Vzpomínka na dětství

17. prosinec 2010 | 08.29 |

Že i dříve padal sníh a padalo ho hodně je asi každému jasné. Ale jak se s tím nadělením vypořádali cestáři, to už ví málokdo. A tak jsem sáhla do svého dětství a vzniklo "Noční dobrodružství."

Noční dobrodružství 
olšeUž odpoledne se obloha zatáhla černými mračny a k večeru z nich začal poletovat sníh k veliké radosti dětí a pramalé radosti cestáře Novotného! Sníh padal a houstnul, malé vločky se měnily na větší, na zemi sněhu přibývalo a až do večera v lipové aleji u školy, kluci i holky jezdili na saních křičeli u toho smáli se výskali a koulovali se vzájemně! Vypadalo to, že do rána napadne sněhu po kolena!
 Byla tma tmoucí, když na okno jednoho statku zabušila cestářova pěst. Byla tma tmoucí a sníh stále ještě padal, proto bylo třeba zapřáhnout silné koně za sněhový pluh a protáhnout ulice ve vsi a městečku i silnici k sousední vesnici. Cestář Novotný měl na starost úsek od Stráže, přes Noviny, a Luhovskou křižovatku, zpátky do městečka. To proto v onen čas, kdy stále ještě kralovala tma tmoucí burcoval na okno statku, aby probudil hospodáře a on pak celý ten úsek projel se svými koňmi, aby byla k ránu silnice sjízdná pro první autobus, který odvážel lidi za prací do Mimoně.
 Po silném zabušení na okno se hospodář probudil, posadil se na posteli a právě v tu chvíli cestářova pěst zabušila na okno podruhé.tráva
 "Co se dějě" zaburácel hospodářův hlas a vzbudil tím svou ženu i prostřední z dcer. Hospodyně se posadila stejně jako on a rozespale se optala úplně stejně jako před chvílí hospodář: - "Co se děje"
 "Asi cestářskej" odpověděl sedlák nevrle, "spi! Já musím protahovat," řekl své ženě a vstal, jen tak v podvlékačkách došel k domovním dveřím, aby se tam domluvil s cestářským co všechno bude třeba udělat.
 Když vyšel ze světnice, vstala potichoučku jeho malá dcerka a spěšně na sebe navlékala všechno o čem si myslela, že je nejteplejší. Chtěla jít s tatínkem. Už jednou s ním jela tuto zimu ovšem, bylo to ve dne, teď je ještě tma tmoucí a to tedy bude asi ještě noc!
 Holčička se oblékla jak jen nejtepleji dokázala, obula se, na hlavu nasadila čepici, na ruce rukavice a připravená u dveří čekala, až uslyší jak její tatínek vyvádí koně z maštale.

mrkvous Koně ve sněhu našlapovali tiše jak by kráčely v bavlně. Žádné to slavnostní klapání podkov o dlažbu, kdy to pod jejich nohama zvoní a koníčci si pyšně vykračují, aby je bylo do daleka pěkně slyšet. Teď naopak byl jejich krok tichý a pod "válenkama" hospodáře sníh občas zavrzal, zaskřípal a bylo slyšet občasné zívnutí, jak od sebe odháněl spánek.
 Když už se probral docela, když už v sobě přemohl onen pocit nevole, že byl vyrušen ze spánku, uvědomil si jaká je to krása, když vzduch je tak čistý, tak mrazivě studený a všechno kolem je panensky bílé a zachumlané. Cítil až tady na svém dvoře, jak jeho pole odpočívají pod sněhovou peřinou, cítil jak voda v řece pospíchá, aby se nadechla vzduchu v místech, která ještě nezamrzla. Díval se jak koňům stoupala pára od nozder a zastavil je okšírované uprostřed dvora, aby přes ně přehodil houně, kterými je přikryl a v zápětí z obou stran zavěsil rolničky, které při každém pohybu koně zazvonily stříbrnými tóny, a ty se nesly vesele dvorem.
 "Ou. Ou", uklidňoval hospodář koně vlídným hlasem a vykročil s nimi ze dvora do vsi. Pomalu rozvážně, jak byl navyklý chodit za pluhem, šel vedle svých koní vsí nahoru k městečku až k místu, kde na náměstí stál sněhový pluh.potok
 Když bylo zapřaženo, obešel celý ten veliký kolos na odhrnování sněhu, odbrzdil a dal svým koňům povel: -- "Vijó!" Práskl bičem jen tak do vzduchu a koně zabrali, ale pluh zůstal stát na místě. - Přimrzl!
 Hospodář práskl znova bičem a mrazivý vzduch rozseklo jeho švihnutí. – "Vijó zaberte braši," řekl povzbudivě a koně zabrali a pluh se s vrzáním odtrhl od země a teď už poslušně klouzal po sněhu za párem koní, které volně vedl hospodář. Objeli celé náměstíčko a vykročili do ulice.
 Od výklenku dveří jednoho domu v náměstí se oddělila malá postavička a rozběhla se za sněhovým pluhem. Když ho doběhla, posadila se na břevno vzadu a ulehčeně si oddechla.
 Musela být velice opatrná, aby si jí táta nevšiml a neposlal ji domů. Až budou z městečka venku, už to neudělá tím si byla jistá a ona bude s ním moci projet celou tu štreku! Holčičce, kterou stejně jako jejího tatínka probudila cestářova pěst boucháním na okno, bušilo srdíčko strachy, aby tatínek nešel zkontrolovat pluh na jeho zadní straně už tady v městečku, to by ji poslal určitě domů, ale jak to udělá až za mostem nad řekou má vyhráno! Bude se dívat na všechno kolem a bude to jako kdyby byla na světě jen ona sama, její táta a dva silní koně! Nikde ani stopy, nikde ani človíčka! Holčička věděla, že nesmí celou cestu jen sedět na silném břevně, že bude muset i chvilkami běžet, to aby neprochladla a nebyla nemocná i když tahle holčička je z křemínků, zdravá a hned tak nic ji do postýlky nesloží.
 Rolničky zvonily, pluh skřípal a teplé filcovky hospodáře povrzávaly na sněhu, zato koně, kteří se brodili před pluhem šli tiše, jejich pravidelný krok narušoval čistou sněhovou peřinu, která bezhlučně od kopyt odletovala, která se při každém kroku rozstříkla jak gejzír, však také stále ještě padal jemný prašan!
 Za mostem nad Ploučnicí na "státní silnici," jak se jí říkalo, hospodář zastavil, aby vzadu více rozevřel pluh jelikož tu byla silnice bez chodníků a tedy širší jak uvnitř města.
 "Teď to přijde," polkla naprázdno v rozčílení holčička. Byla si jistá, že táta bude křičet, že se bude moc zlobit, ale domu, domů ji odtud samotnou jistě v té tmě nepošle.
alej březová "Co tu děláš" Zahřmělo tak hlasitě, že se holčička skutečně vyděsila, jako by to ani nemluvil její tatínek. Celou tu dobu si připravovala, že mu řekne, jak moc s ním chtěla jet a teď když tu před ní stojí v tom kalném šeru, v tom divném bílém světle a zdá se být větší než ve skutečnosti je, nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
 "Ptám se tě, co tu děláš" v otázce ubylo hlasitosti a překvapení se vytratilo úplně.
 "Já sem taky chtěla jít," přiznala tedy holčička.
 "Sem si tě měl všimnout už ve městě, hnal bych tě domů sviňským krokem," řekl tatínek a holčičce se zdálo, že se s její společností smířil, když dodal: - "To si nemysli, že se jen povezeš! Musíš taky běžet, promrzla by si a ne abych slyšel fňukání, že je ti zima!"
 Na tohle jen holčička přikývla a protože si myslela, že to tatínek nemohl vidět v tom zvláštním ani světle-ani tmě, tak špitla: - "Já vím." A také poslušně seskočila z břevna, aby mohl tatínek roztáhnout do větší šíře celý ten sněhový pluh.     
 Když se zas dali koně do pohybu, rozezněly se rolničky a jejich stříbrný hlas se nesl mezi zasněženými poli a loukami kde bylo takové divné bílé světlo, které pomaličku probouzelo fantazii.
 Ještě než holčička podlehla onomu zvláštnímu kouzlu bílého zaklínání, musela si nechat doznít otcova slova: - "Kdybych si tě všiml ve městě hnal bych tě domů sviňským krokem." Tenhle příměr táta rád používal, holčička dlouho nevěděla jak takový "sviňský krok" vypadá až jednou! Měli maličká prasátka a táta jim uklízel kotec a tak pustil prasnici s malými selátky proběhnout na dvůr. Prasátka byla zvědavá, jak ostatně všechny děti a jednomu se podařilo vstrčit svůj rypáček mezi plaňky v plotě a nemohlo ani tam, ani zpátky tak začalo kvičet a kvičelo tak hlasitě, že jeho máma, která do té doby spokojeně ryla v hnojišti odtamtud vyběhla a krátkými krůčky tak rychle přelétla celičký dvůr, že to bylo k nevíře.
 Tehdy holčička seděla na kládách u stodoly a dívala se, jak se kolos masa a tuku, který vypadal dost neohrabaně natřásá a valí dvorem takovou rychlostí, že se divila jak může prasnice tak utíkat. Od téhle doby už věděla, jak vypadá ten oblíbený tátův "sviňský krok."
 Teď když si připomněla rychlost onoho kroku, už na něj nemusela myslet a mohla se jen dívat kolem. Zatím jí ještě zima nebyla, zatím ne! Břevno na kterém seděla bylo dostatečně široké a tak si lehla na záda, aby mohla pozorovat šedivé nebe ze kterého se sypaly drobné sněhové vločky a nebyly vůbec vidět, teprve až když je měla těsně u obličeje a nebo ji některá spadla do oka.větvička
 Když jí první vločka zalepila oko, vzpomněla si na Káje, pohádka o Sněhové královně byla tak čerstvá, slyšela ji v jednu neděli v rádiu a celou tu pohádku si přenesla do svého městečka. Věděla přesně, kde onen střípek Kájovi do oka spadl, věděla přesně pod kterou lípou v aleji před školou se to stalo.Tolik chtěla být věrnou Gerdou. Dávala si neúnavně otázky, jestli by všechno to utrpení a tu zimu vydržela pro svého kamaráda a byla si jistá, že ano.
 Jak tak přemýšlela o zimě, začínala mít pocit, že ji studí záda od toho jak ležela na studeném trámu na zadní straně pluhu. Opatrně se posadila a ještě opatrněji sklouzla na silnici, aby utíkala po lesklé hladké ploše, kde jí to mohlo každým krokem uklouznout. Musela utíkat, koně šli svižným krokem a její malé nožky by jim jinak nestačily.
 Otec se otočil, aby se podíval jak to s jeho dcerkou vypadá, když viděl že běží silnicí spokojeně si pomyslel, že jí to asi dneska řádně vytrestá.               
 Holčička utíkala, měla co dělat, aby silným koňům stačila a tak neměla čas na to, aby se rozhlížela kolem sebe a podivovala se, jak se ten důvěrně známý kraj změnil pod bílým příkrovem sněhu. Když už ji tvářičky zčervenaly, když už byla udýchaná a studený dech ji škrábal až v krčku jen proto, že při tom namáhavém běhu musela dýchat otevřenou pusinkou, znova se posadila na břevno a dívala se, jak silnice do hladka vyleštěná pluhem utíkala dozadu a když se rozhlédla kolem, nic z toho, co potkávali nepoznala! Na pravo měl být veliký rybník, ale nebyl tam! Namísto rybníku byla veliká rovná bílá pláň a jen boudy, stály na svém místě! Hospodařil v nich starý Urbančok, když se od jara do podzimu staral o stovky a stovky bílých kačen. rybníkMrtvé břízy, které stále ještě ohraničovaly rybník, stály jak umrlci, kteří vyšli z bažin.
 Holčičku ten pohled fascinoval! Nemohla odtrhnout oči od místa kde stála ona skupinka zdálo se jak na ni kývá a přes bílou pláň se neslo tklivé: - "Pojď, -pojď, -pojď a přidej se k nám!"
 Holčička v hrůze zavřela oči a zaposlouchala se do zvuku rolniček. Ano! I rolničky cinkaly, ale o poznání rychleji: - "Jdi! Jdi! Jdi!" Při každém kroku, při každém pohybu koní se ozvalo ono zlozvěstné: - "jdi! Jdi! Jdi!"
 "Nepudu," řekla trucovitě a otočila prudce hlavu na druhou stranu a až se lekla! Přímo u silnice se z bílého příkrovu na ni šklebila obrovitá černá tlama holčička se tak strašlivě lekla, že si v hrůze zakryla obličej oběma ručičkama a ještě pro jistotu oči zavřela. – Když je po delší době otevřela, příšerná tlama byla daleko za nimi a ona si oddechla.
 Holčička nadobro zapomněla, že v těchto místech přímo u silnice je veliká čedičová skála, do které kdosi vytesal výklenek veliký jako dveře u domu.Nad skálou rostly nádherné dvě borovice teď celičké zachumlané sněhem, že se jim jen jejich tmavý kmen odrážel od nekonečně bílé pláně kolem. Holčička už nikdy nepřijde na to, že ji polekalo místo které má v letních měsících nejraděj, vždyť tady často sedávala.    Nad skálou měli pole a celá skála se strání až k poli, byla jejich loukou a ona tam na úplném vršíčku sedávala, aby se dívala na lesklou plochu "kačáku" tak se rybník jmenoval. Snila o moři o bílých plachetnicích a všechno to měla před očima! Obrovská plocha vody a stovky běloučkých kachen v ní!
 Věděla z častých napomínání, že tam musí být velice opatrná, aby nespadla dolů až na silnici a věděla také, že za silnicí přímo naproti skále vytékal pramínek vody, studený a tak dobrý, že nikdy v životě už takovou vodu neochutná.les
 Jenže teď už sněhový pluh tažený koňmi vjel do lesa! Bílá tma okamžitě kamsi zmizela a holčička cítila jak ji svírá hrdlo ruka strachu! Mezi cinkání rolniček se drala drsná slova která naháněla větší a větší hrůzu: - "Tak si konečně přišla ty jedna nepolepšitelná a neposlušná holko!" A hlas lesa ještě umocňovalo skřípání, vrzání i sténání taženého pluhu po zaváté silnici.                      
 Holčička si položila obě ruce na ouška to, aby neslyšela ta přísná slova, ale nepomohlo to naopak! – "Vidíš, pěkně se dívej! Také neposlouchali a teď tu stojí a budou stát na věky!"
 Pod břehem kterým byl zakončen les byl hluboký příkop, dnes však dočista zavátý. Za ním blízko silnice rostly náletové smrčky a vypadaly jako malé, větší a snad i dospělé postavy, celé zahalené v bílém a některé si nesly na svých bedrech kříž a byly pod jeho váhou celí shrbení.
 "Takhle tu budeš stát s nimi, ty neposlušná holko," řekl vládce lesa, kdo jiný by to mohl také říkat, když ne vládce právě z tohohle lesa?!
smrčky "Já jsem tady s tatínkem, abyste věděli" začala se konečně bránit holčička.
 "Chachacháá" zaznělo a všechny stromy se nakláněly v tom strašném smíchu!
 "Ty si tady s tatínkem? Ten tvůj tatínek na tebe nemá čas! Ten tvůj tatínek o tebe zas tak moc nestál a byl by raději, kdybys ležela doma v postýlce a spala, jak se na řádnou poslušnou holku patří. Ten tvůj tatínek si ani nevšimne, že jsme si tě vzali, má sám moc a moc starostí, aby rozeznal patníky u silnice jinak by mohl nakrásně skončit tuhle noční jízdu ve škarpě," a zas se ozval smích a stromy se přibližovaly blíž a blíž k neposlušné holčičce, která strachy téměř nedýchala, a studený pot jí stékal pod kabátkem a ona začala drkotat zoubky jednak zimou a jednak také tím velikým strachem.
 Už už chtěla seskočit a utíkat k tatínkovi, ale když viděla jak jeho tmavá postava ztěžka kráčí vedle koní ve vysokém sněhu, jak se místy brodí a zapadává, věděla, že tohle nesmí! Tatínek šel, ale chvilkami se zdálo, jako by klopýtal za zadky koní a svýma nohama stejně jako očima dával pozor, aby se náhodou nedostal mimo silnici, to by bylo zlé, to by bylo moc zlé! Patníky z obou stran silnice jsou bíle natřené, to je dobré pro každé jiné roční období, ale ne pro zimu! Teď, když je všude jen bílo a bílo, splynula tahle jediná orientace a nepomáhaly ani jejich vysokánské čepice, které jim pomocnice Zimní královny navlékly – to holčička věděla, ale věděla také, že les je čím dál tím horší a horší!
 Borovice, které rostly v první části, kam chodívali v létě s maminkou na borůvky, se změnily těsně před Luhovskou křižovatkou na smrky! Smrky byly vysoké, vyšší jak borovice a navíc se jejich větve dotýkaly země. Každý strom byl od špice až dolů obalený sněhem a stály tak blízko k vyděšené holčičce, která už ani trošku lesu naodmlouvala, která se nebránila výmluvou, že chtěla dávat na tatínka pozor, která jen s vytřeštěnýma očima koukala kolem sebe a pomaličku odříkávala modlitbičku: - "Andělíčku, můj strážníčku,.."tráva
 Před párem koní se sněžným pluhem se objevil docela mírný kopeček. Tady se krok koní zmírnil, tady pocítil hospodář tak trochu úzkost, jestli jeho silní koně zvládnou stoupání. Koňům by nepomohla škvára navezená pod kopcem, to jen auta tu mají ony hromady, aby si mohli řidiči podsypat kola a tak vyjeli nahoru. Tihle koně musí svou silou vytáhnout těžký pluh a navíc shrnout všechen sníh ze silnice k příkopům.
 "Hyjóóó," zavelel hospodář. "zaberte braši, sílu na to máte," povzbudil své koně a oni jako kdyby věděli, že nesmí zklamat důvěru se opřeli ze vší své síly. Svaly se jim námahou napínaly ve slabinách, pára stoupala od jejich těl i nozder, ale pomalu krok za krokem zdolávali kopec za neustálého pobízení hospodáře. Ten se ještě otočil dozadu, kde tušil svou neposlušnou dcerku a poprvé vydal příkaz. –"Kdyby to začalo couvat, utíkej honem pryč a skoč do strany!" a dál už si dítěte nevšímal.
 Holčička poslušně seskočila z břevna na kterém byla téměř přimrzlá strachy a nohy se pod ni podlomily. Zima si pomaličku dobývala tělíčko, a ona klopýtala za pluhem se zoufalým přáním být doma v postýlce. rampouchOtcův hlas, který povzbuzoval koně v jejich těžké práci se rozléhal mezi stromy v končícím lese a když se konečně šťastně dostali za kritický úsek silnice zastavil hospodář, poplácal nejprve Fukse po jeho krku a z kapsy vylovil pořádnou skývu chleba, kterou mu nabídl z otevřené dlaně. Fuks opatrně pysky vzal chleba a dostalo se mu ještě pohlazení. Totéž udělal hospodář s Karlem. Koně shltli pochoutku jak dítě bonbonek.
 Hospodář pyšný na své tahouny se otočil k dítěti. – "není ti tam zima?"
 "Není," zalhala holčička a on pak pobídl koně, aby se pluh s vrzáním a rolničky s jemným cinkáním rozjely dál ven z lesa, kde je přivítalo bílé světlo, kde bylo vidět jak se na obloze protrhaly mraky a z jejich cárů vyhlédl měsíc.
 Bylo kolem světlo jako ve dne! Po obou stranách silnice tvořily černou hráz postavené zábrany proti sněhu, ze strany od polí téměř zaváté. To cestář už z podzimu rozestavěl dlouhé řady dřevěných do sebe zapadajících bloků a koně teď jeli prostředkem silnice, hospodář vedle nich vykračoval jistě, však tady nebylo kam zapadnout! Navíc z obou stran silnice rostly břízy které bezpečně ukazovaly na to, kudy musí koně jet a tak vedly i klopýtající děvčátko, které sbíralo poslední ze svých sil, aby se udrželo v blízkosti sněžného pluhu. Rolničky zvoní nad zasněženými poli, některé břízy se jemnými větvemi dotýkaly téměř země. Měsíční světlo všemu dodávalo prazvláštní kouzlo a tak je v širo širém okolí jen černá a bílá! - Zasněžená zem a temné stíny! "Jak se to jen v pohádkách říká:" zapřemýšlela holčička! – "Černá a bílá! Ďábel a víla," vzpomněla si, ale raději by byla, kdyby se tahle slovní hříčka v její hlavičce neprobudila. – "Ďábel a víla" opakovala si a s očima strachy rozšířenýma se dívala kolem sebe.
 Temné pokřivené stíny ležely přes silnici, koně jimi procházeli, otec jimi procházel i ona musí! Holčička se rozhlížela kolem, nejistě, ustrašeně s očima doširoka otevřenýma pátrala po zasněžené pláni, kde ve sněhu stálo stádečko oveček a tam kousek vedle, zasněžený hlídací pes, možná to byl i pasák, který se  zimou v prochladlém těle schoulil a usnul. Mohly to být také děti, které šly na výlet s paní učitelkou a zapadly do vysokého sněhu v polích! – Mohlo to být cokoli!olše
 Holčička už nemá ve svém tělíčku tolik tepla, aby mohla rozdávat, tak jen s lítostí myslí na ty, kteří tu pomrzly zřejmě proto, že stejně jako ona byli neposlušní.
 "Sněhová královno, nejsi hodná," zavyčítala šeptem a co to? – Zafučel studený vítr, jemné větve bříz se rozezvučely sladkým mámením: - "Kam by si se vláčela, zůstaň! Slyšíš nás, holčičko neposlušná? Zůstaň tu s námi, budeme ti vyprávět báje a známe jich tolik. Ty přece ráda posloucháš bajky, pohádky i pověsti a my jich známe nepřeberně. Vždyť se podívej co nás tu roste a každá víme něco jiného, každá dokážeme vyprávět tak poutavě, až ti bude srdce plesat. Kam by si se plahočila vždyť je ti už pořádná zima, k smrti unavená jsi, u nás si odpočineš, na všechno zapomeneš! Sladce tě budeme kolébat, usneš dřív jak doma v postýlce! Sama poznáš, že Sněhová královna není tak zlá jak se říká!"
čechrava Koně vykračovali zčerstva po silnici rovné jak když střelí! Pohazovali v rozmaru hlavami a rolničky o to víc zvonily, a jejich stříbrný zvuk se rozléhal doširoka.. Silnice byla z velice mírného svahu, takže za sebou sněžný pluh téměř necítili a tak přidali na svém tempu stejně i hospodář! Vidina blízkého domova je popoháněla, vždyť jen projedou tuhle alej prastarých bříz a tam mezi poli už uvidí na první vesnické chalupy, tam je domov, kde si koně ve stáji odpočinou, kde dostanou příděl sena, ovsa a vody za dřinu, kterou museli v noci zastat. I sám hospodář cítil únavu v celém těle, ale nejvíce v nohou, které šlapaly ve vysokém sněhu. Snad, že si dovolil, po prve za tu těžkou cestu, uvědomit svou únavu, otočil se za sebe, aby se podíval jak se vede té jeho neposlušné holce s kterou je někdy víc trápení, jak čeho jiného.
 Uviděl ji! Byla maličká, hrozně maličká a opuštěná vzadu daleko za pluhem. V měsíčním světle byla ještě menší, opuštěnější a se svoji sklopenou hlavou mu připadala neuvěřitelně zoufalá a ztracená ve studené říši paní zimy. Taková tmavá malá kulička v bílé ploše pomalu se pohybující a kdyby práskl do koní zmenšovala by se a zmenšovala, až by se ztratila úplně.
 "Óóúú," zastavil spřežení. Koně se zapíchli ve vysokém sněhu a se skloněnými hlavami trpělivě stáli. Hospodář omotal opratě kolem jedné z brzd přehoupl se přes okraj pluhu, aby se vydal naproti klopýtající postavičce.
 Holčička nevnímala, že přestaly zvonit rolničky! Nevnímala ticho kolem, nevnímala, že se zastavil pluh, který se ještě před malou chvílí tak rychle vzdaloval! Tak ani jiskřička radosti nepřeskočila, když se vzdálenost mezi ním a jí začala zmenšovat. břízy
 Černá postava blížící se k ní ji strašlivě vylekala. Jako vždy se jí dralo na jazyk, že bude poslouchat vždycky a všude, že už nikdy takhle neuteče v noci, aby mohla běžet za koňmi jen proto, že rolničky ve sněhu tak krásně zvoní, když tu postava promluvila hlasem tatínka: - "Už nemůžeš viď"
"Můžu," zalhala holčička "ale oni mi říkaly, že nemám nikam chodit, že mi budou vyprávět, že znají strašně moc pohádek, a že se u nich sladce spí."
 "Kdo ti co říkal" zhrozil se otec fantazírování dítěte.
 "Přece ty břízy! Všechny tyhle břízy, co tu jsou okolo. Copak to neslyšíš?" Divila se, ale to už ji držel táta v náručí a ona cítila jeho chlad, kterým byl prostoupen, králičími kožkami podšitý kabát.
 Byla lehoučká jako pírko i když na sobě měla tolik navlečených věcí. Byla lehoučká a poddajná jak se opřela hlavičkou o jeho rameno a tak ji řekl přímo do ouška krytého vlněnou čepicí: - "Už budeme doma, musíš to vydržet." Potom vykročil rázným krokem zpátky ke koňskému spřežení, které poslušně stálo na místě, kde je opustil.
 Sněhový pluh má v předu u špičky, která rozráží sníh takovou malou podlážku, tak akorát, se do ní vejde dítě stočené do klubíčka. A právě tam položil neposlušnou holčičku její tatínek, když ji předtím zabalil do svého králičími kožkami podšitého kabátu a v kterém bylo ukryto tolik jeho tepla. Děvčátko sice namítlo, že bude tatínkovi zima, že jemu zima není, ale tatínek na to nedbal. Švihl bičem do vzduchu, až to bylo slyšet široko daleko a ujížděl se svým párem silných koní domů! Svou povinnost už splnili, první autobus, který odvážel lidi do práce může bezpečně projet.
 Cesta je protažená a oni si mohou jít odpočinout. Koníčci do maštale, holčička s tatínkem do postýlky, aby dohonili to, co jim cestář před několika hodinami přetrhl. – Tatínek odnesl spící holčičku do domu, kde ji vybalil ze svého kabátu a položil ji tak jak byla oblečená do postýlky! Až se probudí bude udivená, že spí v kabátku, a bude si myslet, že to všechno byl jen zvláštní sen! – Velice zvláštní sen! 
silnice
závěje  
pluh      
Už nikdo nepotká mého tátu s našimi koňmi na silnci, proto tohle vyprávění je už jen jako pohádka o jedné neposlušné holce a přísném tatínkovi. Dnes už silnice prohrnují pouze stroje.     

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Vzpomínka na dětství adil 17. 12. 2010 - 13:36
RE: Vzpomínka na dětství zdenka"ren" 17. 12. 2010 - 18:42
RE: Vzpomínka na dětství nena 17. 12. 2010 - 22:10
RE: Vzpomínka na dětství jája 18. 12. 2010 - 20:44
RE(2x): Vzpomínka na dětství nena 19. 12. 2010 - 19:55
RE(3x): Vzpomínka na dětství jája 21. 12. 2010 - 01:04
RE: Vzpomínka na dětství mara 19. 12. 2010 - 20:46
RE(2x): Vzpomínka na dětství nena 20. 12. 2010 - 07:12