Večerníček VII.

24. červenec 2010 | 18.58 |

 Honzíček VII.
 "Budeš mě poslouchat!" Přikázala maminka. Když běžím, neznamená to, že tě honím, to si pamatuj!" Připomněla mi ještě, než jsme spolu opustili náš domov a tak jsme oba spořádaně vyšli na dvorek.
1 Jen jsme se trošku rozhlédli, už jsem utíkal dozadu na zahradu, ale maminka za mnou neběžela. Ona šla pomalu podívat se ke králíkárně. Vrátil jsem se. – "Co hledáš?" Zeptal jsem se, bylo vidět, že maminka skutečně něco hledala.
 "vždycky tady něco bylo," odpověděla mi. "Někdy tady dědeček má zrníčka pro králíčky a slepičky a já je mám ráda. Potom tu bývají jablíčka nebo hruštičky. Někde tu je dokonce i chlebíček a rohlíčky. Králíčkové se mají moc dobře, moc dobře,"  opakovala a očmuchávala přitom všechno, co tam bylo.
 Od dřevníku přišla kvočna s maličkými žlutými kuřátky. Mám rád pipinky! Můj Pipinek už je víc mezi slepičkami jak se mnou a tak bych se mohl kamarádit s těmihle.
k "Necháš ta kuřata nepokoji," poručila mi maminka.
 "Nic jim neudělám," řekl jsem a najednou kvočna cosi varovně vykřikla a malá kuřátka zaběhla do vysoké trávy jako by ani nebyla.2
 "Vidíš jak poslouchají?" pouč se od nich," upozornila maminka a hned vysvětlila co se to stalo. Nad dvorem přeletěla poštolka a poštolky kradou velice rády malá kuřátka.
 Zase jedno poučení, které jsem dostal. Jsou věci na tom světě, každou chvíli mě něco překvapí.
 Poštolka přeletěla a kuřátka vyběhla z trávy a utíkala drobnými krůčky k mamince kvočně. Sehnul jsem se a chtěl jen tak maličko jedno z kuřátek očmuchat, olíznout, aby vědělo, že je mám rád.
 Maminka opakovala znova. – "Necháš to kuře!" Ale ještě než to dořekla kvočna vyletěla s křídly roztaženými doširoka a se zlým hubováním mi vletěla na hlavičku.
 Dostal jsem klofanec přímo do čumáčku a druhý do nožičky. Než se kvočna rozehnala potřetí, že mě klofne kamsi, vzal jsem nohy na ramena a utíkal dozadu do zahrady.

Teda taková malá a tak zlá!

 Maminka běžela za mnou, nespěchala a zdálo se mi, že je ráda, že mě ta slepičí máma tak ublížila. – "Vidíš," řekla jen maminka pod třešní, kde jsme se oba zastavili.
 "Všichni musí poslouchat, všichni! Já i ta kuřátka i dědeček s babičkou někoho poslouchají. To je zákon života! Pamatuj si to!"
 Podíval jsem se, jestli to maminka myslí doopravdy, ale tvářila se vážně, ani má pravdu. Ale copak ta maminka neví, že to vždycky nejde!
3 "Maminko, ty si vždycky poslouchala?" zeptal jsem se tedy.
"Ale kdepak," přiznala maminka a tvářila se, jako by řekla kdovíjakou legraci. Drcla do mne, - "utíkej!"
 Utíkal jsem zahradou, přeskočil potůček a sám jsem se divil, jak mě nožky lehce přenesly na druhou stranu. Maminka se zastavila u plotu. – "Vidíš támhle," a dívala se dál za plaňky, kde se rozprostíral obrovský svět dozadu, kde byl plot z hor a lesů.
 "Tam je krásně," zasnila se maminka, "jednou jsem tam byla."
 Já se díval tak udiveně. – "Jak si tam mohla?"
   "Jednou jsem byla na zahradě a babička šla támhle do toho kouta a udělala si díru v plotě, aby mohla projít na druhou stranu. Dívala jsem se a potom, když babička byla od toho plotu dál, zkusila jsem to a plot mě také pustil. To bylo tak krásné. Nedá se to ani vypovědět. Utíkala jsem polem až tam dozadu k lesíku a cosi velice známého jsem cítila ve vzduchu. Běžela jsem dál a dál. Babička za mnou utíkala, ale já běžím rychleji, daleko rychleji jak ona. Nemohla mne doběhnout. Pořád na mne volala: - "Baruško, Barunečko moje, počkej na mne!" Ale já na jedné straně chtěla počkat, ale na druhé jsem chtěla pořád dál a dál. Chtěla jsem stále víc a víc za tou zvláštní vůní. Už jsem si vzpomněla, byla to vůně kravína, vůně kraviček Navíc jsem slyšela to volání, takové volání maminek, co jim vzali telátko. Vzpomněla jsem si na to, jak moje maminka zoufale brečela, jak mě volala.
 Chtěla jsem za těmi kravičkami, chtěla jsem tam, ale nemohla jsem najít cestu. Po poli kde jsem běžela se utíkalo dobře, ale já potřebovala přeběhnout to druhé, kde rostla řepka a byla vysoká. Moc vysoká! Zamotávala jsem se do řepky a babička mě konečně chytila. – "Barunko," domlouvala mě a hladila. "Pojď domů," prosila, ale ještě nechtěla domů k ní, já chtěla domů do kravína! Já chtěla ke kravičkám, tam kde jsem měla svou mámu a ostatní telátka!
 Nevěděla jsem, že mě k babičce dovezli z daleka. Nebyla jsem z toho kravína za polem. Proto jsem se nechtěla vrátit, nechtěla!" 4
 Babička se mě snažila odvést, táhla mě, ale já si řekla, že domů nepůjdu a tak jsem se rozběhla. Babička upadla a  jsem ji kus táhla po zemi. Nepustila mě. Pořád jen opakovala to moje jméno: -"Barunko! Barunko! Barunko!."
 Najednou jsem se zlomila. Uvědomila jsem si, že mě má babička ráda. Uvědomila jsem si, že se o mne stará. Vrátím se k ní! Rozhodla jsem se a sama a bez nějakého dalšího pobízení jsem našla tu mezeru v plotě a vrátila se do zahrady Vrátila jsem se domů!
 Uvědomila jsem si, že DOMA je pro mne tady! Právě tady u babičky a dědečka. Babička mi v prvních dnech dávala mlíčko, já neuměla pít. V kravíně nás nepájeli z umělých cecíků a to babička neměla. Naučila mě pít a naučila mě všechno a ještě měla čas si se mnou hrát. Honily jsme se spolu po zahradě, dokonce i dědeček se k nám někdy přidával. Jednou seděla babička s dětmi na dece v trávě. Přišla jsem k ním a chtěla se tak přidat a tak jsem si k nim prostě lehla. Všem to přišlo k smíchu a smáli se mi a smáli. Poznala jsem, že tady jsem šťastná a že tady jsem doma!"
 "Ty si maminko!" Já najednou nevěděl jak to mám všechno mamince říci, že ji mám rád, že jsem rád, že jsme spolu, a tak jsem jen řekl: - "Ty jsi taková moje," a utíkal jsem, hopsal jsem, skákal jsem, protože já prostě jsem!l
 "Jé, dědeček," zaradoval jsem se, když jsem uviděl jak v kárce vezl zelenou travičku, mamince na krmení. Rozběhl jsem se a "hop" přeskočil jsem dědečkův náklad a byl na sebe velice pyšný.
 "Ztracenej kluku," zahromoval děda, namísto toho, aby mě pochválil, proto jsem raději upaloval dál.
 Dědeček se otočil k babičce. – "Vidělas to?! Přeskočil mi krmení a já tam mám kosu!"
 Asi jsem udělal něco, co jsem zrovna nemusel a byl jsem z toho dost smutný. Byl jsem z toho vlastně moc smutný a tak jsem se zastavil na zápraží, kam za mnou přiběhla maminka. Byla celá udýchaná.
 "Nestalo se ti nic?" Ptala se starostlivě.
 "Co by se mi mohlo stát?" Divil jsem se já.
 "Dědeček vozí travičku i s kosou, kterou seká! Ta kosa by ti mohla hodně ublížit."
 Viděl jsem, že maminka se tvářila velice starostlivě. Prohlížela si mě a když viděla, že jsem docela v pořádku, zašli jsme spolu domů.
 Doma jsem si lehl vedle maminky, těsně u žlabu ze kterého vybírala hrstičky jetele. Potom si maminka lehla a já se k ní přitulil a ještě než oba usnuli, řekla mi. – "Budeš se učit všechno. Buď vnímavý, pozorný, a někdy i poslušný vyplatí se ti to, věř mi!"
 Musel jsem mamince říci, že má pravdu, že si to budu pamatovat, ale zavřel jsem očička položil na její krk svou hlavičku a nechal si snít o tom, jak běháme oba venku za plotem po velikém poli a je nám spolu moc a moc dobře! 

5

večer

To je konec, - tak  dobrou noc těm, kdo vydrželi!!.,

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře