Povídka darovaná lesem

30. září 2010 | 06.48 |

  Návrat domů
 "Vejnó!" Neslo se volání nad rozsáhlým rašeliništěm.
 "Vejnó! – Vejnó!" Ozvalo se znova, ale nikdo na volání nereagoval. Ticho a jen ticho odpovídalo mladému krásnému elfovi na jeho hlas.
jedle "Vejno, ty veverko ryšavá, ty ďáblice rezavá, kde se zas schováváš," přidal ke svému volání mladý elf a očima pátral v rozlehlých pláních s ostrůvky svěže zeleného mechu, trsy ostrých trav, přehlížel bystrým zrakem nízké křoviny a rozsáhlá místa brusinek, která se červenala jak by byla krví postříkaná, jak byly nízké plazivé keříky obaleny rozinkami přezrálých plodů a odhadoval, kde by mohla malá nezbednice být. Nikde však nesvítila její ohnivá kštice, všude bylo mrtvo a pusto. .
 Kde vězí, to už se ptal sám sebe. Vždycky stačilo pouhé jedno zavolání a Vejna odkudsi vyskočila jako pravá veverka, stejně jak rezavá, tak hbitá! Zasmála se divoce, a ukázala přitom své ostré bílé zoubky, kterými stejně jako veverka dokázala rozkousnout oříšek a ani to nepocítily. Její vlasy s měděným leskem při západu slunce jako by soutěžily s jeho září. Mladému elfovi se prudce zastesklo a znova zavolal: -"Vejno," ale jeho hlas už nebyl panovačný, byla z něho cítit jakási úzkost.
 "A heleme se, Čerbí se nám vrátil! Co tu tak řveš?" Houkl střapatý klučina, který vylezl z nízkého porostu olámaných keřů.
 "Vejnu hledám," odpověděl zmateně Čerbí, když namísto divošky Vejny se mu objevil jakýsi pomocník a navíc ještě šlo o docela malého kluka.
 "Vejnu si nechal u lidí," mávl rukou rozcuchánek a chviličku se kochal údivem, které způsobila jeho slova.
 "Kdeže jsem nechal Vejnu?" Čerbí neskrýval překvapení ani zmatek, který v něm vyvolala rozcuchánkova věta.rašeliniště
 "U lidí." Zopakoval a přidal: - "Když se zaposloucháš, uslyšíš jak chodí po polích a lese a volá tvoje člověčí jméno."
  "Myslel jsem, že se mi to jen zdálo," zmateně zašeptal Čerbí. "Chtěl jsem jí o tom podivném snu vyprávět."
 "Nebyl to sen! Máš za sebou jeden člověčí život a prožil si ho s Vejnou!"
 Čerbí se díval nedůvěřivě na rozcuchánka, když tu on s podivným šklebem vyhrkl: - "Chraň dráp!" a skočil mu na ramena.

  Cosi se v elfově srdci pohnulo, cosi na ono zvolání odpovědělo, ale bylo to nejasné, bylo to tak mlhavé, že si s tím nevěděl rady.
 "Chraň dráp, Pardále!" se smíchem opakoval rozcuchánek visící mu na pažích, ale to už Čerbí odpověděl: - "Chraň dráp, Ryse!" a v hlavě se odvíjel příběh dvou odrostlejších kluků, kteří s brašnami do školy vykračovali loukou. Přišli na rozcestí, kde se pomalu a neochotně rozcházeli a když ten neuvěřitelně střapatý byl dost daleko, ten druhý na něho začal pokřikovat. – "Lababtej! Labatej!" Tu kluk, kterému pokřik patřil odhodil školní brašnu, rozběhl se k druhovi a servali se kamarádsky, aby se hned na to rozešli a takové škádlení se ještě několikrát opakovalo.
 Čerbí setřásl rozcuchánka a rozhlédl se kolem, jako by tu byl po prve! Stál na pokraji lesa, který byl jeho domovem a kterému byl tak moc podobný! Byl stejně urostlý, byl stejně černý ve vlasech, jako mohutné smrky v korunách, byl tak neuvěřitelně bílý ve tváři, jako břízy s jejich kmeny, jeho obočí bylo husté a černé jako ty nejhlubší tůně pod skalami a oči modré jak studánky na volných prostranstvích, ve kterých se odrážela obloha s jejími oblaky! Však také proto dostal své jméno z barev, které v jeho osobnosti převažovaly. Černá a bílá!
 "Jak víš tohle?" zeptal se konečně rozcuchánka.dřevo
 "Vím to, stejně jako ty víš, že nikdy neodchází jen jeden z nás do života lidí! Byli jsme tam přece spolu! Byli jsme tam v klukovských letech spolu, abychom měli jeden druhého a snáze se orientovali v podivnostech, ve kterých si tak rádi libují lidé. Ještě spíš. Že mám pravdu?!" Posmíval se rozcuchánek a Čerbí si uvědomil, že skutečně ještě tak trochu spí, jeho duše se ještě zcela nevrátila, jeho duše ještě opatruje tu s kterou žil dlouhých, jak se zdálo nekonečných čtyřicet dva let!
 I on slyší volání, cítí pláč. Proč pláče ta žena, když zemřít je jen navrátit se domů! To volání ho táhne zpátky a on se snažil konejšit ženu s opuchlýma vyplakanýma očima, marně se ptal sám sebe, proč lidské ženy tak rády pláčí? Nic se přece nezměnilo, nic se nestalo, jen se vrátil domů!
 "Vzpomínám," řekl pomalu. "Vzpomínám, byli jsme ti nejlepší kamarádi, ale proč Vejna? Co tam dělala Vejna? Ona přece se mnou nemusela, mohla tady počkat."
 "Za dva lidské roky šla dobrovolně za tebou! Neuměla si to tady bez tebe představit, tak šla. Vždyť si ji znal, jaká byla. I odtamtud s tebou chtěla odejít dobrovolně, ale tys ji tam nechal!" řekl rozcuchánek a kochal se pohledem na zmatenou Čerbího tvář.
 "Ne! – Ne! To není pravda! To nemůže být pravda," bránil se přijmout informaci rozcuchánka Čerbí.
 Vejna! Ta žena nemohla být Vejna! Ta žena s kterou žil byla pokorná, byla poslušná, byla pracovitá a ne divoká, nezkrotná a rvavá. Ta žena by mu nikdy neskočila na záda, aby mu mohla škubat jeho husté a černé vlasy, nikdy by ho neškrábala do ramen a zádech, nekousala by ho, ta žena prala, vařila, uklízela, starala se o děti.
řeka Tady se Čerbí zarazil a uvědomil si, že měl v tom lidském životě děti! Uvědomil si jak krásné to bylo, když vyhazoval malé stvořeníčko nad svou hlavu do výše a ono blahem křičelo a výskalo. Ano, tohle výskání mu Vejnu připomínalo, ale ta žena ne! Ta žena ho neustále napomínala, ta žena se tak bála o to, aby jejímu dítěti náhodou neublížil, to přece nemohla být Vejna!
 Zastesklo se mu po holčičce něžné jako kytičce na kterou si vzpomněl a tak zavřel oči, aby mohl držet děvčátko ve své náruči a choval je jako malé miminko i když už to byla dospělá žena a sama měla syny! I tahle žena plakala a plakala tak usedavě, tak bolestně, že Čerbínu bylo úzko. – "Pšš – pšš!" pohupoval ve svých silných loktech svým kdysi dítětem. "Všechno co začalo musí také skončit," zašeptal ji do ouška a ona zavřela poslušně oči a zpoza zavřených víček ji vytékaly slzy, které byly slané jako to nejslanější moře. "Když jsem byl ještě malý, úplně maličký tak jsem si lámal hlavu proč je moře tam za skalnatým pohořím tak slané. Teď už vím, asi jsou v něm všechny slzy lidských žen." Pomyslel ve chvíli, kdy si otřel slzu, která mu ulpěla na tváři a byla to slza jeho dcery!
 "Zákon! Všichni musíme dodržovat zákon, ať už jsme elfové, nebo lidé!"
 A tak Čerbínu nastala doba, kdy mohl být mezi svými, ale ještě se mu zcela nevymazaly vzpomínky na život mezi lidmi, kde zanechal ženu,neustále plačící, kde zanechal syny, které se snažili chlapsky nést jeho ztrátu, kde zanechal dcery, které naopak nemohly jeho odchod srdcem pochopit i když rozum jim to vysvětlovalkámen
 Ten muž v kterého se Čerbí mezi lidmi proměnil byl přece nemocný! Byl vážně nemocný. Lidé prostě nemocní bývají a to velice často! Téměř žádný člověk nezemře stářím jen tak, každý zemře na nějakou tu jejich nemoc! Staří lidé nejsou krásní jako staří elfové! Staří lidé jsou nemohoucní, jsou víc podobní maličkým dětem, jak moudrému stáří, které by mělo čerpat ze zkušeností nabytých životem! Staří lidé jsou vzteklí, hašteřiví, zapomínající a nehezcí! Čerbí se až oklepal, když si vzpomněl v jakého muže se to on proměnil z toho krásného mladého, který neměl ve svém okolí ani jen zdánlivou kopii. Jeho černé vlasy vlnité jak hříva divokého hřebce! Jeho bílá pleť byla jak čerstvě napadaný sníh v mýtinách hlubokých lesů, jeho silná ramena poseta množstvím rezavých pih s pletí rusovlásek se nikdy sluncem neopálila a oči! Ty jeho zvláštní oči jak studánky kde se shlíží obloha a ona je podle ní zabarvená! Jednou šedé, jindy modré a nebo zelené, to podle toho kdo se nad ní nakláněl. Obočí husté a černé jak houštiny na pokraji slatin! – Takový byl, když se na něho smálo mládí!
 Když si vybíral rodinu, dbal na to, aby měl staršího bratra! Dbal na to, aby měl starší sestru! Chtěl se od nich učit člověčenství a tak se narodil a bylo to třetí dítě zemědělských dělníků! Chtěl být blízko přírody, vždyť on je milovník přírody, on je králem severských lesů, on je z hvězdných lidí, z bílých elfů, které stvořitel přesadil na zemi, aby o ni pečovali a chránili ji! Je nezbytné žít nějaký ten život mezi lidmi, je to nezbytné pro jednoduché poznání člověka, pro jeho pochopení, proč dokáže tak bezohledně ničit, proč dokáže tak hrabivě schraňovat majetky a sobecky zvýrazňovat to své JÁ!
 Každý z elfů, kteří žili lidským životem musel přivést na zem děti s citem pro přírodu, s citem pro druhé, s citem pro všechno živé i jak se člověk mylně domnívá i neživé! Člověk má nízkou míru poznání, tak neví, že i pouhý kámen žije svým životem, pomalejším sice, ale žije a jak to někdy vypadá, bude žít věčně! To proto přišel i Čerbí mezi lidi, to proto ho život poznamenal už v prvním roce jeho života nemocí, která mrzačila množství dětí, říkali jí dětská obrna! Čerbí si vybral dobrou lidskou matku, zachránila ho před úplným zmrzačením a jeho vada byla celkem nenápadná! Bylo to první poznamenání života člověka a měly přijít další!mochomůrky
 Přišly i radosti, tedy jak se i on mylně domníval. Byly to dívky, které se po něm točily, které se o něho tak moc zajímaly, že Čerbímu lichotil jejich zájem! Bohužel, lidské ženy jsou většinou sobecké, lidské ženy jsou většinou hrabivé, chtivé požitků a krásných věcí! Tyto věci se však získávají za neuvěřitelnou cenu! Peníze! Peníze bylo něco, co elfové neznali a tak když pochopil, že kamsi musí do práce, tak tomu lidé říkají, tam si vydělá jakýsi peníz, odevzdá jej doma ženě a ona jde a zas jej kamsi zanese, aby domů přinesla výměnou cosi o čem je přesvědčená, že to právě dnes nutně potřebuje! – Zvláštní je svět lidí!
 Žil s ženou, rok, dva a pomalu chápal, že život se skládá jen z toho vydělat peníze, aby je ona mohla utratit! – A pak se to stalo!
 Nebyla hezká ta druhá! Nebyla ani zvláštní, vůbec nebyla zvláštní! Měla oči jak jezírka v rašeliništi, hnědé se zelenými trsy mechu! Měla ústa plná a rudá jak zralé pláně brusinek! Měla vlasy té nejobyčejnější barvy a jemu připadaly jak potůček vytékající z rašeliniště, ale nevěděl proč a odkud se tenhle pocit bere. Cítil u ní takové teplo, takovou přítulnost, oddanost, že se rozhodl změnit svůj život a rozhodl se jej změnit kvůli ní!
 Když poznal, že je ochotna bez podmínek následovat jeho přání, přiznal se celý zmatený: - "Nejsi hezká, nejsi ani chytrá, ale si moje." Bylo v tom cosi velikého, cosi zázračného, že poslechla a vydala se sním do nepohody, aby spolu žili. Líbilo se mu to! Byla tvárná, byla pokorná, byla – prostě byla taková jakou chtěl pro sebe ženu mít! Dívala se k němu oddaně, dívala se na něho jak na Boha a on byl prvním v jejím životě, byl první člověk na kterém ji tak moc záleželo, že by pro jeho slovo zemřela, stačilo by jen říci!
 Myslel si to! Když však se lidský život tak podivně zamotal, když Čerbí nevěděl kudy kam, vzpomněl si, že utéci od starostí je tak snadné! Zemřeš a je to! Zemřeš a vrátíš se domů!
 Jeden večer ji to nabídl! Jeden večer, když byl plný rozporů, plný starostí, plný bolesti jak si zamotal život a jak ho zamotal i lidem kolem sebe, nabídl té ženě, té téměř nezkušené dívce, že by bylo lépe odejít. – Nechtěla!
cesta První zklamání?! – Ne, jen první poznání! "Budeme mít dítě, nemůžeme ho přece zabít!" 
 A tak se po čase narodilo dítě! Lidské dítě, něžné, krásné, hodné, přítulné! Ty ručičky! Ty nožičky! To drobné tělíčko! Bylo krásné žít. Bylo i krásné chodit do práce a vydělávat peníze na plenky, na chleba, na mléko na židle, stůl, postel! Čerbí začal žít lidským životem a začal i lidsky chápat životní potřeby! Trošku nepraktický byl, když dokázal namísto výplaty domů přinést výdobytek techniky, jen proto, aby si nahrál pláč toho malého dítěte, které tak spokojeně dokázalo spát v postýlce. – Zlobila se žena? Nepoznal to! – Byla zvláštní, nepoznal to a ani nevěděl za co potom kupovala mléko, chleba a všechno co člověk potřebuje ke svému přežití!
 Kazila ho svou samostatností a on stále víc a víc začínal docela jako ostatní lidé myslet na své JÁ, na své potřeby, na svá přání a hry! Tak si začal vášnivě rád hrát s neviditelným! Seznámili se spolu už v dětství, když prvně do etheru vyslal několik teček a čárek které se daly spojovat do slov. Bravurně se naučil Morseovu abecedu, jak tomu lidé říkali a vysílal ji po radiových vlnách. Zcela ho to pohltilo, dokázal celé noci a dny sedět a vyťukávat tečky, čárky a navazovat spojení s lidmi z opačného konce světa!
 Trvalo to léta, než se kdesi zrodila touha po čemsi, co se v něm ozývalo, sám nevěděl co to bylo. Zdvihal hlavu čím dál tím víc ke hvězdám, pátravě se díval mezi různá souhvězdí a zcela chápal svou ženu, která se svěřila, že nejkrásnější a nejbližší je jí souhvězdí Orionu, kvůli kterému dokázala ráno brzy vstávat a večer ho vyhlížela v podzimních měsících s podivnou netrpělivostí. – Co máme společného s hvězdami, dával si otázky, ale odpovědět nedokázal! To až teď, když se nevrátil domů pochopil onu touhu po vesmírných dálkách, vždyť on je z hvězdného lidu, který přišel právě z Orionu!             
 Čerbí téměř nevypínal vysílačky a čekal na cosi! Čekal a naslouchal šumu, naslouchal tichu, doufal, že za tichem a šumem uslyší to co slyšet chce! Uslyší vesmír, jeho volání, jeho touhy a přestal se zajímat o ženu,která vedle něho uléhala, která pro něho vařila, prala, žehlila a dělala vůbec všechny ty  hloupé práce, které lidské ženy dělají. Nehádala se, ani by jí to nedovolil a když se přece jen ozvala podivil se: - "Co pořád máš, mně stačí, že jsi tady!"houby
 "Teď brečí," pomyslel s nechutí! Když žila se mnou,nikdy jsem ji neviděl plakat! Vždycky všechno zvládla, tak proč teď neustále brečí a brečí!? Co se změnilo? – Nic, jen jsem odešel domů a ona má o to méně práce a starostí! Nemusí na mne prát, nemusí mi vařit, tolik jsem jedl v posledním čase, tolik a stále měl hlad jak mě sžírala ona nemoc kousek po kousku! Lidský čas není pěkný.
 "Jestli budeš pořád takhle bulet, tak s tebou přestanu chodit," řekl ženě, která šla městem a slzy jí stékaly po tváři a ona je neutírala. Nač, stejně by je nahradily jiné!
 "Já přece nepláču,!" odpověděla a statečně polykala slzy, dusila se vzlyky a šla ulicí s hlavou vztyčenou dál a dál.
 "Podej mi ruku," zaprosila. "Zůstaň tu se mnou, zůstaň se mnou, zůstaň se mnou," opakovala cestou a už znova plakala.
 Vzal ji kolem ramen a ruku položil na srdce. Vzpomínky, které vyvolávala dusil v počátku, když nebude vzpomínat, nebude se trápit, řekl si logicky a každé vzpomínce ulomil hrot a ona už neměla sílu. Čerbí v ješitnosti nechtěl, aby na něho vzpomínala z posledních třiceti let. Čerbí chtěl, aby na něho vzpomínala jen v době jejich mládí, kdy oba potřebovali  jeden druhého a požitky je nezajímaly. Jen on jí a ona jeho a ještě jejich děti! Těch prvních dvanáct let bylo krásných i když byli lidé! Žili čistě jeden pro druhého tak, jak to má být!
rašel Žena skutečně neplakala pro muže, který ji opustil, plakala pro toho, který ji byl víc jak Bůh, který ji zcela naplnil život a ona nepotřebovala víc jak jeho úsměv, pohlazení, políbení! Nepotřebovala víc jak jeho horkou náruč, jeho milování!
 Čerbí je unavený pláčem, je unavený a také by se rád vrátil domů bez stínu, který se za ním ještě táhne. Byl by nesmírně rád, kdyby konečně přestala plakat a propustila ho. Tahle žena nemůže být Vejna! Vejna, která skákala přes rozsáhlá rašeliniště jen jí její ohnivá palice svítila! Byla hned tu, hned onde a rozpustilý smích se nesl vysoko nad načervenalými zrcátky vody a ježatými trsy trávy. Tahle žena nemůže být Vejna, tahle je oddaná, pokorná svému osudu s očima věčně hledajícíma mezi rovně rostoucími smrky v lese kam denně dochází v jakési naději, že snad ho mezi stromy uvidí. Ne tohle nemůže být Vejna, té by se slzy smutku nekoulely po tváři, ta by křičela, ječela by, rvala si pačesy, ale slzu by neuronila!
 V návalu lítosti se dotkl ramena té ženy, vedle které prožil tolik let coby člověk. Cítila to, proud slziček zesílil a prosba vyšla ze rtů, které už nikdo nelíbá: - "Neodcházej ještě, zůstaň tu se mnou, prosím!"
 Musím domů! Musím vysoko na sever, kam lidská noha vkročí jen náhodou, tam, kde rostou stříbrné jedle co v mrazech zvoní, tam kde mají smrky černou barvu, kde jaro s létem spěchají jak tažní ptáci, když táhnou před krutými mrazy na jih , musím se vrátit tam, kde žijeme nepoutaným životem bez lidských vlastností jakou je závist, chamtivost, hrabivost. Když ti to takhle řeknu, pochopíš? – A ona proti vší logice se začala ptát.
  "Ukrutná lásko, lásko moje, zlomená růže na keři, - myslíš snad, že ještě dnes mi na něčem záleží?"
Čerbí zvedl hlavu k tmavé zamračené obloze a pomyslel, - ona mě vůbec neposlouchá a zlehka políbil ženu na čelo a tiše zašeptal. – "Buď tady s Bohem! Já musím, mám před sebou cestu dlouhou, dalekou. Buď tady s Bohem a našimi dětmi."
 A žena v tu chvíli ucítila, že už se jí nedotýká!!! – "Zabil si ve mně duši," řekla tmavé obloze, kde v tu chvíli s velikým křikem táhly divoké husy ze severu!  
jezírko   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Povídka darovaná lesem adil 30. 09. 2010 - 07:48
RE: Povídka darovaná lesem ivaankaa 30. 09. 2010 - 20:16
RE: Povídka darovaná lesem newold®blbne.cz 30. 09. 2010 - 21:21
RE(2x): Povídka darovaná lesem nena 30. 09. 2010 - 21:30