Matýsek IV.

4. prosinec 2010 | 18.36 |

Zimní pohádka

snih Ten kdo prvně vidí vodu, zůstává nad jejím zázrakem v údivu stát. Nejinak se vedlo i Matýskovi.     Voda to živé, nepodajné, to co se nedalo chytit, co mu klouzalo mezi prstíky, to co nemělo barvu, co chutnalo jako maminčina pusa Matýska úplně uchvátilo. Navíc si s tím mohl hrát. Mohl se tím brouzdat a čím víc se brouzdal, tím to bylo studenější a pro mrazička příjemnější. Všiml si, že v místech kde se pokusil vodu políbit se udělala průsvitná tajemná věc. Ta věc se držela na kořenech stromů, které vyrůstaly ze břehů, průzračná věc odrážela sluneční paprsky, které se k ní dostaly a samotné slunce se v ní shlíželo duhovými barvami.
 "Tatínku, tatínku, podívej se, co jsem udělal!" Ukazoval na rampoušky visící od podzimní trávy, která se máchala ve vodě.
 "No vidíš jaký ty si šikulka,"pochválil tatínek. Už se ti povedl první rampouch! Když se budeš takhle snažit, když ti trošku pomůžu uděláme dnes ledový škraloup na celém potůčku a vodu pod ním uzavřeme."
 "Ale," špitl rychle Matýsek. Chtěl ještě něco přidat, když se tatínek rozesmál. – "Tobě se nechce, viď?" Zeptal se a Matýsek rychle přisvědčil, líbila se mu tekoucí živá voda. Líbilo se mu, jak spěchala vymletým korytem potůčku dolů, jak poskakovala jiskřivě po kamenech. Líbilo se mu, jak se v ní smáčela tráva, kterou přizdobil malými  ledovými korálky a tak se přiznal: -. "Když mě se líbí, když zpívá."jíní
 Chviličku se jen tak díval do vody, která proudila kolem jeho nohou a zeptal se: - "Bude zpívat když ji celou uzavřeme?"
 "Nebude hochu, nebude," po pravdě řekl tatínek Mráz a Matýsek na to rozhodně: - "Tak to já nechci," a vystoupil z potůčku na břeh.
 "Tak dobře," souhlasil tatínek Mráz., "Pojď uděláme led na všech loužích, na všech nádobách, které lidé zapomněli venku a neuklidili. Naučíme je trošku pořádku! – Pojď" vyzval synka a už se rozběhli po okolí.
 Kdejaká loužička, kdejaký hrníček z kterého přes den měl pít pejsek, nebo slepička, všechno mrazící našli a všechno svým dechem zmrazili. Jak tak dne přibývalo, byli unavenější a unavenější, až se Matýsek přiznal: - "Tatínku, já už bych chtěl domů. Já té práce mám dost a dost! Chce se mi moc spinkat.!
 Tatínek se usmál. – "Však je také na čase. Podívej sluníčko ukazuje poledne, to každý pořádný mrazík odpočívá. Půjdeme domů, maminka už bude mít o nás jistě starost.
Když vešli doma do světnice, maminka je přivítala slovy: - "Tak co vy moji pracanti? Jestlipak jste mi řádně připravili zem? Nerada bych rozházela sníh jen tak do kaluží.

"

 "To víš maminko, že připravili." Odpověděl tatínek. "Můžeš jít spokojeně rozdávat sníh, už se na něj děti, ale nejen děti těší, nedočkavě čekají na sníh břízastromečky, pole i louky o lese ani nemluvím."
 Maminka otevřela skříň a začala se v ní přebírat svými šaty, které by si na tu chvíli měla vzít na sebe. – Má si vzít tyhle těžké? Nebo si má vzít jen ty krupičkové? Nebo snad prachové? – Co kdyby si vzala ty nejhezčí, krajkové?
 Maminka probírala jedny šaty za druhými, studenou rukou natřásala jejich sukně a odkládala zas jedny za druhými až jí nakonec v ruce zůstaly lehké peříčkové. – "Vezmu si je," rozhodla se maminka a už se oblékala.
 Tatínek Mráz se na ni spokojeně díval. Byla krásná, štíhlá jak vrbový proutek u potoka, běloučká jak první sněženka v zahradě, jak labutí prachové peříčko.
 " Á, - naše maminka se rozhodla pro peříčkové krajkoví. Právě pro tyhle šaty jsme venku připravili zem, Jako bych to tušil," řekl a Matýsek se díval na maminku s obdivem, maminka byla celá taková nedělní.
 Paní Zima si oblékla své nejkrásnější šaty. Brávala je za celou zimu jen několikrát, jako by je chtěla šetřit a nebo, aby se lidem neokoukaly. Když byla oblečená, to padal sníh lehoučký, čistý a složený z těch nejkrásnějších sněhových vloček. Maminka Zima je něžně ukládala na zem, načechrávala je, přikrývala jimi všechno, až se lidem zdálo, že svět se mění v přenádherný sen.
 "Já chci ven s maminkou," řekl Matýsek a úplně zapomněl, že se cítil tolik unavený.
 Maminka ho pohladila lehounce a její slova zvonila jako ta vodička s kterou si hrál. – "Synáčku to nejde. Když si oblékám tyhle šaty, chodím ven sama. Ani strýček vítr se mnou nesmí i když by se jistě rád, moc rád přidal. Miluje, když rozhazuji sníh, hraje si s ním, staví z něho hradby, vysoké zátarasy a přemisťuje sníh z místa na místo, ale když si obléknu tyhle labutí šaty, kráčím v nich sama samotinká a nikdo mi nepomáhá, nikdo mi nepřekáží a děti mají radost, že mohou prvně šlápnout na místo, kde ještě před nimi nikdo nestál, kde se do toho mého sněhu otiskne jejich nožička, stejně tak zvířátka milují tenhle sníh, však večer uvidíš! – To slíbila a odešla do kraje.
buk

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře