Štědrovečerní sen

25. prosinec 2010 | 00.02 |

Štědrovečerní sen
Byl pozdní večer Štědrého dne, možná už byla noc, nevím, nedalo se to odhadnout. Jsem unavená, smutná, prázdná a marně čekám na spánek, ve kterém bych mohla zapomenout na to, že mě tu nechal samotnou, bolavou a bezbřehů nešťastnou právě dnes!
1 Ležím s očima křečovitě zavřenýma, to aby víčka nepropouštěla slzy o kterých jsem si myslela, že už je ani nemám! - Našly si cestičku v koutku oka a smáčely mi můj bílý damaškový polštář. Smutek byl hustý, tak hustý, tak hmatatelný, že mi dělalo přímo fyzickou bolest ležet a tak jsem se konečně posadila!
 Zvláštní, kolem mne je tma, ale písek! Kam jen se dá dohlédnout je jen písek a písek! Zvrátila jsem hlavu dozadu, nade mnou svítily hvězdy a jejich světlo je tak silné, že je vidět téměř jako ve dne. Hvězdy jsou nádherné, zvláště pak jedna z nich je obrovská, jasná a téměř na dosah ruky!
 Vstala jsem a vůbec mě nepřekvapilo, že mám na sobě šedý splývavý šat a na hlavě stejně šedou plachetku, která je přehozená i kolem krku, zakrývá mi čelo i vlasy. Jsem úplně jiná, ale onen smutek,ona bolest je stejná! Jsem zavržená žena! Jsem navíc stará žena! Jsem tak stará, že už ani nedoufám v to, po čem jsem toužila po mnoho let, po mnoho krásných let, kdy jsem byla po boku muže hýčkaná, milovaná, rozmazlovaná, ale očekávané dítě, - NE, to nepřicházelo!
 Prosila jsem Boha, vroucně se modlila a věřila. – Nevyslyšel mě!
 Prosila jsem Ďábla, zapřísahala se a věřila. – Nevyslyšel mě!
 Čas šel a můj muž, který ode mne nemohl dostat to, po čem tolik toužil, po čem jsme OBA tak vroucně toužili, začal věnovat svou přízeň mladičké dívce. Byla sama téměř dítě, byla krásná a to nejen mládím, navíc po pár týdnech měla i to, co já za tolik let ne! – Byla očekávání!2
 To proto jsem teď zavržená! To proto jsem tak smutná! To proto jsem tak nešťastná!
 Proč ta hvězda tolik svítí? Proč je dnes tak neuvěřitelně nízko, že si na ni mohu téměř sáhnout. – Vztáhla jsem ruku a mám ji jako na dlani. Stejně nemám kam jít, tak půjdu za ní.
 "Půjdu za tebou hvězdičko," řekla jsem té noci a moje nohy v páskových sandálech vykročily.

Písek byl jemný, ještě vlahý a byl všude kolem. Protékal mi mezi prsty, bořila jsem se do něho, ale šla jsem dál a dál.

 Poušť, uvědomuji si a co je zvláštní, - nepřekvapuje mě to! Je mi jako bych tudy chodila věky, celé dlouhé věky! Jdu s hvězdou na dlani, jdu a najednou se ocitám mezi lidmi, kteří stejně jako já jdou za hvězdnou. 6
 "Spasitel! Narodil se nám spasitel!" slyším kolem sebe.
 "Dnes je svatá noc," řekl mi muž, jdoucí teď vedle mne a já si uvědomuji, - ano, je svatá noc.
 Jde nás zástup, je nás mnoho. Jsou mezi námi prostí lidé, pastýři, kupci, ženy, muži, děti. – Na čí příkaz takhle jdeme?! - Prý andělé! Říkal to v zástupu kdosi.
 Andělé, pomyslela jsem trpce.
3 Prý se narodil spasitel! Co kdo ve mně ještě může spasit? Podivné -
 co kdo ve mně ještě může spasit?
 Co kdo ve mně ještě může vzbudit? Co by mi mohla tahle noc ještě dát?
 Najednou je konec naší cesty! Srotili jsme se u otevřených dveří prostého chléva a mně se srdce zastavilo! Vidím stejně jako všichni ostatní mladou, snad až příliš mladou ženu vedle zralého muže. Oba klečeli před jesličkami do kterých se zakládá pro dobytek píce a kde teď namísto sena pro oslíka stojícího vedle, - mám pocit, že mě klame zrak a srdce, to moje bolavé srdce se rozběhlo přímo zběsile!
 Zatajila jsem dech! Tam na bílém plátně rozprostřeném na slámě v jesličkách leželo DÍTĚ! Slzy mi tečou po tvářích, slzy a obrovská touha vzít to malé do náruče, dát tvář na jeho něžnou tvářičku, zahřát to drobné tělíčko svým teplem. – Je kolem nich tolik záře! Tolik jasu naplňuje malý chlév! Tolik něhy vzbuzuje, tolik lásky cítím, tolik štěstí! Smutek,kterého jsem byla plna jako by vánek kamsi do nenávratna odvál a pocit, že skutečně držím malé dítě ve svém náručí je tak silný, že zavírám oči.  
 Zvláštní! Nezmizelo to, skutečně držím dítě v náruči, laskám se s ním, hýčkám ho a ono mi před očima roste, mění se v batole, už je z něho zlatovlasý kučeravý hošík, posléze jinoch a já se cítím být jeho matkou.
 Stála jsem před dveřmi prostého chléva a vnímala své dítě jak vyrůstá, mění se, jak je stále s TÍM, který tu skutečně přede mnou leží v jesličkách, vidím jak pozorně naslouchá JEHO slovům a cítím, že se mi život zcela naplnil. Sama žiji jen pro svého syna i když už dávno není dítětem, je z něho krásný mladý muž, snad krásnější jak ON, za kterým stále jde z místa na místo a já, jeho matka opodál za nimi spolu s matkami ostatních učedníků.4
 Zas byla a noc, temná, plná černých mračen. Byli jsme ve veliké zahradě plné zrajících oliv. Všude byl klid a mír, když tu pojednou se zahradou nesly těžké kroky ozbrojenců. Mraky se na chvilku protrhly a já zahlédla mezi vojáky svého syna!
 Celičká ohromená se dívám jak můj syn přistupuje k NĚMU, jak HO líbá na tvář! Jak by mi srdce kdosi vzal do kleští a silně zmáčkl. Klesám na zem plna touhy zemřít. Proč?! - Proč?! - Proč?! - ptám se zoufale sama sebe a uvědomuji si, že když je člověk sám k sobě i jiným poctivý, je schopen dát si na každou otázku i sám odpověď.
 A já už vím!
 Vím, tak jistě vím, že to nebyl Bůh, kdo mi dal to po čem jsem tolik toužila, avšak Ďábel mi vyhověl! I on má s lidmi své záměry, nejen Bůh!
 Ne, ne, ne, - tohle si nemohu přiznávat! Nemohu přece nést takovou vinu! Musím ty své oči otevřít, třeba je to jen mámení, to přece nemohl být můj syn!
 "Ženo, nikdo ti nic nevyčítá," vemlouvá se mi tichý hlas a já sebou trhla a okamžitě otevřela oči. – Ležela jsem v bílých poduškách ve své posteli a udiveně se rozhlížela kolem sebe. V pokoji bylo příjemné příšeří, voněla tu vanilka a chvojí. – Jsou vánoce, uvědomila jsem si.
 Malinké zelené světélko se oddělilo od vázy s borovými větvemi a pomalu plulo pokojem. – "Nikdo ti nevyčítá," slyším znova onen hlas a tak hledám v paměti zapomenutá slova motlitby.
 Zelené světélko se pomalu sunulo pokojem a já si uvědomila, jak stejný osud mám s ženou, kterou jsem byla ve snu. Stejná touha! Stejné zavržení! Stejná o tolik mladší dívenka mi odvedla milovaného muže, protože ona to dítě čekala po prvním sblížení, kdežto já po tolika letech NE!
5 "Nikdo ti nevyčítá,ˇ" zase je tu onen hlas a já drmolím slůvka Otčenáše do kterých se mísí jiná: - "Ženo, proč se bránit? Právě teď přišla doba hadí, kdo jen trochu může tak zradí! Tvá touha bude naplněna!"
 "Ne! Takhle přece ne!" říkám zoufale zelenému světélku.
 "Takhle ne! Takhle už to jednou bylo!"
 Přišlo ráno, první svátek vánoční a ve mně je klid. Zvláštní, už to nebolí! Mimoděk jsem vzala do ruky kalendář a začala jím listovat dozadu. Divné, minulý měsíc mi tu chybí červená tečka.
 Ano! Vím jistě, že tam byla!
 Polilo mě horko a hned zas mám husí kůži. Co tohle znamená? Proti své vůli je ve mně touha i očekávání se strachem a horečně přemýšlím, až mi ze všech pocitů zbyla jen jedna otázka i prosba: - "Bože, řekni mi prosím, kdo mě to pokouší!" 

19

K ilustaci jsem použila pohledy zakoupené v obchodě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Štědrovečerní sen contritus 25. 12. 2010 - 05:46
RE(2x): Štědrovečerní sen nena 25. 12. 2010 - 06:31
RE(3x): Štědrovečerní sen contritus 25. 12. 2010 - 11:12
RE: Štědrovečerní sen adil 25. 12. 2010 - 14:29