Matýsek III.

3. prosinec 2010 | 19.58 |

Nejprve chci všechny ubezpečit, že  postavičky z mé pohádky skutečně nemůžou za to, co se venku děje. Sice to tam vypadá nádherně, ale Vánoční svátky si takovou krásu určitě nedopřejí, a to je obrovská škoda, to by potom teprve byla poesie zimy.

Zimní pohádka

sníh Bylo už k ránu, když tatínek Mráz ustal v práci a rozhlížel se, kde má toho svého kloučka. Matýsek se snažil! Dýchal na metlice trav, které zůstaly na zahradách a loukách od podzimu,. Dýchal na keříky šípkových růží, poletoval po louce a radoval se ze svobody. Podařilo se mu nachytat malou myšku, která vylezla neopatrně ze svého teplého hnízdečka, ať už ze zvědavosti, nebo z potřeby najít něco k snědku.
 Šmejdila kolem kořenů stromů, tu uhryzla kousek kůry, tu zase okusovala zbyteček trávy a najednou celá šťastná objevila oříšek. Právě v tu chvíli si ji všiml Matýsek. uviděl že má takové malilinké růžové nožičky a navíc úplně bosé. Jinak kožíšek měla pěkně hustý a ten ji chránil před chladem, ale botičky neměla.
 Matýsek se rozhodl, že jí ty malé růžové nožičky polechtá. Sehnul se k ní a studeným prstíkem se dotkl heboučké kůžičky na pacičce. Myška zdvihla nožku a pokrčila ji pod bříško do huňatého kožíšku, aby ji ohřála.
 Matýsek si myslel, že se to myšce líbilo a tak ji polechtal na druhé nožičce. Myška okamžitě zdvihla druhou nožku a tak tu první musela ovšem položit na zem a Matýsek ji šimral a ona se po takovém mrazivém polechtání zdvihala nožičky střídavě pod bříško, aby je trošičku ohřála. Nevšímala si Matýska, jelikož se snažila ostrými zoubky rozhryznout oříšek, aby si pochutnala. 
 Ve chvilce, kdy se Matýsek rozhodl, že jí ty malé krásné Nožičky políbí, když už už se shýbal, aby to udělal, popadla myška oříšek do zoubků a jen se mihla, byla v dírce v zemi.
 Matýsek zůstal bez zábavy. Tatínek Mráz se usmál, až se v okolí citelně ochladilo a řekl: - "Synku, synku, se svou láskou ke zvířátkům a stromečkům, dokonce i k lidem musíš opatrně. Kdyby se myška nechala od tebe políbit, omrzly by jí ty krásné nožičky a to by ji dost bolelo."
 Matýsek zůstal nad tou zprávou v úžasu. V hlavičce se mu převalovalo: "Kdybys myšku políbil, omrzla by ji nožička. To je divné, maminku také líbám a nic se jí nestane."okno
 "Tatínku," zavolal tedy. – "Tatínku a proč by myška omrzla? Vždyť maminku také líbám, hladím i mazlím se s ní a ještě se jí nic nestalo."
 Tatínek Mráz se usmál: - "Naše maminka je přece vládkyně zimy, proto ji to nic neudělá, spíše naopak! Čím víc maminku hladíme a líbáme o to je ona krásnější a chladnější.

Jenomže zvířátka víc milují sluníčko než nás," 

 "To je škoda," zalitoval Matýsek a tatínek vysvětloval. – "Náš čas je čas zimy! Tak mu říkají lidé a věř, že je stejně důležitý jako každý jiný. Příroda si potřebuje odpočinout! Musí si odpočinout všechna pole, louky, stromy, to všechno se uloží k zimnímu spánku. Některá zvířátka také. Na podzim se najedí, potom ulehnou do pelíšků a spinkají a spinkají tak dlouho, dokud je neprobudí kručení v bříšku a nebo jaro samo. To se potom musí vydat ven, aby našli něco k snědku, jako třeba ta malá Myška.
 "Tatínku, proč si malá myška neudělala zásoby na zimu, aby nemusela ze svého domečku?"
 Tatínek pohladil Matýska po hlavičce a řekl: - "Inu, třeba se jen šla podívat jestli není náhodou po zimě. To víš maminka letos šetří se sněhem, to by si některá zvířátka mohl myslet, že mají tu dlouhou zimu za sebou."
 "Aha," řekl spokojeně Matýsek. "A tatínku, lidé si to nemyslí, viď že ne?!"
 "A proč si tohle myslíš ty,"divil se tatínek a tak se Matýsek přiznal: "Protože jsem ještě neviděl žádného lida."
 To tatínka rozesmálo: - "Ty si mi ale brepta. Lida si neviděl asi proto, že jsme vyšli ven večer. To víš, mrazíci nejraději chodíme ven večer a jsme venku celou noc a děláme mráz až to leckdy praští. My umíme udělat takový mráz, že z toho stromy v lese zvoní no a lidé mají doma teplo a sedí v pohodlí za kamny.
2okno Najednou si tatínek vzpomněl. – "Lidé Matýsku mají na čas kalendář. Podle toho poznají, kdy má začít zima, kdy se zima chystá k odchodu nahoru na sever až k pólu tam, kde máme svůj domov, kde ty máš své bratry, kteří tam vládnou po celý čas rukou mrazivou."
 "A tatínku, proč naši kluci nešli s námi," zeptal se Matýsek a přiznal: - "Mně se po nich docela i stýská."
 "Naši kluci s námi nešli proto, že tedy je krajina, která by nevydržela jejich silný mráz. Ani lidé by se v tak velkých mrazech, jaké dělají naši kluci necítili dobře. Však se k nim vrátíme, neboj se. Až ty budeš větší, budeš mít zkušenosti, zesílíš tady a za pár let se s nimi také nebudeš vracet. To jen malé mrazivé děti a já starý Mráz, který má hlavu šedivou nejen jinovatkou, ale také léty. Já vím kolik smím ze své síly vydat abych neublížil. Však se také někdy stane, že někteří z našich mladších synků za námi přiletí a to potom lidé naříkají, že nastaly arktické mrazy."
 Tatík Mráz si prohrábl své husté vousy a přidal: - "To by ti mohla i maminka potvrdit, jak neradi ty naše synky tady vidíme. Vždyť nejen lidé, ale celá příroda naříká. Po takových krutých mrazech zůstává hodně škod na všem.
 Nad tou řečí se usmíval na nebi měsíc a hvězdičky třepetalky si mezi sebou povídaly, smály se, až to cinkalo dolů na zem a to jen proto, že je malý Matěj tak roztomile hloupoučký, že neví takové věci, které jim připadaly naprosto samozřejmé.
 Hvězdičky si ale neuvědomily, že ony se na ten kulatý svět dole dívají z hora mnoho a mnoho milionů let a jak se tak smály, bledly přitom pomalu s nebem, které dostávalo světlejší a světlejší barvu, měsíček se posouval na své pouti k západu a na východní straně se na obzoru objevilo perleťové světlo. Každý mohl tušit, že se to chystá sluníčko na svou každodenní pouť.šípky
 "Matýsku, tuhle dobu musíme my mrazíci ze sebe vydat všechno co máme a umíme. Ve chvíli, kdy vychází sluníčko v tu chvíli musí mrznout nejvíce! Sluníčko námi zčervená a bude si pochvalovat, že začíná zas jeden z krásných dnů. Lidé v tu dobu začnou vycházet ze svých domovů a my je musíme trošku poštípat do tváří, zalézt za nehty a tak lidem různě dobro činíme. To všechno proto, aby si nás všimli."
 Z domu který sousedil s chaloupkou ve které bydlí kočička a pejsek, co běhali včera večer po dvorku, vyšla paní a s ní dvě děti.
 Holčička Maruška a chlapeček Petříček. Obě děti měly na zádech batůžky, na hlavách kulíšky a ručičky měly navlečené v teplých rukavicích.
 "Jdou do školky," řekl tatínek Mráz. Majdo, vezmi si na starost Marušku a já si vezmu Péťu," rozdělil děti tatínek Mráz a už se usadil Petříkovi za krkem. Foukl mu trochu za límec, ale Péťa si jen víc přitáhl šálu a vykračoval ulicí dál.
 A tak tatínek Mráz štípl Péťu do tvářičky, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadilo, stejně jako nevadil Marušce Matěj. Také jí nejprve polechtal na krčku, vlezl do rukávu, ale odtamtud ho Maruška rychle vyhnala, protože si rukáv přetáhla přes rukavičku, takže nezbylo Matýskovi než rychle vyklouznout a tak stejně jak tatínek štípl děvčátko do tvářičky.
 "Dneska mrzne," řekla maminka dětem. "Dejte si přes pusinku šálu!" děti poslechly, přetáhly si šálku vysoko nejen přes pusinku, ale i přes nosík, přikryly si i tvářičky až jim jen očka vykukovala. Protože mrazíci nechávají oči na pokoji, rozhodli se, že půjdou na potok a budou tam budovat most.

voda

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře