Vzpomínka na prázdniny

18. srpen 2011 | 05.52 |

Jelikož jsou stále ještě rpázdniny a stále by mělo být léto, nabízím jednu vzpomínku na dobu, kdy jsme byli malí a záviděli velkým, že si mohou dělat co chtějí a na nás zas chtějí jen to, abychom na slovo poslouchali.

Vokoun
080624panskáskála 101 Holčička seběhla stráň za domem a ocitla se na louce u řeky, kde bylo v tu dobu už dost dětí. Byly tu děti malé jako ona, byly tu děti větší a dá se říci, že tu byli i dost velcí kluci. Tihle velcí kluci seděli v místě, kde byla řeka dost hluboká, však také uměli plavat! Malé děti se brouzdaly v mělčině, kde bylo vody tak po kolena právě těm dětem a tak i když s nimi nebyl v řece nikdo dospělý, nehrozilo pražádné nebezpečí.
 Holčička utíkala loukou a když uviděla tolik dětí, začala mezi nimi očima hledat některou známou dívenku. Nejraděj by byla, kdyby u řeky uviděla Marunu a nebo Lídu s Janou.
 "Beru přání zpátky,- beru přání zpátky! Lídu s Janou ne!" Zaříkala se okamžitě, jak si jen na obě vzpomněla. Tyhle dvě holčičky kamarádily většinou jen spolu a když promluvily s některou jinou, byly mezi sebou určitě rozhádané! Když si člověk myslel, že našel kamarádku, daly se znova dohromady a bylo zas po kamarádství. Tohle holčička už párkrát zažila. Nejdříve jim byla dobrá na to, aby se Lidka svěřila, jak ji ublížila Jana! Když s ní mluvila Jana, svěřovala se, jak jí ublížila Lída a když se smířily, pak s ní nemluvila ani jedna! 080624panskáskála 108
 Ať koukala jak koukala, vypadalo to, že nikdo povědomý u řeky nebyl. – "To je smůla," povzdechla si. Tolik by potřebovala, aby tam byl někdo ze známých měla totiž na sobě úplně nové trenýrky a byly tak krásně červené, úplně jako když táta zabije kohouta! Ta jeho červená krev byla stejně jasná, jako jsou ty nové trenýrky.Maminka je ušila z práporů, které táta kdysi donesl z výboru, prý je mají vyvěšovat na prvního máje! – Když s tím táta přišel domů, hodil ten kus látky na stůl a řekl: - "Páni poručili, že ten hadr musíme vyvěšovat o státních svátcích na barák." a šel si po svých.
 "Našiju z toho dětem trenýrky, až se na to zapomene," řekla tehdy maminka a zřejmě se už na to "zapomnělo", když dneska nešla na pole a seděla celičké dopoledne u šicího stroje, aby udělala Lidce na tělocvik do školy jedny a oběma malým holkám ušije také a to každé hned troje, aby měly v čem lítat po venku. To proto si teď co chvíli holčička prohlížela své nové trencle, které zářily do dálky a že to byla holčička, potřebovala se s nimi někomu pochlubit!
080624panskáskála 109 Když přišla blíž, zjistila, že u řeky jsou jen děti "lufťáků" a opodál se na dekách povalovaly "frcinky" které se tam snažily opálit a občas zdvihly unuděně hlavy, aby se podívaly po dětech, brouzdajících se ve studené vodě řeky.
 Maminka holčičky pojmenovala letní hosty, darmožrouty a ženským říkala "zmalovaný frcny", neměla je ráda! Chodily po vsi polooblečené a vzadu na louce se válely téměř nahé a vůbec jim nevadilo, že si tudy chlapi krátili cestu z polí.
 V letních měsících navštěvovalo Stráž, pro jeho koupaliště a lesy kolem, mnoho rekreantů!
 Holčička teď nerozhodně postávala opodál a dá se říci, že její zklamání bylo obrovské! K dětem "lufťáků" jít nechtěla, jejich mámám se obloukem vyhnula a když už si myslela, že půjde domů zavolal na ni jeden z velkých kluků. "Hele hele! Pojď sem! Pojď sem!" Halekal.
 Když k velkým klukům pomaličku došla, zdvihla hlavu nahoru a podívala se na kluka s otázkou: - "Co chceš, Vokoune"080630 ŽIZNIKOV 102
 Klukovi se tak říkalo všude a jméno dostal kvůli vypouleným očím i když se jmenoval Zdeněk, ale to holčička ani nevěděla. Nikdy ho tak z blízka neviděla, tak teď se neustále dívala na ty jeho oči! Byly žlutavé, byly číhavé a holčička tušila, že ten kluk bude určitě něco chtít.
 "Co tak na mě čumíš?" optal se dost zhurta.
 "Koukám." Odpověděla a zároveň pokrčila ramínky. Ty oči ji fascinovaly, byly úplně stejné jako oči štiky, kterou jednou táta chytil v rákosí v takovém nepatrném potůčku, který protékal přes cestu ke kapličce. Zřejmě uplavala z Kačáku. Maminka ji udělala na kmíně a byla moc dobrá.
 "Máš voči jako štika," řekla po pravdě a Vokoun ještě víc svoje oči na holčičku vykulil a vyštěkl. – "chceš přes čumec?"
 "Já jsem tě nevolala," drze na to odpověděla holčička.
 "Tak co jsem to vlastně chtěl" Ťuknul se do čela Vokoun, jako by si právě teď nemohl vzpomenout, nechtěl si proti sobě popudit holčičku, dokud si nebude jistý že mu neodpoví záporně. – "Jo už vím! Hele, nemáte doma na půdě nějakej rybářskej prut?" Bylo to venku, Vokoun už delší dobu takhle zpovídal hloupé holky, aby získal to po čem toužil. Stejně jako ostatním venkovským klukům si doteďka vystačil s lískovým prutem, ale co uviděl u Roberta z Prahy ten jeho, propadl nejen kouzlu pravého rybářského prutu, navíc propadl strašlivému přání, které si chtěl splnit tak, že somroval všude kde to jen šlo.
080624panskáskála 107 "Jak to vypadá," zeptala se holčička.
 "No, je to takový dlouhý a tenký a má to naviják."
 "Co to je naviják?" zeptala se holčička, která se s tímhle zvláštním slovem setkala po prve.
 "To je taková cívka na kterou se navíjí rybářský vlasec."Vysvětlil Vokoun.
 "Co to je vlasec" zeptala se znova holčička.
 "Copak seš tak blbá?"vyjel na holčičku Vokoun a když jen bezradně pokrčila rameny, milostivě prozradil: - "To je taková průsvitná nit."
 "Aha" řekla a před očima měla dřevěnou cívku, kterou ji dala maminka, když z ní vyšila všechny nitě a z které si ona chtěla udělat traktůrek. Gumičku už měla a teď bojovala sama se sebou, aby se mohla vzdát své budoucí hračky.
 "Tak co" Netrpělivě se ozval Vokoun.080624panskáskála 102
 "Já si myslím, že na naší půdě je takovej dlouhatánskej klacek, jak říkáš, ale tu cívku mám já." řekla a byla tolik nerada, že teď bude muset dát Vokounovi něco, z čeho měla takovou velikou radost.
 "Tak dem k vám," s radostí až poskočil Vokoun, strkal před sebou holčičku a neustále ji pobízel: - "Tak jdi! Jdi!" Bál se tak trošku, aby se nesetkal s hospodářem, taky by ho mohl vyprovodit ze dvora bičem, až by poznal, co tam vlastně chtěl.
 "Je někdo u vás doma?" pro jistotu se zeptal.
 "Akorát máma" řekla po pravdě holčička.
 "A kde je?" potřeboval vědět Vokoun.
 "Ale doma, šije nám trencle." Zas pravdivě odpověděla holčička.
 "A nevyhodí nás?" Potřeboval ještě vědět Vokoun.
080630 ŽIZNIKOV 103 "Neboj se, nevyhodí! Pudeme zadem, to vo nás nebude ani vědět. Tedy když pudeme potichoučku," opravila se a přiznala: - "Ten její stroj dost hrčí. Já jsem taky utekla k řece a neví doteďka nic."
 "Tak jdem" řekl jen Vokoun a nechal se vést zadním vchodem. Šel za holčičkou velice tiše, vyšli po schodech nahoru až do chodby, kde holčička ukázala: - "Támhle nahoře visí klíč vod půdy. Já jsem malá, nedošáhnu tam." přiznala se. Nebyla to tak úplně pravda, když chtěla holčička na půdu, prostě si přitáhla jedno z proutěných křesel a klíč měla hned, ale proč by to teď dělala?
 Vokoun opatrně sundal klíč a odemkl dveře do půdy, aby spolu ještě opatrněji našlapovali po dřevěných schodech, které při každém kroku zavrzaly. Ani jednoho to neodradilo a tak se konečně dostali na prostornou půdu, kde z rohu holčička vytáhla dlouhatánskou tyč z bambusu kdoví od čeho a podávala ji Vokounovi se slovy: - "To je vona."
 Už tak dost vyvalené oči Vokouna se vykulily ještě víc a jako v tranzu se díval na holčičku, nedokázal se tak rychle rozloučit s myšlenkou, že rybářský prut je v nenávratnu. Když se konečně zmohl na slovo, přeskakoval mu hlas zklamáním: - "Ty huso jedna! Tohle není prut, to je prkno!"080624panskáskála 104
 K jeho velikému vzteku holčička jen pokrčila ramínky.- "Nic jinýho tu nemáme."  
 "Kde máš ten naviják," s malinkou nadějí se zeptal. Nemohl se smířit s tím, že po tak veliké námaze nebude mít nic. Jeho rozčarováním bylo strašné.
 "Támhle," holčička pohodila neochotně hlavou ke starému ponku kde měla několik svých pokladů.
 "Tak mi to ukaž!" přikázal Vokoun a ona teď už neochotně šla pro cívku, aby mu ji podala.
 "Co to je?!" Zalapal po vzduchu. Kdyby byla holčička trošku znalá světa, musela by si myslet že se o Vokouna pokouší mrtvice.
   "Ty náno jedna pitomá! Co mi to dáváš!" Zařval a vzteky mrštil prázdnou špulkou od nití na zem. Otočil se a upaloval z půdy dolů, aniž by se zdržoval tím, že se snad cestou s někým potká. "Musel bych ji zaškrtit, musel bych ji zaškrtit, husu jednu pitomou!" opakoval si cestou.
 Holčička láskyplně sebrala lze země svou špulku od nití, a řekla ji. – "To je ale hrubiján, ten Vokoun! Takhle s tebou házet. Nebolelo tě to?" A něžně položila cívku na ponk, odkud si vzala žluté sklíčko a dívala se s ním spokojená do zahrady. Byla docela šťastná, vždyť nebyla vůbec lakomá a přesto ji všechno zůstalo.   

080630 ŽIZNIKOV 101

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Vzpomínka na prázdniny mi-lada 18. 08. 2011 - 08:32
RE: Vzpomínka na prázdniny zdenka"ren" 18. 08. 2011 - 11:50
RE(2x): Vzpomínka na prázdniny adil 18. 08. 2011 - 22:04
RE(3x): Vzpomínka na prázdniny inenaso 19. 08. 2011 - 10:12