Večerníček II.

19. červenec 2010 | 18.46 |

Honzíček II.
bSílil jsem každou chviličku a jak jsem sílil tělesně, sílila i moje zvědavost. Rozhlížel jsem se kolem sebe, abych si prohlédl ten náš svět. Byl veliký a pěkný! Mám pět pěkně dlouhých skoků k mamince a tři napříč, dál je modrá mříž a za ni nemůžu, To jen babička chodí sem a tam.
 Moje nožičky mě poslouchají jedna radost! Běhají jak já chci, hopsají, poskakují i skáčou a nikdo mě neshodí na zem, jako první den.
 Maminka bydlí na jedné polovině světa a já si vybral na druhé. Ona to maminka nechce, ale ať! Ona by chtěla, abych bydlel vedle ní, abych byl pořád "po ruce" Ona je maminka posedlá mytím. Ona by mě pořád jen a jen umývala a umývala. Mně se zdá, že to stačí tak jednou možná i dvakrát za den. V mém koutku světa se mi moc líbí. Mám tu nastláno vysoko slámou, je měkká a nikde to netlačí. U maminky to není takové, takže já tam vletím, nebumbám se mlíčka, podívám se, co to má maminka dobrého ve žlabu, ale je to moc vysoko. Pořádně tam ani nevidím. Chtěl jsem si do žlabu vyskočit, rozběhl jsem se, jenže ošklivý žlab mne uhodil do kolínek až to zabolelo a shodil mne dolů do slámy. Nahoru mě nepustil, lakomec jeden.
 To zelené co maminka papá, to padá z babičky a někdy také z dědečka. Nejdříve mi to bylo divné, ale když jsem o tom přemýšlel, tak už ne. Když může mít maminka tak dobré mlíčko, proč by nemohla mít babička s dědečkem dobrou travičku? Že to je travička, to vím od maminky. Maminka vždycky když vejde babička s tím zeleným krmením, řekne: - "Á, už mi nesou travičku. To jsem zvědavá odkud to dneska bude."
 To sice dost dobře nechápu, když tak maminka všechno ví a všechno mi vysvětluje, proč tohle říká? Asi aby mi udělala radost, dělá že neví odkud ta travička je. Vždyť to pozná hned, jak se otevřou dveře jestli je to od dědečka, nebo od babičky.
 Mamince ta tráva velice chutná. Mně prý také bude, ale až za pár týdnů, zatím ne! Ono se to žmoulat dá, to ano, ale do krku to nejde a nejde. Maminka tvrdí, že tu travičku předělává na mlíčko, co chutná jako mandle, tak to k něčemu dobré určitě bude.
   Tohle já všechno prozkoumávám, mám na to celý dlouhý den, proto musím utíkat od mámy do toho svého světa, jinak bych neměl čas. Ona by ho celý proumývala.
 Nejsem tu zas tak docela sám. Mám kamaráda, takový úplně maličký je a divný, protože má jen dvě nožičky a nespadne.

Já když mě nechtěly poslouchat moje čtyři, upadl jsem do slámy jako zralá hruška. Kamarád na těch svých dvou stojí a vůbec nepadá. Upovídaný je! Mele jedno přes druhé, dokonce i páté přes deváté. Jemu to vůbec nevadí, mně vlastně také ne. Poskakuje kolem mne a když si lehnu do slámy, že budu spinkat, vyleze mi po noze nahoru na zádíčka, tam se usadí a také spinká. Má takovou maličkou hlavičku a tu schová pod křídlo a nebo ji jen skloní dolů a očička zavře. Očička m kulatá a malá, ale vidí jimi všechno!

 Když spinkáme, nesmím se ani pohnou, jinak se zlobí a poplašeně piští. Divně voní, jinak jak maminka. Očmuchávat se nechal, to ano, ale jak jsem ho vzal do tlamičky, to se rozkřičel, že mi až ouška zaléhala. I maminka poděšeně zabučela: - " Co se to tam děje!?" Já ho ale nechtěl spapat. Nechtěl, opravdu nechtěl, to mi věřte!j
 Ten můj malý kamarád se nebojí, ani mé mámy ne! Klidně si vyleze na její nohu, potom leze dál, až na záda, jako to dělá mně a maminka si to nechává líbit, stejně jako já.
 Jednou když byla maminka zase v ráži, že mi myla už poněkolikáté hlavičku, kamarád se připletl tak blízko, že ho mamka olízla také. Ten potom vypadal ještě menší a zděšeně utíkal za modrou mříž. To bylo něco pro babičku. Smála se a povídala. – "No ty vypadáš, Pipinko," takže já od té doby vím, že se můj malý kamarád jmenuje Pipinka a je hrozitánsky statečný. On mi chodí po zádech a odhání mouchy. Mouchy jsou takový malý ani to skoro nestojí za řeč, jak jsou proti nám malý, ale protivný a drzý jsou! Nevím jestli si dokážete představit, jak drzý jsou a protivný. Odháním je ocáskem, ale ony jen tak poodletí rozchechtají se a už mi zase sedí na kůži. Některý jsou tak zlý, že i koušou. Jej, to nemám rád a taky nemám rád, když mi sedají na očička.
 Pipinku mám rád, té se mouchy bojí a to je co říci. Vždyť se nebojí ty protivné Mouchy ani moji maminky a jak je veliká! I ona se musí ohánět ocáskem někdy i po nich kope nohama a ony se jen rozpustile smějí. Jednou nám udělal dědeček radost. Přišel k nám do světa na návštěvu a řekl: - "Tady je nějak moc much!" Rozhlédl se kolem a zamumlal si jen tak pro sebe. – "S tím se musí něco udělat."
 Odešel, aby se po chvilce vrátil, čímsi zasyčel, zasmrdělo to kolem a za malou chvíli jsme zůstali ve světě jen já s maminkou a Pipinkem. To byla krása! Mohli jsme ležet jak dlouho jsme chtěli, nikdo nás neotravoval, nikdo nás neštípal a užívali jsme si.
 Také jsem si všiml, že máme sluníčko. Bude to asi jak maminka vypravovala, sluníčko. Vždyť žlutě svítí! Když zmizne světlo které k nám chodí do světa dvěma okny, rozsvítí se sluníčko nade dveřmi. Určitě je to sluníčko. Maminka přece povídala, že na světě je sluníčko! A s tímhle sluníčkem k nám přijdou odkudsi takový stejní pipinkové jako je ten můj. Jenže jsou o mnoho větší, jak ten můj a babička s dědečkem jim říkají Slepičky. Já až žasnu, co toho napovídají. Mluví jedna přes druhou a já nevím koho dřív poslouchat.
 "Za zahradou leží hromada slámy a v té je Spousta zrníček vousatého ječmene. Volátko mám plné, že by se do něho nedostal ani drobeček." Vychloubala se jedna slepice před druhou.
 Jiná okamžitě načechrala peří a řekla pohrdavě: - "Pch, copak zrníčka! Ty nám nasype dědeček u králíkárny, ale žížalek jsem se nazobala, babička ryla záhonek."
 Další slepička řekla: - "Žížalky? Ty si zobala žížalky? To já si nachytala koníky na zahradě, bylo jich tam." 
 "Já byl v jetelině, když dědeček sekal trávu," řekla další slepička, ale nebyla to slepička, byl to Lojzíček, kohoutek jak mi potom vysvětlila maminka.
 Tak ten Lojzíček povídal: - "Dědeček sekal trávu a já si jen sbíral broučky, koníky co se mi jen do volátka vešlo," začínal jsem být docela zmatený. Slepičky povídají a já poslouchám. Mám přece ouška abych poslouchal, ale co to všechno znamená? Co je to: - "Koník? Žížalka? Zrníčko? O čem to vlastně mluví?!"
 Stál jsem u drátěné mříže, která nás odděluje od slepiček a kohoutka, tak na ně kulím svoje oči až se na mne utrhl kohoutek Lojzík. – "Co na nás tak vejráš, ty tele?"
 Urazil jsem se a odešel od nich k mamince. – maminko, co to ti dvonozí tvorové povídají?" schválně jsem neřekl slepice a to jen proto, že mě urazil ten Lojza.
d Maminka se usmívala a řekla mi. – "Nespěchej tak, synáčku! Na všechno musí přijít ten správný čas. Všechno ti ukážu, všechno vysvětlím. Nemusíš mít pražádnou starost. Slepice jsou upovídané, nic si nenechávají pro sebe, nepřemýšlí, zajímá je jen to, co se dá sehnat do zobáčku a Lojza? Lojza se vytahuje před těmi svými tetkami a to je vlastně celé. Vůbec si toho nevšímej!"
 Maminka mi zvedla náladu a tak jsem se vrátil k drátěné mříži a díval se, jak slepice i když každá tvrdila, že se jí do zobáčku už vůbec nic nevejde, teď každá hrabala ve slámě na naše podestlání a cosi vyzobávaly ze země.
"Pojď ke mně, budu ti vyprávět," zvala mne maminka a tak jsem šel ke své mámě, trochu jsem se napil, vím, že čím víc budu jíst, tím rychleji porostu. Ale i kdybych tohle nevěděl, stejně bych se napil, vždyť maminčino mlíčko je tak mandlově dobré, že by mi to stejně nedalo.
 Lehl jsem si k mámě, ta mě začala samozřejmě okamžitě umývat čelíčko a hlavičku, aby potom začala vyprávět, abych se já nestačil divit a nepřestával při maminčině vyprávění, jak to bylo všechno zvláštní. – Tenhle svět prý není vůbec svět! Svět začíná za těmi dveřmi, kterými k nám vchází babička s dědečkem. Tady to všechno okolo je DOMA!kohout
 "To je dobře maminko, že jsme doma spolu." Řekl jsem to, co jsem cítil i kamarád Pipinek přišel, aby mi vylezl na záda.
 "Je tady doma i pro Pipinka?" Tohle jsem musel vědět, bylo to velice důležité.
 "Ano i pro tvého Pipinka! Pro ostatní Slepičky také i pro toho vejtahu Lojzíka, můžeš být klidný," ujistila mne maminka a najednou nám zhaslo naše sluníčko a nastala úplná tma. Babička nakoukla do dveří, pustila tam proužek světla a řekla: - "Tak miláčkové, spát!"

 Maminka se ke mně přitulila a já k ní, ona spokojeně přežvykovala, já to zkusil po ní a šlo mi to. Bylo mi nádherné teploučko, bylo nám dobře, že jsem tu noc zůstal u maminky úplně celou

a

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček II. zdenka"ren" 19. 07. 2010 - 19:37
RE(2x): Večerníček II. nena 19. 07. 2010 - 21:39
RE: Večerníček II. marinka 19. 07. 2010 - 20:40
RE(2x): Večerníček II. nena 19. 07. 2010 - 21:41
RE(3x): Večerníček II. marinka 20. 07. 2010 - 11:35
RE: Večerníček II. brumbrumbrum 19. 07. 2010 - 21:19
RE(2x): Večerníček II. nena 19. 07. 2010 - 21:42