýnek, za další rok porodím syna, za rok na to se dovídám, že se žení můj kvítek z koukolu, zatímco já pomalu pracuji k rozvodu, - pochopila jsem, že bez lásky se žít nedá.
 Prožila jsem od té doby Dlouhou řadu let, ale už nikdy jsem se se svou sametově rudou láskou nesetkala, už jsem o ní ani neslyšela, přesto jsem tolik vděčná osudu i když mi to poznání dalo jen a jen bolest.   
080624panskáskála 109
Reklama pro odlehčení.
Chcete mít velký objem vlasů? - Zeptejte se jak to dělá Pepina!
P1010129
Až to uvidí, tak mne roztrhne!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Povídka am 23. 02. 2011 - 18:54
RE(2x): Povídka nena 24. 02. 2011 - 07:27
RE: Povídka kelyš 23. 02. 2011 - 18:58
RE(2x): Povídka nena 24. 02. 2011 - 07:29
RE: Povídka jehanne®sdeluje.cz 23. 02. 2011 - 20:03
RE(2x): Povídka nena 24. 02. 2011 - 07:31
RE: Povídka zlomenymec 23. 02. 2011 - 23:49
RE(2x): Povídka nena 24. 02. 2011 - 07:32
RE: Povídka jája 06. 03. 2011 - 15:55