Matýsek VI.

6. prosinec 2010 | 19.55 |

Venku se stmívá, a právě v tuto chvíli  končí

Zimní pohádka

1 V koutě za trámovím červené chaloupky se ozvalo slabounké? – " Čim, čim, "to znamenalo: - maminko, maminko."
 "Čim čará," odpověděl prvnímu hlásku hlas druhý. To znamenalo: - "Copak je, synáčku?"
 "Čim, čim, čim," slabounce zapípal malinký vrabčáček a tak řekl své mamince: - "Maminko, zima, zima,"
 maminka se přitulila se svému Ferďáčkovi a začala mu načechrávat peříčka v jeho kabátku a vysvětlovat přitom, že se k ní musí přitulit, že i když je zima, že jsou dva a tak se mohou vzájemně ohřívat. "Copak mají dělat ti, kteří zůstali na zimu sami? Těm se nežije zrovna dobře. Až přejde tahle noc, přijde den a mrazíci půjdou spát, no a my dva se poletíme podívat na břízu do zahrady, jestli by se nedaly uzobnout nějaké pupeny a potom se zaletíme nasnídat do krmítka, babička určitě nasypala slunečnici, když budeš mít plné volátko hned budeš zimu snášet líp. Věř mi, já to znám."
 Vrabčí maminka mluvila sice hezky, ale i když  Ferďáček pozorně naslouchal, protahoval se mu zobáček do lítostivého nabírání a jeho malá korálková očička měla co dělat, aby zadržela slzičky pláče. Když se však pevně přitulil k mamince, strčil pod její křídlo hlavičku, za chvíli cítil jak z tělíčka maminčina proudí do jeho takové příjemné teploučko až se mu očička zavírala a zavírala, že ani nevěděl jak usnul. Maminka ho hladila po hlavičce, sama také zavřela oči, aby si odpočinula.
 Proč byla Ferďáčkovi taková strašlivá zima? Inu, to všechno zavinil Matýsek. On věděl, že někde žijí i ptáčkové, ale jakmile vyšli s tatínkem ven, neviděl žádného. Už věděl že v té červené chaloupce žije pejsek s kočičkou. Věděl, že se pejsek jmenuje Kerbík a kočička i když je to kočička, volají na ní Vašíku! Matýsek tohle všechno věděl, dokonce si i se zvířátky pohrál, ale ptáčka ne, ptáčka tu neviděl nikdy.2
 Zvědavě se tedy rozhlížel, nakukoval do trámoví, ale nikoho nenašel. Zeptal se tedy tatínka a tatínek mu vysvětlil, jak to s těmi ptáčky v zimě je. Jak jsou schovaní kolem komínů, jak se krčí v trámoví, v závětří, na půdách, jak se tulí jeden ke druhému jen aby tu zimu přečkali.
 "Ptáčkové létají většinou jen tehdy, když my dva jsme doma," řekl tatínek a přidal ještě: - "Když opustí svá chráněná místa, to se rychle rozhlíží po krmítkách, kam jim lidé a hlavně děti sypou zrníčka maku, slunečnice, prosa, kam jim věší kousky loje a ještě u toho musí dávat pozor, aby je nechytila kočka a aby je nezastihl venku mráz nepřipravené, protože to by se snadno mohlo stát, že by zmrzli i v letu.

"

 Matýsek pozorně naslouchal, ale nejvíc ho udivilo, když tatínek řekl: - Nikdy ptáčky nehledej! Ty nejsi větříček, který jen Ptáčky škádlívá, ty bys jim mohl moc ublížit."
 Na tohle sice Matýsek horlivě pokyvoval hlavičkou, ale zvědavost byla přece jen silnější. Prolézal všechny kouty a tak našel, jak už jsme poznali malého vrabčáčka s maminkou. Moc se mu malý Ferďáček líbil, chtěl by si s ním docela i hrát, ale když se k němu přiblížil, vrabčáčkovi byla tak strašná zima, až se začal chudinka celičký třást a maminka měla co dělat aby ho zahřála. Tak i maminka se bála, aby to nebyla noc poslední pro ni a pro synáčka. Nakonec si i Matýsek uvědomil, jak velkou pravdu měl tatínek a odešel za ním až k Dolnímu Hanychovu, kde tatínek dělal "festovní" led pro kluky a holky, aby si mohli zabruslit, zahrát hokej, aby se také mohli docela obyčejně i klouzat.
 Matýsek přišel téměř k hotovému. Tatínek Mráz začal pěkně od krajů, zbývala mu už jen uprostřed rybníka okrouhlá loučička a on se rozmýšlel nad ní, jestli má ten rybník docela uzavřít a nebo nechat volné místo, aby mohly ryby dýchat. Také si vzpomněl na labuť, která tu loni na rybníku žila.
 Rozhlédl se. "Kdepak. Helenka tu není! Kdepak asi je?" zapřemýšlel, zavolal mrazivým hlasem, ale nikdo se neozval. Zavolal tedy znovu a ještě jednou a na to třetí zavolání se ozvala stará jíva od břehu. – "Tatíčku Mrazíčku, nevolej Helenka nepřiletí. Helenka se nám nastálo odstěhovala do Lvové. Našla si tam muže, Hanýsek se jmenuje a žijí spolu uprostřed jezírka na ostrůvku přímo pod hradem. Babí léto mi to říkalo, když letělo náhodou kolem." Řekla jíva vše co věděla a zase se zabrala do zimního spánku.
 Tatínek Mráz pokýval hlavou, jako že rozumí a děkuje, potom dýchal na vodní hladinu, kde se udělal v okamažení tenký ledový škraloup.
 "No že jdeš,"přivítal Matýska. "Kde si se prosím tě toulal?"
 Matýsek nechtěl tatínkovi lhát a říci pravdu se mu také nechtělo a tak se postavil vedle něho a začal s horlivostí dýchat na vodní hladinu. Dýchal na slabý led, který sílil a sílil a tatínek Mráz se díval se zalíbením, jakou už má ten jeho kluk sílu, že udělá led téměř tak silný, jako on sám.
 Matýsek se nadýmal pýchou, až celý z radostí zčervenal, proto nastala zima, kdy mráz až praští, zem a stromy vzdychají pod těžkou sněhovou peřinou a tak to má přesně být.
3 Po takové festovní práci byl ráno led tak silný, že udržel každého kdo na něj jen vstoupil. Unesl všechny děti najednou. Klouzaly se , bruslily, hrály hokej a branky si udělaly z vyzutých bot. Křiku a smíchu bylo na kluzišti dost a dost.
 Paní Zima zatím chodila rozvážně po zemi a bylo jí divné, proč ten sníh, který měl být tvárný z kterého měly děti dělat sněhuláky a také z počátku dělaly, proč ten sníh je čím dál tím víc zmrzlejší, ostřejší a vločky drobnější.
 Rozhlédla se kolem sebe pozorněji a co nevidí? – Matýsek namísto aby s tatínkem doma odpočíval, jezdil s dětmi po kluzišti, leštil led do vysoké tvrdé síly a dětem nebyla vedle mrazíčka Matýska vůbec zima.
 Paní Zima se dívala na obraz který se jí před očima míhal barevností dětských kombinéz a konečně promluvila. – "Ty jeden lumpíku neposlušná!"
 To řekla přísně a přišla blíž k rybníku. Matýsek si toho stále ještě nevšiml. Neviděl, že vločky přestaly padat, že maminka stojí nehnutě na břehu rybníka a dívá se svým krásně ledovým pohledem, protože i on se díval a právě na Marušku, která znova a znova zkoušela jezdit na bruslích, však je také našla pod stromečkem o vánocích.
 Mrazíček se smál. Maruška byla čím dál tím nešikovnější, už měla slzičky na krajíčku a to jen proto, že viděla jak se Petříkovi daří? V tu chvíli k ní přišel její tatínek a řekl. – "Podej mi ruku Maruško a já tě povedu."
 Maruška poslechla, podala tatínkovi ruku za druhou se tatínka chytil Péťa a šlo jim to jedna radost.
 "Matýsku," oslovila paní Zima synka. – "Co tady děláš?"
 "Já maminko," zakoktal Matýsek a honem vysvětloval, že si hraje s dětmi a že se mu venku moc líbí, na to  maminka přísně: - Copak ty nevíš, že když mám na sobě tyhle šaty, že mi nesmíš kazit sníh?"
 "A maminko, kdyby si se třeba převlékla a vzala si jiné šaty, víš mohly by to být i krystalkové, však ti také moc sluší a já a bych mohl být s tebou."
 Maminka i když se tvářila velice přísně se ledově usmála a řekla: - "Dobře, tak já se převléknu."
 Převlékla se do krystalkových šatů a Matýsek mohl ruku v ruce chodit světem vedle maminky a dívat se jak na zem padá přemrzlá krupička vloček a byla zima jak má být.     

1

4

5

6

7

8

9

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Matýsek VI. mi-lada 07. 12. 2010 - 07:43
RE(2x): Matýsek VI. nena 07. 12. 2010 - 14:17
RE: Matýsek VI. zdenka"ren" 07. 12. 2010 - 19:36
RE(2x): Matýsek VI. nena 07. 12. 2010 - 20:03
RE: Matýsek VI. zdenka"ren" 08. 12. 2010 - 19:57