Dětský strach

9. prosinec 2010 | 06.03 |

Mikuláše máme sice už za sebou, ale Pepí mi donesl nějaké fotky až včera a tak už jen takový příběh z mého dětství, úsměvná vzpomínka na Mikuláše. Fotky které přikládám jako ilustraci nejsou ani moje, nejsou ani Pepího, jsou jakéhosi tatínka, který byl na mikulášské nadílce v "Motyčkově kličce"se svým dítětem a fotky daroval. 

Mikuláš!
1čert Sníh začal padat už v prvních dnech prosince! Byl takový droboučký a sypal se celičké odpoledne až do večera. Jen se trošku zem zabělela, už holky vyběhly na půdu a sháněly se po sáňkách. Lidka měla saně svoje, na ty nikdo nesměl sahat a Míla s holčičkou měly také svoje, ale dohromady!
 Holčička to brala jako obrovskou křivdu na ni páchanou, vždyť ať se hnula, kam se hnula, musela brát mladší sestřičku sebou!
 Sáňkovat nechodily daleko, za stodolou byl kopec, že by se ho neodvážil sjet ani táta a ten dokázal věci! Proto také holčičky měly nařízeno, že smí sjíždět jen od letní jabloně, která stála téměř až pod kopcem a svah tam už byl mírnější. Jenomže sáňkovat za stodolu ještě neplánovaly, vytáhly saně před dům a začala s nimi jezdit po silnici! 
 Míla seděla vpředu a holčička tlačila saně vzadu, když je "rozfofrovala" naskočila a ujížděly ulicí jak "namydlený blesk". Potom musely obě utíkat ulicí nahoru, aby si jízdu zopakovaly.
 "Už bude brzo Miluláše" řekla Míla a holčičku cosi zalechtalo v bříšku.
 "Co asi dostaneme" dumala zas Míla a holčička, která je o tři roky starší věděla!
 "Dostaneme pytel s cukrovím, dostaneme i bonbony, ale nejhorší na tom je, že s tím přijde Mikuláš a čert!" Jen to řekla, už se zase v bříšku ozvalo takové nepříjemné zalechtání. "Já bych myslím o to ani nestála," přidala i když si sama nebyla jistá, jestli mluví pravdu.
 "To by bylo škoda, aby to potom snědli sami někde v pekle," zarozumovala Míla a holčička s podivnou nejistotou: - "Prej sou to jen převlečený lidi." Jen to řekla, lechtání v bříšku zesílilo tak, že si na bříško musela sáhnout oběma ručičkama a tlačila na něj vší silou.  
 "Co děláš?" Zvědavě se zeptala Míla.2četr

jpg">

 "Nic, bolí mě břicho," přiznala holčička.
 "Tak jdi domů na záchod" poradila Míla.
 "Seš blbá?" Podivila se holčička a vysvětlila: - "Bolí mě břicho, jako když se houpeme na houpačce a hodně vysoko. To mně taky tak lechtá tady" Ukázala na místo u žaludku.
 "Ahá," Udělala Míla a okamžitě vyzvídala. – "Budeš se bát"
 Holčička by ráda řekla, že se bát nebude, ale nebyla by to pravda a tak řekla: - "Ono moc záleží na tom, jaký budou."
 Protože se o Mikuláši a čertu nechtěla víc s Mílou bavit, roztlačila saně co nejrychleji to šlo a pak naskočila dozadu, aby dojely až daleko za jejich dům.
 "To bylo teda" uznale si pochvalovala Míla a holčička na to: - "Já jdu domů, je mi zima."
 Zatáhly saně do dvora a opřely je o zeď, aby do světnice přinesly zimu, jak jim oznámila maminka.
 "Zalezte za kamna, ať se ohřejete!" Přikázala, ale obě holky nezalezly, ona totiž maminka stála u stolu a vykrajovala tvořítky různé tvary cukroví a tak se obě hnaly, že budou pomáhat.
andělé "Já jsem ti říkala, že maminka napeče cukroví," šeptala holčička Míle do ucha a maminka zahrozila: - "Co je šeptem to je s čertem!"
 Jen to řekla, už tu bylo znova ono lechtání v bříšku a utíkalo to navíc nahoru až ke krčku a holčička se podívala na postel a ta postel se na ni příšerně zašklebila. - "Chachacháá, to bude zase legrace!"    
 "Jak si to můžeš pamatovat?" zeptala se holčička postele tak, aby to slyšela jen postel a ne maminka s Mílou. Ona si holčička povídala s věcmi tak, že si v hlavě udělala samu sebe a toho s kým si chtěla povídat. Když byla sama, povídala si klidně nahlas, ale když u toho někdo byl, tak ne. Ona totiž Lidka vyhrožovala, že se z toho povídání dočista zblázní a budou ji muset dát do blázince. Tak se naučila mluvit s věcmi tak, aby ji do toho blázince nemuseli dávat.
 "Já si pamatuju všechno, tak abych si nepamatovala tuhle věc!" Posmívala se postel. – Holčička měla po náladě a nechala Mílu, aby dávala na vymaštěný plech různé hvězdičky, srdíčka, kolečka a všechno co maminka vykrojila a sama zalezla za kamna, kde se posadila na lavici.
 "Co ti je?" se zájmem se k ní otočila maminka, ale holčička, že nic a došla si pro nůžky a papír, aby začala vystřihovat sněhové vločky.
 "Jestli tam neděláš papírky, tak uvidíš," pohrozila maminka a víc si holčičky nevšímala a vykrajovala cukroví dál.
 Holčička vystřihla první sněhovou vločku a v zástěrce měla droboučké ústřižky papíru. Složila k nim ruce a zadívala se na postel! – Pořád se vysmívala!
 Ano, vysmívala se a také měla proč. Bylo to loni o Mikuláši a tolik se těšila! Věděla, že maminka napekla cukroví, které dostane Mikuláš za odměnu, že k nim přišel. Tehdy ještě nebylo holčičce divné, že to samé cukroví dostala i ona ve velikém papírovém sáčku. Hrozné bylo to, co k nim do světnice přišlo! Nebyl to Mikuláš s bílými vousy a berlou, byl to snad sám Satan! Veliké to bylo, na hlavě to mělo otep slámy, v pase tomu chrastily řetězy a v ruce to mělo březové koště a s tím koštětem se hnalo za maminkou, která se kupodivu smála, když ji to začalo vyplácet. Holčička se vyděsila k smrti. Když si ten ďábel troufnul na samotnou maminku, co teprve na ni! Na nic nečekala a šup pod postel! Zalezla až ke zdi a v hrůze ani nedýchala.
 "Vylez ven," poručil ten ďábel.čerti andělé
 "Já nic nechci! Já nic nechci! Já nic nechci!" Křičela holčička z plných plic. Pometlo lítalo pod tou postelí sem a tam, ďábel taky pořád jen křičel. – "Vylez ven! Já ti povídám, vlez ven!" Jinak byli všichni ve světnici ticho jako pěny.
 Byly to hrozné chvíle a trvaly snad nekonečné hodiny, než se ďábel unavil a přestal koštětem pod tou postelí rejdit a když konečně přestal, všichni se smáli a tvrdili, že už je pryč, ale ona stejně nevylezla a téměř ani nedýchala.
 "Tak polez, ty strašpytle," řekla se smíchem maminka a tak trošku povystrčila hlavu, aby se přesvědčila, že ten ďábel je opravdu v pekle a vylezla.
 "Tohle ti tu nechal" podávala holčičce maminka velký papírový sáček dobrot.
 Holčička by si ráda vzala, Lidka už se probírala cukrovím, dokonce i tatínek měl před sebou talíř vrchovatě naložený a Míla si všechno vysypala na otoman, aby si vybírala co sní teď a co potom, jako by se nic před chvílí nestalo.
čert "Tak si to vem," pobízela maminka, když viděla jak by si holčička ráda vzala nějakou dobrotu, ale bylo na ni vidět, že se bojí, aby se ten ďábel nevrátil, když mu tvrdila, - že nic nechce!
 "Už nepříjde" jako by maminka uhodla na co holčička myslí. Jenže od té doby se jí všichni doma posmívali a opakovali to její: - "Já nic nechci! – já nic nechci"
 "Podívej se na Miládku, jak je malá a nebála se," řekl ještě tatínek, aby to měla holčička ještě horší.
 Za pár dnů přišel na besedu starý Pejznoch! Pejznoch nosil vysokou černou beranici pěkně staženou až přes uši, aby mu nebyla zima. Jen otevřel dveře, tak statečná Miládka začala tak strašlivě křičet, že všichni překvapeně zůstali koukat co se to jen děje, ale maminka pochopila! V Miládce se strach z  ďábla usadil a že byla strachy vyděšená tak, že nemohla ani mluvit, všichni si o ni mysleli, jak je statečná. Starý Pejznoch dostával při každé návštěvě sáček s bonbony, které Míle dával jen proto, aby z ní ten strach odešel.
 Holčička si všechno připomněla živě, nejraděj by celého Mikuláše zaspala a nebo by ten den přeskočila. Kdyby jen tušila, že se to stane, když odtrhne z kalendáře lístek a všichni si budou myslet, že už dávno Mikuláš byl – určitě by to udělala!                  
 Dny plničké divného ani strachu – ani radosti musela přečkat. Myslela si, že někdo bude vzpomínat jejích posledního Mikuláše, ale zatím se tak nestalo a tím se holčička utvrdila v tom, že si táta s mámou nic nepamatují! Tohle podezření ji potvrdilo i to, že táta, nebo i maminka dočista zapomněli na příkaz, který večer dali. Maminka třeba řekla: - "Srovnej si prádlo ve svý přihrádce!"
 Samozřejmě si ho holčička nesrovnala a maminka druhý den vůbec nevěděla, že jí něco takového přikázala. Určitě zapomněla, jinak by jistě hubovala! Nebo táta! Sháněl kartáč na šaty a nemohl ho najít na svém obvyklém místě Zlobil se a říkal: - "Koukejte ho dát tam, kde jste ho vzali!"
 Holčička s Mílou sice věděly kde kartáč vzaly, ale zase nevěděly, kde ho nechaly! Věděly, že si ho braly ven a tam se tím kartáčem vždycky prudce sekly štětinama do hřbetu ruky a potom rukou tak rychle točily, až se jim na ruce objevili maličké kapičky krve. Ale ani jedna, ani druhá vůbec nevěděla kam ho položila, když si zas vymyslely jinou hezčí hru. mik
 Kartáč se našel za několik dnů docela sám, tedy asi sám, když se objevil na svém místě, jako kdyby si ho vůbec nevypůjčily! – Táta taky kartáč už vůbec nesháněl asi ani nevěděl, že ho kdy potřeboval.
 Takových věcí bylo! Stačilo, aby šli rodiče spát a druhý den už o mrzutosti nevěděli nic! Zhola nic!
 Mikuláš přišel i když holčička pro jistotu vytrhla lístek z kalendáře a maminka se divila, že jim jde kalendář "napřed!"
 "Kdopak z vás ho utrh" zeptala se.
 "Já né" tvrdila holčička.
 "Já taky ne," tvrdila Míla.
 "Já už vůbec ne," vztekala se Lída.
 "To je jedno" řekla kupodivu maminka a po chvilce přidala: - "Mělo být Mikuláše, tak prostě nebude."
 "Já jsem to věděla!" radovala se. " Já jsem hned věděla, že když to utrhnu a hodím do kamen a budu přitom říkat: - čaruju čaruju čarování, aby šel ze světa do skonání, celý ten strašlivý Mikuláš!" tak nebude! Navýsost spokojená holčička se musela rychle otočit k oknu, aby maminka neviděla, jak se šťastně usmívá.
 Všechen ten strach-nestrach se vytratil a holčička si prozpěvovala celičký den. Jenomže ten druhý, před svátkem svatého Mikuláše se přece jen trošku obávala toho, jak maminka zapomíná všechno jen se vyspí. Když potom několikrát Lidka zazvonila zvonečkem jen tak, aby ji a Mílu postrašila, rozklepaly se holčičce nohy a už si nebyla tak moc jistá, že Mikuláš s čertem nepřijdou.
andělé Však také přišli! – Mikuláš měl dlouhou bílou košili, přes ni úplně jako pan farář takový přehoz a byl celičký červený, jen velký zlatý kříž měl na něm a berlu celičkou stříbrnou a vousy bílé a dlouhé a na hlavě vysokánskou čepici, že se musel sehnout ve dveřích, aby se do nich vešel. I jednoho čerta měl sebou, ale takového jací jsou na obrázcích v pohádkách a i když pořád dělal jazykem to své "bllll," měl metličku takovou maličkou, že to s ní vůbec nebolelo a on také jen tak zlehka plácl po zadečku.
 Všechny tři holčičky si klekly před Mikuláše na zem a spustily:- "Andělíčku můj strážníčku,.." Když je Mikuláš pochválil, že se umí pěkně modlit, tak se zeptal jestli umí také nějakou básničku. Lidka spustila první! Ona jich umí hodně, učí se je ve škole, Míla si vzpomněla na žábu co leze do bezu a holčička začala dlouhou o polámaném mravenečkovi, tu se právě naučila a neustále ji opakovala jak telátkům ve chlévě, tak stromečkům v zahradě, jednou ji dokonce zarecitovala sáňkám, které poslouchaly jak pěny, hezky opřené o stěnu domu. A protože básničku recitovala každému, ani jednou se nezakoktala a pan Mikuláš ji pochválil a čertík se na ni zasmál, až mu zasvítily zuby v tom jeho umouněném obličeji. Potom je Mikuláš obdaroval, čertík naposledy napomenul a byli ti tam!
 "Taková krása to byla", jásala holčička. "Loni to nemohl bejt ani čert, Mikuláš už vůbec ne, asi se k nám zatoulal hejkal z lesa," pomyslela, aby si ještě uvědomila právě získanou zkušenost: - "Když se něčeho moc a moc bojím, je z toho krása! Když z něčeho nemám vůbec žádný strach, je to hrozný! Loni jsem se vůbec nebála a jen se těšila a jak to dopadlo?!"
 A v ten krásný večer nemohla dlouho, dlouho usnout!  
andělé
To je krása tolik andělů
pálení hříchů
Takhle čerti pálí hříchy 
děti     

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dětský strach blizenec®blbne.cz 09. 12. 2010 - 06:12
RE(2x): Dětský strach nena 09. 12. 2010 - 06:36
RE(2x): Dětský strach newold®blbne.cz 09. 12. 2010 - 10:33
RE(3x): Dětský strach nena 09. 12. 2010 - 13:41
RE: Dětský strach zdenka"ren" 09. 12. 2010 - 18:17
RE(2x): Dětský strach nena 09. 12. 2010 - 19:47
RE: Dětský strach mi-lada 13. 12. 2010 - 12:48