Povídání k létu

17. srpen 2010 | 09.31 |

Jen mne štípla vosa
 Když jsem chtěla být to odpoledne k sobě upřímná, musela jsem se přiznat, že jsem ten den hodnotila naše manželství velice omšele. Snažila jsem se být poctivá, proto netvrdím: - "To je JEHO vina, zrovna tak nemohu říkat, že to je MOJE vina! Přišlo mi, že se to stalo jen léty spolu prožitými. Už jsem se nejednou přistihla, že dávám na stůl večeři bez úsměvu, jelikož víc myslím na rozpletený svetr, či nedošitou halenku a právě tahle večeře mne od toho zdržuje!
v1 S Adamem to nebude jiné! Také se vzteká, když má uklidit uhlí, opravit králíkárnu a nebo snad, - "nedej Bože," plot u zahrádky!
 Také se mi častěji a častěji zdá, že není o čem mluvit, není se s čím svěřovat a čím dál víc je jen mých myšlenek a jeho myšlenek a mých přání a jeho přáních, - ne našich! Potom si vzpomenu, že když se náhodou potkáme na ulici, naše oči zajiskří radostí! – Ale na to nechci teď myslet a vtloukám si do hlavy, jak mne ten náš vztah ubíjí, už si zase vzpomínám, že Adam je z rodiny, kde maminka chodila do studánky pro vodu zatímco tatínek seděl u stolu s kamarády a mastili karty a strašně se u toho hádali.
 Adam nezapíral, že si hledal ženu, která by byla jako jeho maminka, dokonce říkával, že taková jsem!Kdysi mi to připadalo jako kompliment, jenže dneska vím, jak jsme obě hloupé! Já sice do studánky pro vodu nechodím, ale tu životní káru táhnu jak soumar a zrovna v této chvíli mám pocit, že je těžší a těžší! Kdyby tu alespoň nebyla ta jistota, že neoblíbenějším místem doma je pro Adama posezení u vysílačky a nebo poležení na gauči! Já hloupá ještě dětem říkám, - "nezlobte tatínka, je unavený z práce!" Co na tom, že já také pracuji, že navíc peru, vařím, žehlím, prostě co je potřeba, jsem totiž standardní česká ženská a tou se mi právě teď nechce být!   
 Náladu, kterou mám právě teď vyvolala doba sluníčka a sedánků sousedů. Oni se posadí pod naše okno a to nejde neposlouchat! Dokud se probírá nový koberec paní z druhého patra, nádherné šaty z obchoďáku, či délka záclon, to mne nevzrušuje, ale oni začali přetřásat kdo kam se chystá na dovolenou a já nechápu proč právě tohle mě tak vytáčí!
 Proč?
 Proč asi?
 Přece proto, že máme oba dovolenou!
 Máme dovolenou a já už vygruntovala celý byt, já už vyprala co se dalo, a teď chodím od ničeho k ničemu a čekám, až se pánu domu uráčí přijít alespoň k obědu, tedy k hodně pozdnímu obědu!
 Já mezi sousedy nechodím, raději jsem s dětmi, je to daleko zábavnější i když se nabízí otázka, - dokdy jsou děti dětmi! Nejstarší syn je na vojně, dcerka studuje a nejmladší synek má za sebou "osmičku!" – Tak jaképak děti?!
 Ten nejmladší je úžasný, chodím s ním a jeho kamarády na pastviny jako kdysi, když bývali prvňáčkové.

V roklích opékáme slaninu a špekáčky a páni kluci nádherně rozprávějí. Musím přehlédnout v zápalu slov, že mi občas řeknou "vole, vole," ale za tu jejich upřímnost to stojí. Dcerka pro změnu s děvčaty probírají lásky, samozřejmě že ne ty své, ale kamarádek, které právě s námi nejsou, protože ony by se tak hloupě nezamilovaly!

 Přiznám se, že jsem dostal od života dar, kterého jsem si plně vědoma a nikdy si ho nepřestanu vážit. Důvěru dětí a to nejen mých!
 Jenomže, co je mi to dneska platné, když dcerka je na "vodě, synek v táboře a ten nejstarší, ani nemluvit, naposledy jsme ho viděli na přísaze a Adam? – Adam někde lítá a tak není divu, že jsem ho přivítala nepěkně.
 "Ty si nemysli, že mne baví takhle popřád sedět doma!"v2
 Podíval se zaraženě a zeptal se: - "Tebe štípla vosa, či co?!"
 Zmlkla jsem. S mým Adamem se nedá hádat jak s jinými chlapy! Můj Adam řekne. – "Ale prosím tě." Jsou to sice jen obyčejná slova, ale on je řekne takovým tónem, že zmlknu a úplně zapomenu co jsem měla za problém. Tak i teď! Všechno jsem měla připravené, jako: - "Máme dovolenou a já bych taky chtěla někdy někam jet, abych nemusela pořád vařit, mýt nádobí, prát a zase vařit, tohle všechno se zkrátilo na pouhé, - "Když já bych někam chtěla."
 Podíval se tak, že nemusel vůbec mluvit, ale přesto řekl. – "prosím tebe, pokud vím, pořád někde běháš." 
 "Jo, to jo, ale," dál už ani slůvko, jelikož vím, že má pravdu! Naše okolí je nádherné! Kopce, vršíčky, a louky a pastviny a stráně se šípky a trnkou a třešňové stromy a řeka Ploučnice a borové lesy a bílé provodínské písky. Já nepotřebuji víc, stačí když zajedeme k babičce, - na rybníku jsou labutě, kačeny, divoké husy a rackové!
 Naše děti vyrůstaly v lesích v lukách, sbírali jsme žaludy, houby, borůvky i šišky na topení. Miluji tenhle život, ale ne dnes! – Dnes mě štípla vosa, jak správně uhodl Adam.
 Určitě znáte ten pocit, když nemůžete dostat to, co právě chcete! Jak to pálí, jak to strašlivě kouše, jak se chcete hádat! Adam mě zná lépe než já sama sebe, proto mne v tom dlouho nenechal a řekl smířlivě: - "Já vím, chybí ti děti, tak si zítra někam vyjedeme."
 A jeli jsme! Za pár kaček autobusem nahoru do Kravař a dál po svých s chutí vyšlápnout si na Strážný vrch.
 "Když to vezmeme loukou, jsme tam cobydup," řekl Adam a já, to bych ani nesměla být já, abych neodporovala. – "Barbare! Na co se lidé dělali s cestami? Asi proto, aby se po nich chodilo a ne lítalo jak každého napadne."
 Jenže než jsem se stačila pořádně rozpálit, upoutala mě skupinka kluků, kteří sjížděli na prapodivných vozítkách dolů od nádraží.
 "Klucíí," volám na rozdováděnou společnost. Jen jeden se zastavil a zvědavě se na nás podíval.
 "No pojď sem," přibližovala jsem si klučinu prstem a on se k nám pomalu šoural. – "Brý den," zahuhlal.  
 "Ahoj," odpověděla jsem mu zvesela a zeptala se: - "Nevíš jak se dostaneme na támhle ten kopec?" A ukázala jsem před sebe.
 Zaculil se a odhalil mezeru mezi zuby. – "To musíte za nádražím," začal vysvětlovat, ale najednou si to rozmyslel a nabídl: - "Víte co, já vám to ukážu."
 S vážností jeho šesti let vykročil. Ostatní mrňousové okamžitě odhodili svá vozítka a táhli se za námi v uctivé vzdálenosti, takže vznikl menší průvod.
 "Vidíte tu cestu?" Ukázal náš průvodce špinavým prstíkem před sebe a já snaživě přikyvuji.
 "Tak po tý pudete pořád nahoru a nahoru, až přídete k lesu a tím lesem pudete zase poprád nahoru, jenže dokolečka a tak dlouho, až budete na vršku."
 "Tak dík , závodníku." Usmála jsem se na něj, byl neuvěřitelně miloučký.v3
 "Co chtěli," zvědavě se shlukli ostatní kolem hrdiny.
 "Ale, jak se maj dostat na Ronov." Mávl rukou, natáhl si kšandu od kalhot a utrhl nažloutlý špendlík ze stromu.
 "To se smí?" Zeptala jsem se zvědavě a on pokrčil rameny, zasmál se a řekl: - "Áá,- proč ne?!"  
 "A já můžu taky?" Provokovala jsem klučinu.
 "Áá, proč ne," opakoval, upřel na mne svá obrovská tmavá kukadla ve kterých svítilo uličnictví. Zastesklo se mi po dětech!
 Když jsem však natáhla ruku do větví, abych si také trhla nezralý špendlík, nečekaně mi to po vlhké trávě uklouzlo a já se z výšky posadila na zadek až to zadunělo. To už omladina hnala loukou a on se rozběhl za nimi a pronikavě křičel: - "Teda pááánovééé, ta si tak krásně hrcla na, ...!"
 Ještě kus cesty nás provázelo to rachotivé "rrr," z jaderného českého slůvka.
 Šli jsme s Adamem vyježděnou cestou a já si občas utrhla nedozrálou švestku. Miluji polní cesty, miluji šípky na nich, staré třešňové stromy, hladím tu nádhernou krajinu očima. Zatím co se Adam dívá častěji na hodinky a pobízí mě k rychlejší chůzi. Konečně to řekl: - "Ty víš, že máme jen půl hodiny na to, abychom se dostali nahoru, tak se necourej!"
 Řekl to proto, žer já právě domlouvala jeteli, aby nebyl lakomý a dal mi čtyřlístek!
 Naštvalo mě to. – "To znamená, že ani k tomu lesu nedojdeme."
 A měla jsem pravdu. Po chvilce jsme se otočili a vraceli se k nádraží. Kluci už tam nebyli. Adam si sedl na lavičku a já, protože se zlobím usedám trucovitě na schody před dveře čekárny.
 Mlčíme.
 Mlčeli bychom dokud by nepřijel vlak, ale to by nesměla vplout do prostoru před nádražní budovu dívka!  Měla bílé průsvitné šaty, které nezakrývaly, spíše naopak. Dlouhé štíhlé nohy prosvítaly řídkou tkaninou a přitahovaly pár očí, samozřejmě Adamových!
 Dívka proplula kolem lavičky jednou, proplula podruhé, vlasy měla přes čelo staženy zlatou čelenkou.
 "Paní, nevíte náhodou, kolik je hodin?" – To Adam na sebe upozorňoval ze své lavičky. Otázka sice patřila mně, ale byla položena proto, aby si ho všimly dívčí oči.
v4 "Nevím, pane!" Odsekla jsem.
 Čelenka nic, na své útlé zápěstí se nepodívala.
 "A paní, nevíte náhodou, kdy pojede vlak?"
 "Nevím, pane! Za sebou máte jízdní řád." Hodila jsem po něm břitce a Čelenka zase nic. Věděla své. Věděla, že tihle muži co mají pocit, že jim pomalu ujíždí vlak, se chovají jako puberťáci. (Promiň Adame, ale nemysli si, že jsem zapomněla, jak si navíjel v autobuse vlasy dívčině, co seděla před tebou na držadlo sedačky a ona, když jí to zatahalo se vždycky tak káravě po tobě podívala. Já už ti podruhé nebudu vysvětlovat, že pro tyhle dívenky jsi starý, velice starý chlap!)
 Čelenku přestalo bavit chození kolem nás dvou a posadila se, ovšem ne na lavičku, jak by si asi Adam přál, ale ke mně na schody, kde ji stejně jako mne obtěžovala spousta vos z odpadkového koše. Jedna z černožlutých bojovnic si mi sedla na ruku. Nechtěla jsem, aby mě štípla, už tak jsem byla dost vzteklá, tak jsem vyděšeně ucukla. Čelenka se s porozuměním na mne usmála a zase byl na malém nádraží klid.v5

 Když konečně zahoukal vlak jedoucí od Blíževedel, pochopila jsem, že mám pro tento rok svou dovolenou za sebou a ani mě to nemrzelo. Adam ví snad lépe jak já co potřebuji. Volné nebe nad hlavou, slunce co vychází z lesů a jeho dlaň, která je pevná a spolehlivá, dlaň kterou nevyvede z míry ani to ne, když mě občas štípne vosa

27

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Povídání k létu newold®blbne.cz 17. 08. 2010 - 09:32
RE(2x): Povídání k létu nena 17. 08. 2010 - 09:48
RE(3x): Povídání k létu newold®blbne.cz 17. 08. 2010 - 09:51
RE: Povídání k létu tenisak* 17. 08. 2010 - 10:02
RE(2x): Povídání k létu nena 17. 08. 2010 - 18:00
RE: Povídání k létu zdenka"ren" 17. 08. 2010 - 16:37
RE(2x): Povídání k létu nena 17. 08. 2010 - 18:02
RE(3x): Povídání k létu mi-lada 17. 08. 2010 - 22:49