Večerníček III.

20. červenec 2010 | 18.26 |

Honzíček III.
zahradaNěco se stalo a já pořád nevím co! – Co to je?! Maminka je pryč, úplně pryč a namísto maminky zůstalo jen obrovské prázdno, pošlapaná sláma, kolem žlabu roztroušená tráva a jen ten vyleželý důlek potvrzuje, že tam maminka ještě před chvílí byla.
 Přišel jsem k tomu místu, maminka tam pro čumáček ještě byla, ale pro očička už ne! – Celé naše doma je jen já a Pipinek.
 " Můů" udělal jsem na zkoušku, jestli se maminka ozve.
 Ale nic, - neozvala se. – "Můůů," opakuji silněji, vlastně co nejsilněji umím, ale maminka zase nic!
 Namísto maminky přišel dědeček. – "Tak pojď," řekl a šel ke mně.
 V tu chvíli jsem si přál, aby mi kopýtka vrostla do země.
 "Ne! – Néé!" Já nikam nechci " Nikam, vraťte mi maminku" Já chci svoji maminku můůůů!"
 Dědeček mne popostrčil. – "Tak jdi!" Přikázal a zase se mi opřel o zadeček.
 Udělal jsem krůček a že dál ani náhodou nepůjdu.
 Jenže co udělá jedno malé telátko, když do něho vší silou strkají, když ho popostrkují a ono se krok za krokem dostává ke dveřím. – Jak je to možné, že  najednou šlo projít tou modrou mříží, když to jindy nešlo?
 Dědeček mne dostrkal ke dveřím, kde na mne číhala tma! Tmu já znám, udělá se vždycky, když někam odejde malé žluté sluníčko nade dveřmi, ale jsme v té tmě s maminkou a ona krásně vypráví.
 Tady je tma a já jsem v ní vlastně sám. No sám zrovna ne, je tu dědeček, ale kdo ví? Dá se dědečkovi věřit? Co děda udělá, když nás oba ta tma spolkne? Maminka zůstává klidně ležet a vypravuje mi všechno co potřebuji vědět. Tady do mne děda pořád strká a najednou jsem v té tmě!
 Tma byla to jo, ale nebyla zas tak strašná, vždyť na konci té tmy bylo světlo, děda mně popostrkoval stále směrem za tím světlem. Váhavě krůček za krůčkem jsem šel tmou ke světlu najednou toho světla bylo tolik, že jsem musel zavřít očička! Světlo se dralo i pod víčky, tolik ho tam bylo! A teplo tam bylo! Teplo ještě větší jak doma a cosi mě teple šimralo na čumáčku.

 Zvláštní, dědeček mne už nestrkal, jen tak stál a díval se na mě, co já na to všechno budu říkat. Bylo toho tolik, že se mi to ani do očíček nemohlo vejít, - takové překvapení! Pod kopýtky zelená travička o které jsem si myslel, že padá z dědečka a babičky! Nad hlavou modrá obloha, už vím i co je to opravdové sluníčko a mraky!zahrada2
 Krásné to je! Moc krásné. Mohl bych se takhle dívat a dívat, vůbec by mě to neomrzelo. Najednou jsem se podíval do strany, - máma! Já uviděl svoji mámu.
 "Můůů," zavolal jsem celý šťastný na maminku. Zdvihla hlavu na chviličku strnula a přestala okusovat trávu a najednou silně zabučela: - "Synáčku!" V tom zabučení bylo všechno, veliká láska i převeliký strach. Poznal jsem, že se maminka něčeho velice lekla a tak jsem se lekl i já. Ona mne určitě nenechá nic si prohlédnout a budu muset jít domů.
 Znovu zabučela, cítil jsem z toho jak veliký je ten její strach, ale to už se rozběhla ke mně.
 "Ahá, už to mám! Budeme si hrát na honěnou," napadlo mne a začal jsem utíkat jak jen mě nejrychleji nožky mohly unést. Maminka běžela za mnou, slyšel jsem ji za zády jak těžce našlapuje, jak těžce dýchá a pořád tí svým silným hlasem bučí to svoje: - "Synáčku, synáčku, počkej, neutíkej, to přece nesmíš!"
 Mně se běželo moc lehce, nožky poskakovaly a všechno se ve mně radovalo. Té krásy kolem!    
Babička stála na zápraží a chytila se za hlavu, když jsme s mamkou přeskakovali potůček. Proč asi? – Mně se to líbí, kdyby jen ta maminka na mě tolik nekřičela. Vemínko se jí házelo ze strany na stranu a odkapávalo z něho to moje mandlové mlíčko.
 Ona to není zrovna legrace, ale já se chci ještě podívat támhle k plotu! – jen jsem se na chvilku zastavil, už tu byla moje máma a zas mi domlouvala: - "Synáčku, pojď domů! Jsi ještě moc malinký na takový výlet!"
 "Nejsem," řekl jsem na to své mámě a pohodil trucovitě hlavičku, aby viděla, že chci tam, a také támhle – a vůbec!  
 Co to je?! – Co to je?! Něco mě chytilo za krček a povalilo mne to na kolínka! Proč? Nožičky přece tak pěkně běhaly, co to že najednou klečím na kolínkách? Proč, když já chci ještě běhat a zase běhat z jedné strany zahrady na druhou a zase zpátky! Je tu krásně, vždyť jsem konečně pochopil, že tohle je ten svět!
zahrada1Večer si budeme s maminkou povídat, ale teď si nechci povídat! Teď se mi chce běhat a také skákat a zase skákat.
 Všechno mě moc a moc překvapilo, že jsem zapomněl na to, že mě nehoní jen maminka, ale i dědeček a právě mě chytil. Dědeček mě držel pevně kolem krku a zas mě táhl k té tmavé chodbě. Já tam ale nechci! Venku je to hezčí, je tady krásně! Doma je také pěkně, ale tady je to hezčí! Nechtě mě tady!
 Pohodil jsem vzdorovitě hlavou, vzpíral jsem se, zarýval kopýtka do země, ale nebylo mi to nic platné. Babička lákala maminku na rohlík a máma se uklidnila a šla pomaličku za ní do chodby. Co se dá dělat? – Půjdu také domů.
 Předstíral jsem, že jdu dobrovolně, ale sám vím, že to tak není, že mě dědeček táhne na obojku a ten mě škrtí. Špatně se mi dýchalo, vždyť ten obojek mám okolo krku a jak mě děda táhne, utahuje se! Tak si myslím, že je na tom světě pořád nějaké to překvapení.
 Udělal jsem několik rychlých kroků, až se dědeček posadil na zem a to mi jako zadostiučinění zatím stačilo. Smál bych se, děda pustil obojek a já důstojně odkráčel domů, abych si pořád myslel: - "To máš za to, žes mne škrtil! Já bych se pěkně proběhl, všechno bych si pořádně prohlédl a potom se vrátil sám domů. Vrátil bych se docela sám, vždyť se tam vrátila moje máma a co já bych bez mámy venku ve světě dělal? Kdo by mi dal napít mlíčka? Kdo by mi vyprávěl? Potřebuji já tohle?"
 "Nepotřebuji," řekl jsem si ještě a už jsem byl doma.
 Maminka stála u žlabu a s chutí si dávala trávu s jetelem. Trochu jsme se pomazlili a už jsem popadl jeden ze struků na vemínku a pil jsem a pil. To mi to chutnalo po takovém výletě. To mi v tom bříšku vytrávilo!
Když jsem se pořádně nabumbal, lehl jsem si k mamince, stále jsem ještě cítil to teplo ze světa. Maminka měla tolik vyhřátou kůži sluníčkem!
 Chviličku to bylo velice příjemné, ale najedno se mi zdálo, že je toho tepla nějak moc. Bolela mne hlavička a ani se neudržela na krčku, padala mi dolů. Všechna rozpustilost mne opustila, navíc se mi špatně dýchalo. To určitě udělal ten dědeček s tím jeho škrtícím obojkem.
 Maminka mi starostlivě olizovala čelíčko a chladila hlavičku i zádíčka. Dokonce i babička byla u nás doma a  každou chvíli se starostlivě  dívala, jestli papám, jestli běhám, ale já ani nepapal, ani neběhal! Jen jsem si říkal, jaké to bylo venku pěkné, ale připadalo mi to, že už je to strašlivě dávno, že jsem to nebyl ani já, že se mi to jenom zdálo a docela bych tomu i uvěřil, kdyby maminka pořád neopakovala: -"Synáčku, synáčku, pročpak si mě neposlechl?"zahrada3
 Tak jsem se s námahou zvedl a odešel do svého pelíšku, tam snad nebude takové veliké vedro. – Nebylo, ale zase mi byla hrozná zima a začal jsem se klepat, jenže na to, abych se vrátil k mamince už mi nezbývaly síly.
 Když už jsem si myslel, že usnu, nebo, že mi už nemůže být hůře, přišel pan doktor! Vzal takové naslouchátko, všude mne poslouchal a nakonec řekl: - "Má začínající zápal plic."
 Tak a já jsem nemocný! Jsem nemocný jen proto, nejsem se trošku proběhl po zahradě?
 Pan doktor mi dal injekci a maminka na mne koukala ze svého koutku domova a měla moc smutné oči. Měla je plné starostí stejně jako babička, která stála vedle toho pana doktora, co měl plášť bílý a tak nehorázně mě okukoval a osahával.
 Mluvil s babičkou a utěšoval ji, že přišla brzo, že to není tak zlé, že babička přišla za ním včas a že mi dá nějaké ty vitamíny a budu jako rybička, slíbil. Ještě řekl, že sestaví druhý den a babička s ním odešla a nechala nás s maminou samotné.
Maminka, jen za nimi zapadly dveře mne lákala k sobě, že mě zahřeje, když je mi taková zima. Moje nožičky, však neposlouchaly víc jak ten první den po narození a tak jsem natáhl hlavičku do slámy a smutně ležel, abych čekal a nevěděl na co. Bříško mám prázdné, ale papat se mi nechce.
 Přišla babička, položila na mě teplou ruku a chtěla abych se napil heřmánkového čaje.
 Moje bříško to nechtělo! Nevím jak ti mám babičko říci, ale já to nechci, nechci, nechci!
 Pohodil jsem hlavičkou, - "Dejte mi všichni pokoj," pomyslel jsem si a zavřel očička. Byl jsem velice unavený a babička byla smutná skoro jako moje maminka. Sice odešla, ale za chvíli se vrátila s dekou, kterou mne přikryla a mně bylo za chvilku i teplo.
Bára

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček III. brumbrumbrum 20. 07. 2010 - 19:01
RE(2x): Večerníček III. brumbrumbrum 20. 07. 2010 - 19:02
RE: Večerníček III. ta* 21. 07. 2010 - 12:12
RE(2x): Večerníček III. nena 21. 07. 2010 - 18:19