Večerníček IV.

21. červenec 2010 | 18.25 |

Honzíček IV.
 Stonal jsem! Stonání je takový divný stav i takové divné slovo. Chvilinku mi bylo horko chvilinku zima. Chvilinku mě bolela hlavička, chvilinku očička. Papat se mi nechtělo, vůbec nic se mi nechtělo a všechno co se kolem dělo mi bylo úplně fuk.
dojímBylo mi jedno, že má maminka plné vemínko toho nejlepšího mlíčka, až jí to bolí. Babička musela to mlíčko sama brát a dávat ho do dojačky. – ne, já pořád nic nechci! Já nemám na nic chuť!
 Ležel jsem u maminky a ona mi starostlivě hladila hlavičku, olizovala mě tam,  kde budu mít později růžky. Příjemně to chladilo a já jen ležel a ležel.
 Přišel zas pan doktor! Zase mi píchl tu štípavou injekci, potom ještě napíchal nějak vitamíny. Nechtěl jsem držet, kdo by chtěl?
 Dědeček, ten zrádce mě přidržoval za hlavičku a já se bál, cukal jsem sebou, až pan doktor povídal, že jsem pěkný divoch, ale to není žádná pravda, kdybych byl divoch, nesahal by na mne, to tedy ne!
 Hodně mě držel strach! Bál jsem se toho pana doktora i když neměl bílý plášť, byl modrý! Jo tak hladit, jako to dělává babička hezky po hlavičce, pod krčkem podrbat, to ano ale mačkat bříško, mačkat krček, to opravdu nemám rád!
 Když toho pan doktor nechal, hned na mě sahala babička i děda, ale oni nemačkali, jen hladili a to je skoro tak příjemné, jako když mě hladí maminka.
 Je sice pravda, že po té doktorově včeličce, jak tomu říkala babička, mě přestala bolet hlavička, ale nožičky mám pořád slaboučké, že mě vůbec neudrží. To abych se znova učil chodit.
 "Já ti říkala, nelítej!" Vyčítala neustále maminka, jako kdyby žádné jiné slovo neznala. Tvářila se ustaraně, tak se musím bránit a uklidnit ji: - "To já ne, to nožičky samy běhaly!" Vymlouval jsem se.
 "Popleto jeden," řekla a jí cítil, že se usmála. Jen se maminka usmála, už mne hlavička nebolela. Dodal jsem si odvahy a zeptal jsem se. – "Maminko, ty si nikdy nelítala?"
 "Ale to víš, že jsem lítala. Běhám ráda ještě dneska. Ráda si vyhodím z kopýtka, proběhnu se zahradou. Tak nějak si pamatuj, že když jsem měla jet sem k dědečkovi a babičce, že mě nemohli chytit. Utíkala jsem za strachu, co se mnu chtějí udělat.

Utíkala jsem žlabem ve velikém kravíně a lidé mě honili. O tebe mám strach, nediv se!"

 "Tvoje maminka se o tebe také bála?" Zeptal jsem se.lel
   "Moje maminka? – Já nevím, já maminku neměla."
 Nad touhle odpovědí jsem zůstal na maminku udiveně koukat, jako kdybych ji ještě nikdy neviděl. – Ona neměla maminku! Kdo jí dával mlíčko? – Kdo ji umýval? Kdo jí vyprávěl?
 "Maminko, to snad ani není možný," řekl jsem a ona přikývla.
 "Je synáčku, je. Narodila jsem se ve velikém kravíně, kde nás bylo hodně ve dvou řadách! Malilinká telátka hned po narození brali od maminek a dávali je do jiného kravína,. Kterému říkali teletník. Bylo nás tam! Jedna telátka byla maličká jako ty, druhá větší a větší. Byly jsme rozděleny podle stáří, ale už je to pryč.Nerada na to vzpomínám. Tady se mi líbí a teď mám i tebe.
 Maminka se ke mně přitulila, otřela se krkem o ten můj a mně bylo dobře, že jsem docela zapomněl, že stonám.
 "Můůů," protáhl jsem slabounce a maminka mě pohladila po zádíčkách tím svým měkkým čumáčkem.
 "Maminko, povídej ještě!" Prosil jsem a očička se mi zavírala.
 "Co chceš slyšet?" zeptala se ještě, a já jen vzdychl: - "Všechno, úplně všechno mi pověz!"
 "Dobře, ale nejdříve m slíbíš, že až zase půjdeme ven, budeš mě na slovo poslouchat!"
 Slíbil jsem a slíbil bych všechno co by chtěla, stejně jsem si nedokázal přestavit, že zase půjdeme ven a že bych mohl venku běhat tou zahradou a vidět sluníčko a nebíčko.
 "Tak dobře,"pochvalovala si maminka. "Já když přišla do téhle chaloupky, bývala jsem hodně venku sama. Někdy tam se mnou byla babička, někdy i dědeček, ale první dny se mi moc stýskalo. Nebyla jsem zvyklá být sama a tak už ráno, když jsem si mohla vyběhnout ven, tak jsem šla. Postávala jsem u vrat a dívala se do ulice, jestli náhodou nepůjdou telátka kolem, nebo někdo, kdo by šel ke kravičkám a vzal mě sebou. Bláhově jsem si myslela, že stačí jen poprosit a oni by mě sebou vzali do kravína. Stála jsem s čumáčkem mezi plaňkami plotu,  
to abych lépe cítila vůni lidí, kteří chodili kolem. Lidé byli malí i velcí a všichni se na mne dívali, všichni se divili co tam dělám a velice rádi by si na mne i sáhli.
To sahání lidem nešlo, jen ti malí mohli prostrčit ručičku plaňkou v plotě, aby na mne dosáhli, ale já zase vždycky raději utekla. Trochu jsem se jich bála.
 Později jsem se začala schovávat do boroviček a jednu se mi zdálo, že jde kolem paní s vůní kravína. Zabučela jsem radostí, že mě vezme ta paní sebou, ale ona se hrozně lekla a vykřikla. Já v tu chvíli dostala strach, že na mne někdo vezme klacek, jako to dělávali na kravíně, když šla ven velká telata a nechtělo se jim.   
vašUtekla jsem od toho plotu, ono – když tě někdo praští klackem, bolí to." Přiznala maminka, ale hned se přitulila blíž a přiznává. – "Tady mě nikdo nebije. Babička mi nabídne rohlík a já za ní jdu poslušně domů. Někdy má babička chleba, jindy jablíčko."
 Maminka se nadechla, zavřela u toho oči a přiznala: - "Já mám ráda jablíčka, moc! Počkej, tohle ti ještě povím. Když už jsem byla větší, ochutnala jsem jednou ze stromu jablíčko! To ti byla dobrota, že jsem se každý den těšila, až mě pustí ven a už jsem letěla pod jabloň. Všechna jsem ten rok očesala sama. Pást jsem se také neuměla a tak jsem to zkoušela jak se dalo a čím se dalo. Učila jsem se to na kytičkách. Babička nebyla ráda, ale nechala mne. Spásla jsem ji karafiáty. Netvrdím, že by byly dobré, ale barevné byly a mně nikdo neřekl tou naší řečí, to nejez, to není právě to nejlepší! Ukousni si jetelíček nebo šťavnatou travičku, to roste na světě pro kravičky!
 Maminka vyprávěla a asi toho vyprávěla daleko víc, ale já už ji neslyšel. Očička se mi zavřela a bylo mi skoro tak dobře, jako dřív. Ještě jsem cítil, jak si lehla opatrně vedle mne a dala svou krásnou hlavu zlehka na můj krček. – "Synáčku můj zlatý," řekla a bylo nám oběma nádherně, že jsem klidně usnul a spal. Vždyť vím, že mě neodvedou od maminky a nedají mě malinkého do teletníku.
 My budeme s maminkou, tak proč bych si klidně a bez starostí nepospinkal? Hlavička mne nebolí, nožičky mám sice slabé a celé moje tělíčko prosí o to, abych spinkal a spinkal a spinkal. – Spinkáním se také nabírá nová síla při stonání. Tak já budu spinkat a až se probudím, budu utíkat zahradou a taky spasu všechny kytičky a všechna jablíčka a taky budu vyhazovat kopýtky a taky budu,...
 Synáček Honzíček nevěděl co všechno bude ještě dělat až se vystoná protože usnul tvrdě a zdravě, proto se mu spalo dobře, moc dobře!
bara

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček IV. zdenka"ren" 22. 07. 2010 - 18:46
RE(2x): Večerníček IV. nena 22. 07. 2010 - 18:53