Bludný kořen

17. září 2010 | 06.17 |

Dnes mám pouze povídku a dost dlouhou o našem lese. Jelikož budu teď nějaký ten čas pryč, odjíždím v sobotu brzo ráno na Šumavu, tak se odmlčím. Ještě na sobotu vložím vzpomínku, protože můj Pepa by měl narozeniny. Tak se tady mějte moc krásně, doufám, že se my na té Šumavě budeme mít také. 

Bludný kořen

  
 " Já vždycky než vejdu do lesa, nejdříve pozdravím  očima támhlety smrky, oni ten les stráží a ne ta vrata, co tu mají lesáci." Mávla jsem rukou před sebe, abych upozornila Pepího na krásné štíhlé stromy rostoucí těsně u cesty přehrazené červenobílou závorou. Chtěla  bych mu  všechno ukázat najednou a zapomínám, že sama sem chodím už několik roků a pomaličku kousek po kousku si z lesa přidávám a tak ho poznávám. Jde se mnou prvně do tohto krásného lesa.
l1 Měla bych mu říci, že mám nejraděj cestu kolem potůčku, kde nechávám oči vysoko v korunách stromů, nohy v mechu země a uši ve vlnkách, které mi vypráví. Měla bych mu povědět jak se zaposlouchám do lesního ticha, do zpěvu ptáků, jak se stanu jeho součástí a najednou mě kdosi vezme za ruku a vede mě tou krásou a já se nepodívám, abych nezaplašila lesního skřítečka, nebo mužíčka, či snad vílu?! Vím já, který z obyvatel lesa se ke mně vždycky přidá? Já jen cítím malou křehkou ručičku ve své a vykračujeme si společně, abych při své cestě naplnila košíček houbami, nebo jen tak šiškami, či listím podzimem pěkně zabarveným.
 Ne,  namísto toho se chvástám! – Chvástám se a sama sobě se divím, co to vlastně říkám. –"Tady nemůžeš zabloudit!" Tvrdím mu, když jdeme okolo velikého kamene z větší poloviny zapadlém v zemi.ukázala jsem  prstem. – "Podívej se, jak je ta žába porostlá mechem. Už tu musí ležet celé věky a nepohne se. On je to sice kámen, ale když se pořádně podíváš, je to žába!"
 "Pěkná," řekl syn a pohladil kámen, který je tak podobný žabcel4.
 "Pěkný je to tady," pochvaluje si Pepa a překračuje kořeny stromů, které jsou vyhřezlé v cestičce prošlapané houbaři.
 "V potoce jsou ryby, pstruzi," upřesnila jsem a on se vydal za zvukem bublající vody. 
 "To je krása," řekl a díval se na jiskřící proud, lesknoucí se sluncem, které se prodíralo mezi korunami stromů.

 "Krásnej les!" pochvaloval si a jdeme dál, dál k viaduktu nad kterým jezdí vlak a potůček nás doprovází i tudy.
 "Pojď, půjdeme támhle kopcem nahoru. Je to kratší jak po cestě a taky se dají najít houby." Táhnu ho za rukáv, chtěla bych svého syna dovést až na úplný vrchol kopce, kterému se říká Rozsocha. Já sama jsem tam byla nejednou a tam nahoře i když je plná houbařská sezóna se nepotká tolik lidí, jako tady dole.
Je časné ráno, krásné voňavé plničké rosy a já mám čas! To až v poledne musím být doma! Mám ve chlévě čerstvý přírůstek, dvoudenního býčka u moji kravičky Barušky. Vždycky mi zabírá péče o kravičku dost času a hlavně jí pravidelně     kontroluji vemínko, aby se náhodou nezanítilo, naráží vždycky ohromné množství mléka.
l3 Překvapilo mě, že jsem v myšlenkách zabloudila do chléva a trošku jsem z  toho nervózní. – Co když mě tam potřebují? Napadlo mě.Když chodím jindy po lese, ani si na domov nevzpomenu a když je k jedenácté, teprve tehdy mě cosi nutí se vrátit a doma jsem vždycky v čas.
 "Kam tak letíš?" Zarazil mě můj syn, kterému říkám Pepíno.
 Jsem zadýchaná a po pravdě odpovím: - "Chtěla bych ti toho tolik ukázat, ale vzpomněla jsem si na Báru!"
 "To bude dobrý," řekl a uklidnil mě. Z mého syna vyzařuje klid, miluje přírodu stejně jako já a kdyby nemusel, ani by mezi lidi nechodil!
 A tak jdeme spolu po krásném lese, vzdycháme, co je v něm dřeva, které nikdo nesbírá, co je v něm hnijících stromů, ale také nás uchvacují polštáře svěže zeleného mechu i tráva! Je tu místy jemňoučká a většinou roste do kruhu, místa vystlaná jehličím trošku kloužou, je to přece jen dost do vrchu a moje holínky mají už do hladka ošlapané podrážky. Vždycky když uklouznu natáhne ke mně Pepí ruku se starostlivým: - "Pozor!"
l4 Takhle nějak musí vypadat štěstí! Uvědomila jsem si a jsem toho pocitu plničká. Vyšli jsme skutečně téměř až na vrchol kopce. Zbývalo nám jen tak málo, pěšinka vyšlapaná v jemné trávě nad kdysi lesní cestou,dnes zarostlou a plnou trouchnivějícího dřeva. Jdeme jeden za druhým.
 "Tady." Mávla jsem rukou mezi stromy.
 "Když jsem tudy šla prvně, tak jsem si připadala jak v pohádce. Představ si, že celé tohle prostranství bylo samá houba! Krásné velké! Ovšem už staré, některé plesnivé a všechno hřiby podborováky. Stejně jsem z toho byla unešená. Ale ať už jsem sem přišla nevím kdy, nic takového už tu nebylo. Jo najdeš, to bych lhala, najdeš, ale tak dva, tři, pohádkovou úrodu nikdy!
 "To proto, že to bylo jen pro oči," zasmál se mi syn a já pocítila známé, tolik mi známé: - "Domů, už je čas jít domů," to hodiny v mém podvědomí mě upozorňovaly! Zašli jsme daleko do lesa, daleko to tedy máme domů.
 "Pepí, musíme se vrátit." Řekla jsem.l5
 "A tak jdi, já tu ještě chvíli pobudu. Je tu nádherně," řekl mi na to on a tak já mu ještě zopakuji. – "Když jdeš do kopce, jdeš do lesa! Když jdeš z kopce, jdeš domů!"
 Usmál se. – "Já vím, už si to říkala."
 "Zabloudit nemůžeš!" opakuji ještě jednou, možná abych uklidnila sebe. Můj syn není malé dítě! Můj syn je dospělý chlap! A tak jsem ho opustila a vydala se sama kopcem dolů.
 Les podivně šuměl! Les mi vyčítal! – "To ses tedy předvedla! Takhle se chvástat! Takhle to zjednodušit!"
 Neposlouchám les co mi povídá i když jindy ano. Zašumí a já vím, že mě tím vítá, nebo varuje, abych nechodila na různá místa a já vždycky poslouchám! Ctím ten les a najednou se ode mne dočká takové lehkovážnosti.
 Nedá se říci, že bych zas tak moc spěchala! Pěšinkou nad starou cestou, potom mírná zatáčka a najednou pěkně v kruhu jeden podborováček za druhým! Mám sice téměř plný košíček, ale takhle nádherné kousky v něm určitě nemám.l6
  Vždycky si kleknu na zem a chviličku se dívám, než připravím les o jeho bohatství. Pohladím hlavičku a dotknu se zlehoučka rty. To aby mi odpustily ty houbičky, které si odnáším domů.
 Chviličku se v onom místě rozhlížím a když se konečně vydám kopcem dolů jsem po chvilce překvapená, že nic z toho co potkávám nepoznávám. Jdu přece dobře! Nikde jsem neodbočila, jdu stále kopcem dolů jako jindy!
 Přidala jsem do kroku, chvilku jdu rovně kopcem dolů, chvilku se dávám napravo, potom zas nalevo, ale žádné mi známé místo nevidím! Žádný ze známých stromů nepotkávám. Zatím ještě nepanikařím, zatím jen spěchám!
 Když jsem se dostala do bučiny, trošku se mi ulevilo. Asi jsem zahnula moc v pravo a budu nad Ostašovem.
 V hlavě mi to cinklo, nad Ostašovem jsou přece buky mohutné, tohle je mladá, moc mladá bučina!
 Jdu, chvilkami běžím a konce lesa nevidět. To jak dlouho už jdu lesem, to už bych musela být dávno venku! Uvědomila jsem si a přiznávám, les mě trestá! Za moje chvástání, za moje moudra! Tak teď to mám! Polední slunce se prodírá mezi stromy, kreslí světlo i stíny jak na kmeny smrků, tak na zemi. – "Lesíčku, řekni mi, kde to jsem?"
l7 "Chachacháá," zasmála se mladá břízka rostoucí u pěšiny a šlehla mě pružnými větvemi! – "To máš za to!"
 "Chachacháá," zasmál se pařízek o kterém jsem si myslela, že je to mladý srneček.- "To máš za to!"
 "Chachacháá," smějí se všechny temné kouty, kolem kterých musím projít.- "To abys pro příště věděla!"
 "Já už budu hodná," slibuji a přímo u pěšiny jen tak pro jednoho, se mi nabízí krásný křemenáč.
 "Já nechci houbu, já chci ven z lesa," řeknu po pravdě, ale lidská chamtivost zvítězila a křemenáč jsem  do košíčku přidala. Poděkovala jsem pěkně pokorně a dál se rozhlížela kolem sebe, pátravě se dívám skrze stromy, jestli někde neuvidím světlejší místo, které by naznačovalo konec lesa. Ne všude jen stromy, stromy a stromy!
 "Bože můj, já jsem zabloudila," vzdychla jsem a zatoužila někoho potkat. Potřebuji pomoc! Doma navíc čeká Bára s malým Vašíkem, dědeček jim už jistě  nasekal trávu a Bára se nemůže dočkat, až ji naplním žlab.         l8
 Když už nemám daleko do pláče, les prořídl a já doufala, že to není jen nějaká mýtina!
 Nebyla to mýtina, nebylo to ale nic, co bych znala. U lesa zahrada a plot, v té zahradě žena, která shrabávala listí na hromadu, kterou pálila. Čoudilo jí to a nechtělo hořet.
 "Dobrý den," volám. Zdvihla hlavu a odpověděla.
 "Já jsem zabloudila," přiznala jsem se a kupodivu se za to ani nestydím.    
 "Můžete mi prosím vás říci, kde to jsem?"
 "V Novině," odpověděla ta žena a ve mně by se krve nedořezal.
 "Já jsem zabloudila," opakuji zbytečně a  paní se zvědavě vyptávala odkud jdu a kam se potřebuji dostat.Když je její zvědavost dostatečně ukojena, dostávám  radu.
 "Buďto půjdete na nádraží a vrátíte se domů vlakem a nebo zas ten kopec přejdete na druhou stranu jiná možnost není." Řekla a víc už si mě nevšímala, začala znova vyhrabávat to svoje listí.
l9 Rozhodla jsem se, přejít kopec na druhou stranu! Je to tak jednoduché, vždyť nemám  peníze na vlak!
 Drápala jsem se nahoru, spěchala jsem a když jsem se dostala k jedné z mnoha pěšin, lesu se mě konečně zželelo a ukázal mi turistickou značku, abych se mohla po ní vydat.
 Už se nechvástám, že v tomhle lese se nedá zabloudit, už poslušně jdu pěšinou po hřebeni Rozsochy, když to jde, tak se přiznám utíkám, přece jen mě doma čeká Bára s Vašíkem. Přeběhla jsem jeden kopec a utíkám druhým, Černou Horou, ale to nevím! Když jsem se dostala na vrcholový bod, poznala jsem známé místo, ale trošku se obávám na kterou stranu mám teď sestupovat dolů, abych se pro změnu zas neobjevila v Kryštofově údolí!
 Les mě dál netrápil. Mezerou mezi stromy jsem zahlédla v dálce město a také žlutě natřené věže nad ostašovským nádražím.
 "Děkuju lesíčku! Děkuju ti!" řekla jsem ještě a vydala se dolů kopcem.     
jsem na louce a to už celou cestu až domů utíkám. Divné mi jen bylo, že jsem se vrátila jen pouhých pět minut po dvanácté hodině! Nechápu to dodnes, jak  si to se mnou les pohrával! Já jsem přešla celé  pohoří a vrátila se jen se zpožděním pěti minut.

l10

l2

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Bludný kořen whitebeard 17. 09. 2010 - 13:58
RE(2x): Bludný kořen nena 17. 09. 2010 - 15:08
RE: Bludný kořen jarmila 19. 09. 2010 - 11:19
RE(2x): Bludný kořen nena 29. 09. 2010 - 07:39
RE: Bludný kořen ivaankaa 21. 09. 2010 - 17:10