Večerníček I.

18. červenec 2010 | 19.01 |

 Dnes večer začínám Večerníček o malém, docela malém telátku, které přišlo na svět aby zlobilo nejen svou maminku, ale i babičku s dědečkem a všechny, které na dvoře potká.

Honzíček
1Právě teď se vám přiznám, že zatím o sobě vím jen to, že jsem telátko! Vím že jsem malinké, zatím ještě docela malinké, vždyť jsem na tomhle světe jen pár chvil. Ale zase, co je to malinké? Já jsem i velké, tohle jsem se dovědělo hned, jak jsem se narodilo, - ale zase, co to je být velké?!
 Já myslím, že jsem malý, ještě docela maličký, vždyť ještě vůbec nic nevím a neumím. Abyste tomu rozuměli, budu vyprávět všechno pěkně od počátku.
 Tak! - Bylo pondělí i když my telátka nerozlišujeme čas na dny! To vůbec ne, my dělíme čas na dobu Sladkého mlíčka, slastného odpočívání, dobu maminčiny péče a veselého skotačení a také na dobu spinkání.
 Podle vás lidí, to však bylo pondělí, kdy nastal ten čas ta velká chvíle pro mne a maminku. Já jsem dával dobrý pozor, abych plnil příkazy moji maminky i velké Matky Přírody!
 Dlouho, dost dlouho jsem se u maminky připravoval. Vyrůstal jsem z úplně maličkého minitelátečka v to, co jsem teď. U maminky mi bylo teploučko, heboučko, bylo tam něžně, bylo tam krásně! Ležel jsem, papal jsem, hodně spinkal, abych nabral sílu až přijde náš čas.
V tom mém spánku a odpočívání mi moje maminečka vyprávěla o světě kam už brzo přijdu. O sluníčku, které hřeje! O vodičce, která chladí! O dobré travičce, která sytí! O lidech, kteří se o nás starají! Vyprávěla mi všechno o tom, jak my kravičky žijeme. 
 Bylo toho moc a bylo to všechno velice pěkné. Ale jak se blížil náš čas, začínalo mi být u maminky velice těsno a tu přikázala: - "Připrav se! Slož nožičky přední na přední a zadní k zadní! Na přední polož hlavičku!"
Já jsem poslechl ve všem, aby ta těžká chvíle pro nás oba nebyla tak těžká. Už jsem se docela na ten svět i těšil a co víc, byl jsem zvědavý, moc zvědavý jak už děti bývají.
 To zklamání! To vám tedy povím, to bylo tak hrozné zklamání, že se to nedá ani vypovědět. Jen jsem malinko vystrčil kopýtka, kdosi mě za ně chytil a držel! – nebylo to vůbec pěkné! Když jsem na ten svět povystrčil čumáček, namísto příjemného tepla jsem poznal něco docela opačného, - zimu! Samé nepříjemné věci následovaly.
 Byl jsem velice unavený, když jsem ležel po chvíli na slámě a připadal jsem si opuštěný a sám! Byl jsem mokrý, byla mi zima, čísi ruce mne utíraly a strkaly něco do nosu a tlamičky, že jsem se rozkuchal a prskal kolem sebe, ale ani takové to: - "No, no, no, drž broučku, to se musí!" Mne neuklidilo.

 To na mne nemluvila moje maminka, to na mne mluvila asi ta babička u které bydlíme s maminkou a ona se o nás stará.      
   Ty jsi ale velký kluk," dověděl jsem se a tak vím, že jsem maličký a veliký zároveň.Nevěděl jsem, jestli je to pochvala, nebo jestli se mám na tu babičku zlobit, ale její ruce mi třely zádíčka, hlavičku i nožičky, až mi z toho bylo konečně teploučko.
Jenže, když se mi to začalo líbit, nechaly toho ty ruce a popadl mě kdosi za jedny nožky, potom za druhé a už jsem byl ve vzduchu! To se mi pranic nelíbilo! Copak já potřebuji, aby mě někdo takhle tahal?! Já až budu chtít, zvednu se sám! – Proto jsem se začal bránit! Jenže co zmůžu když jsem tak maličký?3
 Najednou se to stalo! Najednou jsem poznal, že ležím u mámy! Já jsem byl u své mámy!! – Ach ta moje máma, ta vám je tak veliká, a tak krásná! Hlavu má bílou, jen u levého oka má červenou skvrnku, tu prý mým také! Má obrovské hnědé oči a růžovou tlamku, tak měkoučkou, tak heboučkou a tak laskavou! Víc jsem si nestačil uvědomit, protože moje máma je jako všechny ostatní mámy! Vzala si mě do parády! Nejprve mne očuchala, tím svým citlivým čumáčkem, trochu si mě přikulila blíž a už mě drhla a drhla.  Jazyk vám má veliký a drsný jak rýžový kartáč na podlahu a pracovala s ním důkladně až mě začalo být nádherně, možná i lépe jak dřív, když jsem byl ještě u ní.
 Vzpomněl jsem si, jak mi maminka předtím velkým zrozením vyprávěla, že má pro mne nachystané mlíčko a to mlíčko je prý sladké a dobré. Cosi mi v bříšku říkalo, že se na to mlíčko už moc těším, že se ho dokonce nemůžu ani dočkat a tak jsem se začal rozhlížet, kde to mlíčko pro mne maminka má.
 Sebral jsem všechny svoje síly a klekl si u toho rozhlížení na kolínka, - šlo to!
 "Ty jsi šikovný," ozvalo se vedle mne a já byl pýchou celý bez sebe. Tak a teď se musím postavit na všechny čtyři! – Nožky mě nechtěly vůbec poslouchat. Zamotal jsem se a upadl. Ještě, že je tu všude tolik slámy, jinak bych se dozajista uhodil.     
 Maminka mi starostlivě olízla čelíčko. – Copak to přitom říkala? Aha, já vím! – "Musíš to pořád zkoušet! Musíš znova a znova, protože tohle dokážeš sám, docela sám a já to vím, že to dokážeš! Musíš se postavit, musíš se nabumbat mlíčka, abys měl sílu, abys měl zdraví!"
 Rozuměl jsem tomu co říkala maminka a proto to zkouším znova a znova.
 Povedlo se! – Kdepak, už si zase jedna z nožiček vzpomněla, že nebude stát!
2 Tak znova!
To je dřina! Taková dřina a přitom maminka stojí tak jistě, dokonce přešlapuje z jedné nohy na druhou, otáčí se za mnou a starostlivě se dívá jak mi to nejde, jak se snažím, ale vždycky přepadnu dopředu na čumáček! Ale mám to v sobě, cítím, že se mi to povede, že to dokážu!
 A tak tedy znovu!
 Já stojím!
 Dívejte se všichni!
 Já stojím!
 Já prvně stojím na svých vratkých nožičkách, které se každou chvíli mohou polomit, ale teď stojím!
 "Maminko, kdepak máš to mlíčko? Kdepak ho máš?" Ptám se a dávám se do hledání. Na hlavě ho nemá, to jsou jen rohy! Na krku ho také nemá! - Nepostrkujte mne, já si ho najdu sám! Také si musím celou maminku pěkně očmuchat, musím si ji prohlédnout. Je veliká, je teploučká a je heboučká, je moje!
 "Mám tě moc rád!" Řekl jsem ji a chystám se hledat dál.
 "Kde to mlíčko máš?"
 Maminka se otočila a jemně mě popostrčila dozadu ještě čísi ruce vzaly mou hlavu, ale to já nechci!
 "Dejte m všichni pokoj! Já si to najdu sám!" Hodil jsem hlavou, aby všichni věděli, že to myslím vážně.
   "Vidíš ho, paličáka," řekl kdosi a já myslím, že to je asi dědeček.
 Babička se rozesmála a když jsem se na ni vyčítavě podíval, pohladila mne a řekla. – "Ty máš takový krásný oči, Honzíčku."
 Tak už vím, že se jmenuji Honzíček a docela se mi to líbilo. Maminka mi však říká: - "Synáčku," to se mi také moc líbí a tak jsem se rozhodl, že budu slyšet na obě jména.
 Konečně jsem našel mlíčko, bylo ve vemínku skoro až na konci maminky. Bylo ho tam tolik, že stačilo jen jazýčkem olíznout a už samo teklo do tlamičky. Jejda, to byla dobrota! "Maminko, tys nadarmo neslibovala tuhle lahůdku."
 Vzal jsem do tlamičky jeden ze struků, obtočil ho jazýčkem a pil jsem a pil, až se mi kolem tlamičky dělala pěna. Bříško se mi naplnilo a bylo mi teploučko a bylo mi stejně hezky, jako když jsme byli s maminkou jeden.
 Tak jsem napapaný, že mě i nožičky poslouchají víc jak dřív. Přišel jsem k maminčině hlavě, opřel se o její krk, ona se přitulila, aby mne olízla. – "Synáčku můj malý," řekla něžně a dala svou hlavu k mé a hřála. Bylo mi slastně, chtělo se mi moc a moc spinkat, vždyť ten svět je tak veliký, úplně mě unavil!
 Pospinkám si trošku a pak budu objevovat  dál.
tele

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček I. brumbrumbrum 18. 07. 2010 - 21:42
RE(2x): Večerníček I. nena 19. 07. 2010 - 14:55
RE: Večerníček I. marinka 18. 07. 2010 - 21:47
RE(2x): Večerníček I. nena 19. 07. 2010 - 15:01
RE: Večerníček I. ta* 19. 07. 2010 - 09:12
RE(2x): Večerníček I. nena 19. 07. 2010 - 18:49
RE: Večerníček I. newold®blbne.cz 20. 07. 2010 - 08:19
RE(2x): Večerníček I. nena 20. 07. 2010 - 18:29
RE(3x): Večerníček I. brumbrumbrum 20. 07. 2010 - 18:50