Zrození Afrodité

8. červenec 2011 | 06.08 |

Vyšlo sunce a ozařuje okolí, měli jsme tu pořádnou bouřku s lijavcem. Jelikož od zítřka jsem na týden v Žilině a budu tam někde uskakovat před mědvědy, tak dávám na blog jednu ze svých povídek a jestli se někde ze skály nezřítím, jestli mne něco nesežere, jestli nepotkám někoho,...tak se vrátím a zase se ozvu.

 Zrození Afrodité
a1Bylo léto, neuvěřitelně příšerné vedro sužovalo přírodu nevyjímalo zvířata a už vůbec ne, člověka! Na stráni nad údolím obracela, stará unavená žena, schnoucí trávu, která omamně voněla a vzduch kolem se chvěl v žáru slunce. Aneri, tak se žena jmenovala častěji a častěji upírala oči tam dolů, kde se vlnil lán žita jako obrovské moře před bouří a jí připadalo, že tohle vlnící se žito je to jediné co od života ještě očekávala. Byla unavená nejen prací, byla unavená i léty, ovšem duše uvězněná v onom stárnoucím těle se toužila rozletět do té nesmírné dálky, kterou měla před sebou. Toužila odložit bolavé tělo a být ptákem, který volně létá pod modrou oblohou i když musela přiznat sama sobě, že ani ti ptáci v onom šíleném vedru nelétali a někde v milosrdném stínu stromů odpočívali.
 Opřela se o násadu hrábí a civěla bez jediného mrknutí na oblohu. Toužila uvidět anděla! Andělem pro ni byla poštolka, která nad loukou pravidelně lovila a její roztažená 15křidélka kmitající se vzduchem i peříčka rozevřeného ocásku, to všechno Aneri připomínalo anděly, které kdysi jako dítě vídala v místním kostele. Tak jako Aneri měla přání vyletět vysoko nad louku, poštolka naopak toužila po tom, aby se mohla snést na zem do krátkého travního strniště, kde by ulovila myšku a tím se nasytila. Tolikrát střemhlav slétla na zem s nadějí, že naplní svůj žaludek úlovkem, ale myších děr bylo kolem tolik, že myška dokázala včas zaběhnout pod zem a poštolka znovu vyletěla do výše, aby vyčkávala s trpělivostí dál. a2
 I poštolka si na Aneri zvykla tak, že ji občas nechávala svůj úlovek na vrcholu kupy sena, to byl zas její způsob obdarování!
 Přiletěl vítr! Nebyl to poklidný vánek, který by osvěžil, bylo to zběsilé zavanutí a Aneri znova zdvihla hlavu nahoru, kde byla obloha čistá bez jediného mráčku, jen nad obzorem velice nízko se začaly kupit černé jednolité mraky. Vzduch zhoustl a Aneri začala shrabovat seno s chvatem jaký by do této chvíle u ní nikdo nečekal. Vítr proletěl strání, rozvlnil dole obilí, které se okamžitě podobalo rozbouřené hladině moře a černé olovnaté mraky se hnaly od horizontu výš a výš a ve chvíli kdy Aneri položila na kupku, kterou tvořila ze suchého sena poslední náruč, projel mraky blesk, zároveň s ním zahřmělo a do právě dohotovené kupky sena se Aneri složila a vypadalo to, jak by jen odpočívala.

a3

 Obrovské zahřmění ji ohlušilo a ona byla jen stará žena, které se zastřelo vědomí jen proto, aby se probudilo jiné! To tam bylo seno na vysoké stráni! Aneri běžela bosá po betonové silnici zahřáté sluncem, držela za ruku mladší sestřičku a jejich nožky se jen kmitaly. Žito za příkopem se vlnilo stejně jako moře a nebe nad nimi bylo modré a horko až k zalknutí, vzduch by se dal krájet, a dýchalo se velice špatně.
 "Musíme honem domů, bude bouřka," řekla malá sestřička a ještě přidala v běhu.
 "Podívej," strnula pojednou Aneri a ukazovala na horizont, kde nad zrajícími klasy žita stála podivná věc! Byla dlouhá, v předu trošku kulatější jak vzadu, byla tmavá a téměř se dotýkala  dolením okrajem klasů. Při tomto pohledu na obě dosedl děs.
a4 "Co to je?" Zeptala se Adalim mladší sestřička, Aneri, která popravdě přiznala, že neví a cosi jako strach je drtil, jejich nožky přidaly v tempu a zakrátko se ocitly na velkém náměstí, kde bylo už shromážděno mnoho lidí a všichni se dívali na onu podivnou věc, která se nehýbala z místa nad lánem žita.
 Nervozita mezi lidmi se stupňovala, byla stále větší a větší a když se objevil místní šaman v pestrém rouchu přehozeném přes ramena, to už ti velice staří věděli! Z oné tajemné věci se začala oddělovat malá kulatá světélka. Byly jich desítky a mířily na náměstí. Desítky kulatých světelných koulí se v tichosti přibližovalo!
 Šaman začal v rychlosti rozdávat z obrovské náruče jakési bylinky a podával je pouze dětem! Běhal po nerovném dláždění, občas zakopl a měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale nedbal na to. Adalim, mladší sestřička Aneri, natáhla ruku a už v ní svírala svazek zázračných bylin a šamanovi v ruce zbyl jen maličký zbyteček, který se dočista schoval v dlani malé Aneri.a5
 Malé kulaté světelné koule se blížily s velikou rychlostí, už bylo vidět, že to nejsou žádná světla, ba ani koule, ale svítící obrovské lastury, které se pomalu otvíraly a zavíraly. Ti velice staří věděli – lastury lovily! Co bylo na tom však nejhorší, lastury lovily jen děti!
    Aneri se s údivem dívala na hbitost se kterou se prodíraly v zástupech lidu na onom velkém náměstí a když se přiblížily k dítěti, které v ruce nesvíralo onu podivnou bylinu, pohltilo dítě a vracely se rychle k onomu podivnému plavidlu, které stálo nehybně nad vlnícím se lánem žita.
 Aneri se nemohla vynadívat na krásu oněch lastur. Byly bílé a nebyly bílé, svítily a možná ani nesvítily, možná to byl jen odlesk světla dopadajícího na jejich povrch. Jejich pohyby byly pomalé, stejnoměrné a plynulé! Neměla strach, byla jen udivená překvapená a tak trochu i šokovaná do té doby, než se jedna z těch překrásných lastur k ní přiblížila a než si to Aneri uvědomila byla pozřena a lastura se pevně uzavřela, aby se dala na zpáteční let ke své podivné základně.
SHARM 2011 136 Když se Aneri stala zajatkyní fosforeskující lastury, pochopila, proč lovily jen děti! Nikdo z dospělých by se do lůžka uvnitř nevměstnal! Aneri pochopila proč lidé naříkali a schovávali své malé i větší děti a pochopila také, proč místní šaman rozdával ony zvláštní byliny, které jindy nesměl pod trestem nikdo utrhnout. Byliny chránily! Dítě, které drželo v ruce onu bylinu bylo v bezpečí, jen těm, kterým ve spěchu šaman nestačil dát se staly obětí, ale proč i Aneri? Vždyť i ona má v dlani zbyteček oné zvláštní rostliny? – Uvnitř lastury bylo těsno a jakési bílé světlo. Nebyla tam zima ani horko, bylo tam docela pohodlně i vzduchu tu bylo dost a dýchalo se tu lépe jak venku na oné betonové silnici a Aneri měla dojem, že vzduch má vůni po ránu rozkvetlých fialek.
 Aneri pomaličku otevřela ruku a vůně fialek se okamžitě vytratila a jiná zvláštní hořká vůně naplnila vnitřek lastury. V tu chvíli uslyšela zanaříkání a kdyby mohla vidět ven, zjistila by, že se jejich let odklonil a ony se nevracely jako všechny ostatní lastury na ono zvláštní tmavé plavidlo, ale zamířily na zcela opačnou stranu. Uvnitř ubývalo nejen světla, ale ubývalo i vzduchu! Aneri děvčátko za chvíli nevědělo o sobě nic, stejně jako před několika vteřinami stará Aneri na stráni v kupce sena! Lastura, která netušila snítku oné zvláštní byliny v dívčině dlani a se teď nemohla vrátit na palubu onoho plavidla, všechny ostatní lastury by kvůli oné rostlině zahynuly, tak jim to uložili do paměti ti, kteří je kdysi uloupili.
Snímek 151-1
 Světelná lastura letěla dál a dál. Už se jí neletělo lehce jako když byla vyslaná z vesmírné lodi, aby spolu s ostatními družkami nachytala nové oběti, které by se měly stát otroky, stejně jako se staly otrokyněmi i světelné lastury kdysi. Otrok s povinnostmi, ale bez práv! Otrok, kterému nejprve únosci vezmou duši a ten zbyteček vědomí, který zůstává nestačí, aby se dokázaly svobodně rozhodnout, ale stačí k bolestnému a marnému vzpomínání na něco co bylo krásné, ale co nelze uchopit a kvůli kterému se znova a znova vydávaly, aby pochytaly co nejvíce dětí. Do vědomí jim únosci vložili informaci, že duše dítěte nahradí tu jejich, které byly při únosu zbaveny. Teď, když se lastura domnívala. že pomalu umírá pocítila cosi jako štěstí, že konečně může zadržet onu vzpomínku, která se objevila jasně a ona věděla jistě jen to jedno! – Musím najít vodu! S tím, jak ji opouštěly síly se naopak vracelo poznání za poznáním! Cítila jasně svou mateřskou planetu Dajné, kde byla jen průzračná voda, kde svorně žila s ostatními, cítila jemný písek různých odstínů, kde se mohla s družkami schovávat, všude je stále doprovázela překrásná hudba! Tak málo zůstalo! Tak málo, jen touha, kterou dokázala uchovat před kolonizátorem, který pro sebe využívá celý vesmír! Vesmírný tyran lovící mládí! Mládí na všech možných planetách kde se rozrůstá život v jakékoli formě, - loví mládí s vírou, že zapomíná a snadno se přizpůsobuje! Loví mládí pro svou nesmrtelnost!
 Také byla s desítkami, snad stovkami ulovena jako dítě! Ulovena a zneužita! Hořkost, kterou pocítila se najednou rozplynula právě ve chvíli, kdy uvnitř v pevně uzamčené lastuře došel dítěti jménem Aneri vzduch! Hořká bylina, kterou rozdává šaman dětem pokaždé, když lastury loví nové oběti, ona hořká bylina je jediná, která odnímá zbytek vědomí lasturám a ony umírají, dříve však usmrtí svou oběť.Snímek 149-1
 Aneri dávno nevěděla o ničem, když lastura konečně dorazila na břeh moře. Bylo to moře úplně jiné jak doma na planetě Dajné, ale bylo to moře! Lastura vklouzla do vln a moře se nad ní zavřelo. Chviličku ještě světélkovala a pak zhasínala až uhasla docela. Nastala doba bez času! Nastala doba, kdy se vlny přelévaly z jednoho konce oceánu na druhý, nastala doba přílivů a odlivů a šla staletí, dá se říci, že šla i tisíciletí. Lidská kultura se dokázala vybičovat do takové dokonalosti, že mohla soupeřit s únosci z vesmíru, sám člověk se dával na dlouhé cesty mezi hvězdami a sbíral nové a nové poznatky, aby tím, že dovolil své zvídavosti, své rozpínavosti se pomalu ničil. Člověk kradl stejně jako ostatní vesmírná inteligence, jak se začali všichni nazývat. Nejdříve kradl kameny z okolních planet, později malinké částečky ve kterých byl život jak se člověk ve své nabubřelosti domníval. Nepoznal že život na jiných planetách může znamenat opak pro planetu druhou! – Zákon možná krutý, ale spravedlivý, - všechno co jednou začne, musí také jednou skončit! 
 Život na zemi skončil kvůli jedné nepatrné bakterii, jak nazývali lidé částečku života z jakési nepatrné bludičky, kterých se vesmírem pohybují miliardy. Náhoda tomu chtěla, aby se setkala vesmírná loď s Bludičkou a aby se částečka zachytila na plášti korábu a při návratu domů se onen nechtěně přenesený život stal smrtí pro celou planetu, které říkali lidé Země!
 Na zemi bylo mrtvo a všechno muselo začít od prvopočátku. Pokolikáté už?! A zase uběhly miliony a miliony let, než se obnovilo to, co se neuvážeností zničilo v krátkém časovém úseku. Země se vrásnila, moře se přelévala, zemí se proháněly bouře, ale ona pomalu ožívala.
a8 Na břehu moře seděli rybáři. Jejich ošlehané tváře se s obavami dívaly na oblohu, kde se kupily černé mraky. – "Bude bouře!" řekl jeden.
 "Bude strašlivá bouře," přikývl druhý.
 "Dnes nemůžeme vyjet na moře," dokončil rozhovor třetí.
 Všichni tři věděli, že když nevyjedou na moře, nebudou ryby a v chýších naopak bude hlad! Bouře dokázaly řádit i několik dnů a to bývalo pro rodiny zlé!
 Zvedal se vítr, byla tma jak v podvečer a moře se zatemnilo stejně jako obloha.
 "Bude strašná bouře!" opakoval rybář.a7
 "Bude v chýších hlad!" řekl druhý, na třetího se ovšem nedostalo. Třetímu vzal řeč blesk, který ozářil oblohu a rozčísl tak mraky na dvě půle.
 "Už to začalo," ozval se první z rybářů a všichni se dívali na rozbouřenou vodní plochu, na obrovské černé vlny, které sebou nesly na vrcholcích bílou načechranou pěnu. Blesky křižovaly oblohu, hrom burácel a z moře se hnala obrovská vlna, která hrozila, že spolkne celičký ostrov i s rybáři a chatrčemi.
V hrůze oněmělí rybáři se stali svědky podivného úkazu. Obrovská vlna vymrštila na břeh velikou, podivně velikou lasturu, která tím nárazem pukla a otevřela se, aby z ní vystoupilo stvoření ze světla a mořské pěny. Byla to žena, křehká, krásná a nedostupná. – Rybáři v údivu otevřeli ústa, řeč se jim však nevrátila!
a9 "Jsme teď nesmrtelní?" Zeptala se průsvitná krásná žena lastury, která ji do poloviny těla chránila před lijákem, který se spustil z černého nebe.
 "Jsme nesmrtelní dokud v nás lidé budou věřit!" odpověděla lastura a dodala. – "Je čas!" Bytost ze světla a mořské pěny se zvolna položila do lůžka lastury a vlna, která se vracela do moře je vzala sebou. – Rybáři na břehu moře se po sobě podívali a pomalu zavírali ústa, aby je v okamžení roztáhli v blaženém úsměvu, neboť se moře uklidnilo, obloha vyčistila od mračen a oni mohli za každodenní obživou. Chviličku sice rokovali o tom, co viděli, ale moře jim dlouhého rozumování nedopřálo, naopak nabídlo úlovek o kterém se dlouho a dlouho mluvilo, když však opadla euforie z velikého úlovku, rozpomněli se rybáři na ženu, která vyšla z moře a člověk, který musí všechno kolem sebe pojmenovat, dal ostrovu jméno Kypr a o bytosti ze světla a mořské pěny stvořil pověst, v které ji nazývá Afrodité. Je to proto, že nikdo z lidí nemůže mít představu o tom, že kdesi hluboko ve vesmíru je nádherná planeta, kterou obývá jen hudba a světélkující lastury, jejichž duše se tolik podobá ženě stvořené ze světla a mořské pěny.- Nikdo z lidí netušil, že v té tak zvané "Afrodité" se spojila duše dítěte se srdcem lastury a jen proto mohla vzniknout nová bytost, tolik podobná bytostem na planetě Dajné!
15

 Na vysoké stráni nad vesnicí se na skupeném seně probrala k životu stará životem unavená žena. Udiveně se posadila na kupce promoklá do nitky svého oděvu, ještě chviličku přemýšlela o podivném snu, který měla, ještě se chvilku divila, jak mohla usnout, když zřejmě lilo jako z konve, až konečně vzdychla a s hekáním vstala, aby se vydala pomalým krokem k domovu. – Chvilinku sice pokyvovala hlavou, ale když ji zdvihla k obloze třepetal se nad ní její anděl a ona mu s vážnou tváří řekla: - "Já jsem vždycky věděla, že je všechno jinak"!

a10

a11

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Zrození Afrodité newold®blbne.cz 08. 07. 2011 - 07:37
RE: Zrození Afrodité tetamildred 08. 07. 2011 - 13:43
RE: Zrození Afrodité zdenka"ren" 08. 07. 2011 - 18:29
RE: Zrození Afrodité adil 08. 07. 2011 - 20:30