Polní den

1. červenec 2011 | 15.07 |

080630 ŽIZNIKOV 065-1

Polní den
Dnes to bude znít jako pohádka, ale kdysi to tak skutečně bylo. Já i můj Pepa jsme pracovali s dětmi v různých kroužcích. Pepa vedl hlavně radioamatérský no a já něco z přírody, a tak jsme se vzájemně doplňovali. Budu vyprávět o jednom "Polním dnu" před mnoha lety tak jak na něj vzpomíná náš Pepíno.
 Začaly prázdniny a táta řekl v kroužku: - "Kluci, první neděli v červenci máme Polní den!"
Já moc dobře věděl co to je, ale kluci z kroužku to nevěděli a tak se dal táta do sáhodlouhého vysvětlování, že: - "Polní den je taková radioamatérská záležitost,  jsou to závody kdy každý kdo má vysílačku ji vytáhne někam na kopec a dělají se spojení mezi sebou." Musím přiznat, že náš táta takhle jančí co ho znám.
Martin řekl: - "Když nebude nic v televizi, tak půjdu." Karel zase, že nemůže, že pojede hned ráno na letní tábor a ještě nějací kluci se vymlouvali, že jako nemůžou a tak jsme se nakonec dohodli jen s Petrem ze Stružnice a Olanem, že se teda obětují. Budeme jen tři. Já bych stejně šel  i když by se nikomu nechtělo, protože vím, jak by to tátovi bylo líto.
 Dohodli jsme se, že budeme vysílat z Dvorského kopce, že tam přijdeme asi v jedenáct a kluci se tam vydrápou sami v devět hodin, aby postavili stany a tak se trochu zabydleli. Táta k velikému překvapení maminky vytáhl z garáže našeho Jezevce, to je staré auto, a do něho naskládal vysílačku, stan, spacáky, koš s jídlem, vodu, limonády, tyč na anténu, mámě pytel na šišky a potom se ještě stavil pro pana Kozibrádka, který je náš druhý vedoucí v kroužku a už jsme se hnali silnicí ke škole a odtud traktory vyježděnou cestou na Dvorsko.080630 ŽIZNIKOV 068-1
 Bylo nesnesitelné horko a ještě větší dusno. Jezevec chrčel, rámusil, třásl se ve všech svých vnitřnostech, ale jel! Máma se děsila docela hlasitě: -"jak tam chceš proboha vyjet. Takovej strašnej kopec!"
 Pan Kozibrádek oněměl, jen bylo vidět, jak mu zbělely klouby na rukách, jak se tak křečovitě držel sedačky. Najednou se před námi objevilo moře aut!
 "Sakra, co to je," vyhrkla máma a viditelně zvadla.
 Táta vjel mezi ta auta a myslel si, že nějak projede, ale ukázalo se, že je před námi závora a tak vylezl suveréně z auta, že se tedy jde zeptat co se děje.

Vrátil se za chvilku s vysvětlením. – Ono tady v těchto místech když je jiné roční období nepotkáte ani nohu, ale teď právě dozrály třešně a jézeďáci je prodávali přímo ze stromů. Lidé se sjeli snad z celého okolí. Proti nám šla rodinka s košem a pan Kozibrádek vystrčil hlavu z okénka a křičel na lidi: - "Kolik to počítají?"

"Za tři kačky kilo," dostal odpověď.
 To už se vrátil táta a nazdvihl onu závoru, která byla přes cestu, a zas ji dal na své místo, když jsme projeli. Frčeli jsme dál! – "Kluci, můžete si natrhat třešně," řekl jako by bylo samozřejmé, že tohle pro nás vyjednal a jako by nevěděl, že kdyby to neřekl, trhali bychom si ty třešně klidně bez dovolení.
 Auto funělo, auto smrdělo, máma říkala, - "něco se ti pálí," pan Kozibrádek zoufale mlčel a držel se zase toho sedadla. Konečně táta přejel příkop a už jsme byli v bývalé osadě Dvorsko. Vylezli jsme všichni pod kaštany, kde kdysi stával kostelík. Voda se nám vylila a pomalu vytékala děravou podlahou z Jezevce ven, kde se vpíjela do trávy.
socha nostra 016-4 "Těbuch," řekl jsem a vypadl z toho auta, abych utíkal kolem pole s ovsem nahoru, jestli už jsou tam kluci.
Asi jsme dělali našim Jezevcem strašný rámus, protože na kopci stál Olan ve žlutém tričku a mával těma svýma hubeným a rukama, abych jako přádal do klusu. Kluci už měli stan v cajku, nafouknutá lehátka, spacáky vybalené, před stanem kanistr s vodou do kterého nalili jahodový džus a vytvořili tak děsně hnusnou bečku, která ale bude dobrá na žízeň, protože toho moc nevychlastaj a nám se voda vylila.
 Máma dorazila k nám a za ní přijel i Jezevec s taťkou. Pan Kozibrádek šel pěšky po druhé straně pole rozvážně pomalu, protože je to už přece jen starší pán.
 Máma si roztáhla spacák jako deku pod starou hrušní, a hleděla nahoru do koruny jak si vítr pohrával s listím a já stavěl náš stan.
 "Mamí," křičel jsem na ni, když jsem si pěkně rozložil stan v trávě.
 "Co je?" odpověděla, ale ani se nepodívala, pořád jen koukala nahoru do toho hruškovýho listí.
   "Mamí, kde jsou kolíky?" Myslel jsem kolíky ke stanu.
 "Nevím," odpověděla a zas nic víc. Prohledal jsem tedy všechno v autě, ale ty zatracený kolíky jsem nenašel.
 "Zapomněli jsme je doma," řekl jsem vztekle, ono to k vzteku bylo.
 "Tak si je nařež z klacků, nůž je v koši s jídlem" řekla mi klidně a zas to s ní ani nehnulo.socha nostra 017-4
A tak jsem vzal nůž a šel do lesa, abych tam nařezal z lísky pruty. To se konečně zvedla a šla za mnou. Hned se mi šlo líp, já se asi sám tak trošku v lese bál. Pot se ze mne lil jak ze soumara, to dusno bylo příšerný.
 "Jé trávnice," zajásala najednou máma. "Kdy já naposledy jedla trávnice, A tak jsem jí ty malé jahůdky dával a ona je pojídala s takovou chutí a docela legračně u toho mlaskala. Potom jsme nařezali s obrovskou námahou kolíky, a když jsme přicházeli k autu, Olan seděl na rybářské stoličce a vyvolával do "Boubína": - "Výzva, výzva, výzva do závodu Polní den mládeže! Tady OK1 – Oto Rudolf- Zuzana lomeno Petr! Výzva, výzva, výzva!" Snažil se Olan navázat spojení. Já měl takové mravenčení v těle, už bych raději také seděl na té stoličce a s mikrofonem v ruce a vyvolával  jestli se mi na mou výzvu někdo ozve. Olda se snažil a nic!
 Pan Kozibrádek běhal s foťákem po louce, fotil auto a vysílačku, ze všech stran a stan mi už konečně stál, máma zase ulehla na spacák pod hrušeň.
 Jdu ke klukům. Petr už taky vyvolával, trochu se mu chvěl hlas a máma se smála. – "Kluci, vždyť vás není vidět, tak proč ta tréma?"
 "Ale slyšet jo," odpověděl Petr a máma už nic, dělala, jako když spí.
 Konečně mě kluci také pustili k mikrofonu. Zatím žádný z nich spojení nenavázal, táta říkal, že je ještě brzo, ale já musím být první! Já musím za každou cenu to spojení navázat. Vzal jsem mikrofon a začal stejně jako kluci: - "Výzva, výzva, výzva do polního dne mládeže. Výzva, výzva, výzva! Tady OK1 Oto, Rudolf, Zuzana se hlásí ze čtverce KH23 Helena, pět devět nula nula jedna!" Hulákal jsem do toho, snažil se, jak jen jsem mohl, ale nic Dokonce i máma vstala a přišla k nám, kde se poťouchle vyptávala: - "Poslechněte, nespletli jste si náhodou den, nebo hodinu?"
 Teda je to máma, ale tak rád bych jí a s chutí praštil! Chtěl jsem se před klukama vytáhnout a ani mně se nikdo neozval a tak jsem položil mikrofon a šli jsme raději s kluky dolů, do bývalé osady na třešně. Máma se vydala za námi a začala nahoru tahat dřevo. Vyčistila  ohniště co jsme tady měli posledně dala kolem ještě jednu řadu  kamenů a začala sbírat po louce taková tlustá polena, zřejmě zbyly po ohradě. Nanosila toho pořádnou hromadu a řekla: - "Topit budeme celou noc! Protože já se budu strašně bát. Sem chodí divočáci a mufloni, nejsem zvědavá, aby mě něco sežralo."
socha nostra 018-2 Rozdělali jsme oheň a kluci vytáhli dobrej půl metru točeňáku a začali si opékat. Začali jsme začuďovat, protože mouchy potvory štípaly tak bezohledně, ani neřekly: -" Sundej kalhoty" a hned bodaly.
 "Hele, spálil si škvora," řekl Petr Olanovi. "Jak můžeš bejt tak bezvohlednej?" Ale hned mu také řekl: - "Dej ho sem, já si ho usmažím!" A Olan se začal hrozně smát a válel se v trávě. Petr hodil kudlou, která se zapíchla vedle Olana. – "Vole, ty seš ale blbej," pak se otočil ke mně, von mě málem bodnul."
 Potom jsme se chvíli přetahovali prádelní  šnůrou, já proti těm dvěma. Ometali jsme se blízko auta, kde táta spokojeně někomu vykládal do eteru: –"Je to velice pěkné! Report pro tebe, pětka devítka ze čtverce 23, Helena Z Dvorska, moje jméno je Pepík. Jirko, bezvadně přijato, všechno stoprocentně pobráno, děkuji za spojení. Tady OK1 Rudolf, Zuzana, lomeno Petr."
 Panu Kozibrádkovi se nelíbilo, že se přetahujeme tak blízko vysílačky vzal nůž a šel nám tu šnůru přeříznout. S hulákáním jsme odběhli o kus dál do louky a řádili zas podle svého. – Kašleme na nějaký spojení.
 Ještě párkrát jsme si odběhli dolů na třešně a slunce se začalo schylovat za obzor. Sem tam se ozval z lesa pták, vítr se probíral korunami stromů, které zlobně šuměly. – "Je čas kdy jsme tu sami, stromy, zvěř, ptáci! Náš čas začíná se západem slunce, zvěř vychází na louku, aby se napásla, tak vypadněte!
Vítr nadouval naše stany a odnášel kouř z ohně. Vpravo od Rabštějna se zablesklo, černé mraky se převalují.
 "Klucí," zaječel Olan. "Dívejte se, nad Rabštejnem se blejská!"
 Všichni jsme vylezli ze stanů a dívali se na černou oblohu div nám nevypadly oči z důlků.
 "Júú. Ten byl parádní," zajásal Petr a z nebe spadly první kapky.
 U Jezevce začal čilý ruch. Taťka uklízel Boubína, anténu začal odmontovávat, a bouřka se rychle hnala na nás. Mamka zalezla do stanu, hory najednou potemněly a vítr byl čím dál tím zběsilejší. Vzal jsem foťák a začal fotit blesky. Máma sice říkala, že je to hloupost, ale já si myslím, že ne.
 "je, vyjekl jsem a stiskl spoušť. Snad tam mám čtyři klikaté blesky, které se nad zemí pojily. "Máš to," zeptal se Petr.
 "Mám," jásám a tátův starostlivý hlas mi přerušil zábavu.080630 ŽIZNIKOV 065-1
 "všichni do auta!" Poručil. – "No ty taky, ty taky!" řekl přísně mamince a kluci se poslušně nasoukali do nitra našeho Jezevce. Pan Kozibrádek začal navíc vyprávět, že si blesk nevybírá, že jednou zalezli nějací lidi do panáků na poli a blesk do nich uhodil a oni uhořeli.
 Vítr roznášel jiskry z ohně! "Aby to nezapálilo les," řekl zas starostlivě pan Kozibrádek a to už jsme z auta byli venku a vylili jsme do ohně tu šťávu z kanistru i destilovanou vodu, co jsme měli v autě. Oheň zhasl a z oblohy lilo jako z konve. Jsme do nitky promočení.
 "Asi bychom měli složit stany" řekl táta a mamka protestovala: - "Necháme je tady a zítra se sem pro ně vrátíme."
 Jenže ostatní mlčky nesouhlasili. Petr sice špitl, že už sem dneska nikdo nepřijde, tak je neukradne, ale přesvědčivé to nebylo.
 Bouřka se přehnala na Radeč, pršet přestalo, tak ještě chvíli a půjdeme to obhlídnout," řekl táta, ale bouřka se jen odtočila a vítr rozfoukal oheň, nahnal nad nás mraky a bouře začala přímo nad našimi hlavami.
 Z bořili jsme stany a naházeli všechno do zadního  prostoru Jezevce. Nervozit a je proložená blesky a hrůzným hřměním. Poslední šťávu jsme nalili do ohně, který jsme pořádně rozhrabali po trávě a ulili každé dřívko, aby náhodou nechytil les, když se tak pan Kozibrádek bál. Táta nastartoval, déšť nemilosrdně do nás bušil. - Nech tu anténu tady, já ti pro ni zítra dojdu" řekla máma, protože nešla rozložit, táta do ní vstrčil ohnutý hřebík. Kdepak, to by táta nepřežil, kdyby tady ten kus tyče musel nechat. Vteřiny co se s ní mordoval se zdály být nekonečné. Konečně se i anténa dostala do vnitřku Jezevce.
 "Musíte mi říkat, kudy mám jet," řekl najednou táta a teď si máma všimla, že nemáme stěrač. Vzdychla potichounku a stáhla okénko, aby jím vystrčila hlavu do nepohody. Venku je černá tma! Světla reflektorů krájela mokrou tmu do střechy Jezevce to zabubnovalo.
P6100058 "Padají kroupy," řekl pan Kozibrádek a za chvíli se to bělalo v trávě. Modrané světlo blesků ozařovalo co chvíli louku a cestu po které jsme jeli a oslňovalo tátu, který beztak nic neviděl, protože jeho strana na okně je neproniknutelná deštěm. Táta řídil tak jak maminka říkala. – "Trošku doleva, ještě! Doprava, víc, víc doprava!" A jen já, možná i tatínek věděl, co jí to dá práce a přemýšlení, protože má stále potíže s určováním levé a pravé strany i když už je velká, tedy dospělá. Zdůvodňuje to tím, že je násilně předělaný levák, ale to je teď úplně jedno, protože jsme z louky vyjeli do cesty, která je hnusně rozježděná traktory, jsou v ní hluboké brázdy a táta má stále štěstí, dokáže se jim uhýbat i když jede jako slepý. Jenže tady si začalo dělat auto na rozměklém jílu, co chtělo. Jezdilo smykem sem a hned tam, ale táta mlčel.
 "Brzdi!" Zavelela najednou máma. – "Tady někde musí být ta závora přes cestu,"  ale táta nic! Já tuším, že mu to asi moc nebrzdí, protože konečně řekl s nadějí v hlase: - "Snad tam nebude."
 Máma s rukou na klice dveří, snad odhodlaná vyskočit z rozjetého Jezevce najednou řekla:- "Dávej pozor, tady je to vymletý vodou! Sad ještě chtěla něco říct, ale auto se nahnulo na bok, Olana ti ostatní přitiskli do kouta a Jezevec sám od sebe zatroubil. Vyděsil nás všechny ten zvuk, kterej snad jedinej byl na tom starým autě v pořádku. Huplo to a my byli ve vymleté škarpě. V prohnilém blatníku to šeredně zaskřípalo a máma řekla kamsi dozadu: -"Olane, nevypadl si nám?"
 Olan se nevesele zasmál do tmy, že jako ne, ale stále jedeme! Budeme mít urvaný výfuk, možná přijedeme i bez podlahy, ale je nám to všem jedno. Najednou jsme zase na cestě, a čemu jsem nevěřil, že táta skutečně zabrzdil. Máma vylezla ven do toho marastu, voda se řítila kopcem ve dvou proudech a ve světle reflektorů bylo vidět, jak je žlutá. Kláda ležela napříč cesty, máma ji odtáhla stranou, nastoupila a teď už klidně, protože za chvilku už budeme na silnici, kde si všichni oddechneme, řekla: - "Jeď pomalu, na cestě je takový blátíčko!"
 "Neboj," tátův hlas byl klidný a jistý. "Dojedeme v pořádku," slíbilP6100048
 "Co s Petrem," zeptal jsem se on totiž Petr je až ze Stružnice a kdo by ho tam vezl?
 "Co by, vyspí se u nás. Všichni se tam vyspíte,"  řekla máma a myslela tím nás kluky.
 Právě jsme přijeli na náměstí. "Pan Kozibrádek bude u nás taky spát?" Zeptala se mamina a taťka si uvědomil, že měl zahnout dolů ulicí, aby vyložil pana Kozibrádka před jeho domem. Tak a teď tedy sjel ke školce a pan Kozibrádek vystoupil, popřál nám dobré noci.
 Vzadu v autě se uvolnilo. Máma mě vystrčila ke klukům, kde se pomalu a jistě zvedala nálada. "Už nikdy Polní den," ječel Olan a Petr mu přizvukoval: - "Už nikdy!"
 A táta, to by ani nebyl on, řekl: - "Kluci, v září budeme mít "Den rekordů," zvu vás!
"Hurónským smíchem se roztřáslo to naše staré rozrachtané auto.    
080630 ŽIZNIKOV 061-1

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Polní den marinka 02. 07. 2011 - 21:19
RE(2x): Polní den inenaso 03. 07. 2011 - 13:14