Matýsek V.

5. prosinec 2010 | 17.30 |

Zimní pohádka

1 Paní Zima šla polehoučku polem, lesem i vsí a z oblohy se začala snášet první sněhová vločka. Lehounce klouzala, kroužila, snášela se jak baletka nastrojená do bílé sukničky s bílými punčoškami a botičkami. Za chvíli poletovalo vloček několik a stále jich přibývalo a ony přikrývaly všechno. Usazovaly se na větvích stromů, uléhaly na zem, v lese na rozložitých větvích smrků a trvalo dost dlouho, než se vločky dostaly i na jehličím vystlanou zem.
   Z vykotlaného stromu staré borovice vykoukla veverka Johanka. Vystrčila z pelíšku přední nožičku a její očička se překvapeně dívala co to leží na té zemi bílého. Když se podívala do větví stromu, uviděla že bílý poprašek se drží jehličí, že si stará borovice vločky přidržuje a celá se do nich zachumlává.
 "Co to asi je?! Zapřemýšlela Johanka a natáhla přední nožičky, aby to záhadné bílé ochutnala. Zastudilo to a za chvíli na teplé pacičce neměla nic, jen krůpěj vody co zůstala na chloupku.
 "Johanko," ozvalo se od sousedního stromu.
 Johanka se podívala za zavoláním a on tam veverčák Lukáš. Seděl na větvi a smál se, až mu zoubky svítily jako ten sníh kolem. – "Koukám jak ty koukáš," řekl a smál se dál.
 "Koukáš, koukáš, směješ se, ale co to je mi neřekneš!" Zlobila se Johanka.
 Johanka byla malá veverčí holčička Narodila se v pozdním létě a tak nemohla vědět, co to kolem najednou je. Včera to tu ještě nebylo! Navíc maminka šla jako naschvál na návštěvu k tetě do dubu a ještě než odešla, přikázala Johance, aby z domu nikam neodcházela, aby si louskala oříšky, které ji donesla ze zimní spíže.
 Johanka má oříšky dávno vylouskané, bříško napapané a maminka stále nikde. To se ví, že je jí dlouhá chvíle, proto nakukovala ven.
 Lukáš viděl, že Johanka kouká na sníh jako na zázrak, proto přeskočil větve na větev a ještě dál a další skok a už byl na borovici, kde se usadil vedle Johanky.
 "Ty nevíš co to je, - že nevíš, co to je?" Dorážel na Johanku a ta nezapírala proč také?2
 "To je sníh, ty hloupá! To si paní Zima vyšla na procházku a nám to připadá jako malý zázrak," vysvětlil Lukáš, protože to nebyl vůbec zlý veverčák a Johanka se mu moc líbila.
 Lukáš neposeda skočil z větve na větev a ještě jednou a než se Johanka nadála, byl na zemi.
 "Johanko, seskoč také dolů, něco ti ukážu," sliboval a Johanka seskočila. Lukáš se proběhl po bílé zemi i když to jindy dělal velice nerad, ale teď chtěl ukázat Johance, že dokáže v tom bílém sněhu kreslit nožičkami. Johanka to zkusila také a moc se jim to zalíbilo.

Chodili sem a zase tam, a prohlíželi si své stopy a dívali se jak za hopsajícím zajíčkem zůstala křivolaká stopa, stejně jako po staré vráně, která se snesla kdoví proč nedaleko veverčat.

 Tak jako se líbil sníh Johance a Lukášovi, tak se líbil i Marušce a Petříkovi. Hráli si sice jako jindy v herně školky, ale jejich zvědavost přitahovalo okno. Pokukovali stále častěji a častěji po okenních tabulkách, aby se přesvědčili, že tem venku ještě padá.
 Všem dětem to bylo divné, proč paní učitelka neřekne zázračnou větu, - "Tak děti necháme hraní a půjdeme za sněhem." Však se také děti těšily, že až si pro ně maminky přijdou, doma vezmou sáňky a hned se půjdou na k opec sáňkovat.
 A stalo se! Paní učitelka řekla: - "Vidím, že dneska všichni jen koukáte z okna, proto se rychle oblečeme a půjdeme na zahradu." Petříček předběhl všechny děti s oblékáním, aby byl první ze dveří.
 Vyběhl skutečně první a shýbl se, aby nabral hrstku sněhu do dlaní. Zmačkal vločky v sněhovou kouli a už se rozmáchl.
3 Sněhová koule letěla přes hlavy dětí a zastavila se na kabátě paní učitelky. Peťa se hrozitánsky lekl. Paní učitelka je někdy na děti přísná a tak teď Péťa čekal, kdy se rozzlobí. Trošku se přikrčil, to aby se stal ještě menším a měl větší naději, že ho pan í učitelka mezi ostatními přehlédne.
 Nepřehlédla! Sehnula se a stejně jako předtím Péťa nabrala do dlaní bílý sníh a hodila ho do chumlu dětí. Byla to velikánská koule, jakou by dětské ruce neodkázaly udělat. Všichni si ulehčeně oddechli, zasmáli se a začala vzájemná koulovačka. Paní Zima se dívala svým tichým bílým pohledem na skupinku dovádějících a pomyslela si, jak je pěkné, že i ten velký člověk se dokáže v té přepěkné chvíli stát dítětem a vzala do ruko svou krajkovou labutí sukni, zavlála s ní, natřásla a v tom okamžiku začal osněžit hustěji.

4

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Matýsek V. adil 06. 12. 2010 - 05:57
RE(2x): Matýsek V. nena 06. 12. 2010 - 06:17
RE(3x): Matýsek V. mi-lada 06. 12. 2010 - 10:49