Večerníček II.

1. červenec 2010 | 18.45 |

  Každé ráno chodí babička pro seno na seník, aby nakrmila svou kravičku Barušku a malé telátko, kterému říkají Honzíček. Vyšla jako obyčejně na zápraží, zhuboka se nadechla svěžího vzduchu a ještě než stačila vydechnout, překvapilo ji zavolání.

  "Dobré jitro! Dobré jitro!"

 Babička se podívala kolem, ale nikoho neviděla! Po ulici nikdo nešel, nikdo nebyl ani u sousedů na zahradě, jen ve špici starého kaštanu seděl kos, - kos Pepík kaštana křenil se dolů jak je babička překvapená, jak se rozhlíží kolem sebe, jak  stojí s košem na tom zápraží a viděl jak její překvapení pozvolna přechází v úsměv.

Babiččiny oči se pomalu procházely zahradou a ona si uvědomila, jak se všechno přes noc změnilo.

"Dobré jitro! Dobré jitro!" Volal dál kos Pepík z kaštanu a babička zvrátila hlavu dozadu, popošla několik kroků a zastavila se přímo pod stromem.

Křehké, ale silné věte vyrůstající z kmene se dělily na slabší a slabší a ty nejslabší se pronášely kaskádovitě dolů zakončeny pupeny nalitými mízou, která proudila ze země kmenem do všech částí starého stromu. Těžko uvěřit, že každý v sobě skrývá nejen listy ale i budoucí smetanové svícny květů.

Nebude to dlouho trvat a pupeny odhodí lepkavé šupiny, aby se na světlo  vyhlouply něžné pomačkané lístky, které začnou dýchat pro kmen, pro kořeny a vydechovat pro všechno živé.

kos"Dobré jitro, kosáku," pozdravila konečně i babička a zašla do seníku pro to seno, aby nakrmila ve chlévě  svá zviřátka.

Jak tak poklízela, přemýšlela o kosákovi. Přemýšlela o tom, jak ji pěkně pozdravil a cítila jak je svět hned hezčí, čistější a laskavější. Pohladila svou kravičku Barušku po její krásné hlavě a Barunka se podívala velikýma vedoucíma očima tak zvláštně, že babička měla pocit, že slyší její myšlenky: - "Co s divíš? Každému je lépe, když slyší vlídné slovo, pozdravení, pohlazení! Vždyť ty sama k nám také nepříjdeš, abys neprohodila pár slov, neřekla to své: - "Ahoj, děti moje! Jak se tu máte?" To já slyším moc ráda! Tak proč se divíš, že tě pozdravil kos, který tu s námi žije?"

Barča "Máš pravdu," řekla babička, poklidila nakrmila Barušku a ta jí  za to dala do dojačky dobré mlíčko. To mlíčko babička rozdělila na dvě poloviny. Tu o hodně větší dala vypít Honzíčkovi a z té druhé nalila kočičkám do mističky, Kerbinovi do mističky, a s tím zbytkem odešla do kuchyně.

Když se vrátila, pohladila telátko po hlavičce, mělo nad čelem běloučké kučery. - "Ty jsi takovej můj malej šmudla," řekla mazlivě  Honzíčkovi a  on se k ní důvěřivě přitulil.

Když odcházela, přidala ještě: - "Buďte tady hodní, já zas příjdu." a odešla za další prací.

Zvláštní však bylo, že u ničeho neměla stání. vyšla tedy ven do zahrady a dívala se na  vzrostlé túje. Mírně se pohybovaly jak si s nimi větřík pohrával a zdálo se, že  si něco šeptají.

Když se babička zaposlouchala do šepotu stromů, uslyšela jak si túje pochvalují, že je konečně pryč  sníh, že si mohou klidně odpočnout od jeho tíhy, která jim ohýbala větve a nenechala je klidně spát. Jalovce vědoucně přikyvovaly, nebyly na tom o mnoho lépe, jen stříbrný smrk se zvonivě zasmál:- je tak mladý a neuvěřitelně krásný, ale není vůbec povýšený!

"Mně sníh  vůbec nevadil. Já mám zdravé silné větve, udržel bych na nich daleko víc."

Malá borovička vejmutovka jen smutně hleděla a myslela si. - "Tobě je hej, máš skutečně silné větve, které hned tak nic neumoří, ale já! Jsem maličká, slaboučká, mrazík mne trápilBarča Honzík, sníh mne dusil, tahle zima pro mne nebyla maličkostí."

Modřínek, který je ještě menší jak borovička snad četl její myšlenky. Zamilovaně se otočil a tiše řekl: - "Moc jsem na tebe myslel, ani sem proto nemohl pořádně prožívat zimní spánek. Jsem šťastný, že nás zasadili tak blízko sebe, až vyrosteme budeme se vzájemně dotýkat větvemi, budeme je spolu proplétat a já budu nejšťastnější ze všech stromů.

Modřínek to řekl a byl velicee rád, že ještě nemá jehlíčí, jisto-jistě by se temně zazelanal nad tím přiznáním. celý se k vejmutovce otočil a pokračoval, jak by právě nepronesl tak významné vyznání.

"Já snáším zimu lehčeji. Opadá mi jehličí a že jsem docela maličký, zapadal jsem celičký sněhem a ani zima mi nebyla."

Modřínek mluvil velice tiše, ale přesto ho slyšely borovice, které lemují plot zahrady. Pohrdavě se na ty dva nejmenší a také nejmladší ve svém okolí podívaly a pronesly. - "Vy toho naděláte! Pro trochu sněhu! No to je toho! - Je sníh, - je mokrý? Tak se prostě pružně ohneme k zemi když je potřeba a když sníh roztaje, zase se nerovnáme. To je řečí pro nic za nic."

Ani lísky nezůstaly potichu. Vzdychaly, všemožně se kroutily až bylo slyšet kolem jejich: - "Áchych, áchych, umm, jejda! Už  je to tady, už nám proudí míza pod kůrou, už nám jehnědy těžknou pylem a pupeny se nalévají. Áchych, áchych, to to svědí, to je nádherná rozkoš, ach, ach!" A jejich větve se přitom roztahovaly do šíře.

fochsieBaička stála v úžasu a naslouchala. Už věděla, že noc, která přešla nebyla vůbec noc obyčejná! Byla to noc čarovná, která dovolila, aby teď mohla naslouchat. Proto rozuměla kosovi Pepíkovi, proto rozuměla Barunce a teď stromům, které sama s dědečkem vysadila, zalévala a starala se o ně.

  "Ireno! Ireno! Ireno! Vidím! Vidím!Vidím!" volal na babičku rouzpustile Pepík, když tak beze slova stála mezi stromky.

"Bude jaro! Bude jaro! Bude jaro!" Vykřikoval a přeletěl v bujnosti z jedné větve na druhou ve starém kaštanu.

Najednou z vysokého jasanu od sousedů se ozvala jasným hláskem mladá kosí slečna Madlenka! - "Pepíku! Pepíku! Pepíku, koukej! Koukej!"

"Bude jaro! Bude jaro! Bude jaro!" Z plného hrdla opakoval důležitě Pepík a Madla na to: - "Breptáš! Breptáš! Maminka říkala, že si na jaro ještě počkáme, tak nepovykuj, nepovykuj!"

"Bude! Bude! Bude! Kvetou sněženky!" Nedal se Pepík.

"To je toho! To je toho!" Odpovídala Madla. "Sněženky se tak jmenují, protože kvetou pro sníh, abys věděl, ty chytrej!" Posmívala se kosí slečna a její jasný hlásek prozpěvoval.

Pepík si načechral svůj černý fáček, důkladně peříčko po peříčku a smál se přitom až to celým dvorem cinkalo. - "Tak abys věděla, ty Madlo Madlovitá, to není sněženkami, to je proto, že naše babička dovezla včera do chaloupky Tomáška s Janíčkem, heč, heč!" Chlubil se Pepík

Madlenka pro chvilku ztratila řeč. To by mohla být  pravda, ale přesto poslala za Pepíkem nedůvěřivé: -"Nelži! Nelži!"

Nelžu! Já přece nelžu," tvrdil a slíbil. - "Madli, až se kluci probudí, až půjdou ven, já na tebe zavolám a ty se přiletíš podívat. uvidíš, že je to pravda a jaro je tu coby dup! Já to vím, já slyšel babičku jak povídala dědečkovi. - "Už je jaro, tak zajedu pro ta naše zlobidla." Včera zajela a už jsou tady a to znamená, že jaro je také tady!"

kosicePepík skončil své přesvědčování, sedl si na střechu stodůlky a z plného hrdla prozpěvoval svou jarní píseň.

Madlenka Pepíkovi nevěřila. On si také dost vymýšlel, také moc a moc Madlenku zlobil, ale když se ozval známý hvizd, vyletěla až na vršek jasanu, odkud měla přehled o všem co se dělo za chaloupkou, před chaloupkou a dokonce i ze stran.

Madlenka uviděla jak se otevřely dveře a vyletěl z nich pes, kterému říkají Kerbin. Kerbin letěl po dvorečku jak když ho někdo honí. Madlenka se dívala na Kerbina a dočista zapomněla na to, aby se podívala kdo toho psa honí. Proto byla najednou tam moc překvapená, když kluk jako hříbeček co vyrostl pod statným dubem, běžel v hlínkách zahradou a hulákal: -"Kerbiné, Kerbiné! Kerbine počkej! Počkej přece, budeme dělat cirkus!"

Kerbin samozřejmě nečekal a z chaloupky vyběhl druhý klučina, světlé vlásky mu trčely rozježeně na všechny strany a také křičel ze všech sil. - "Kerbikůůů! Kerbíkůůů, slyšíš?!"

muškátMadlenka věděla, že Kerbin slyší a moc dobře slyší, ale věděla také, že si nechce hrát na nějaký přihlouplý cirkus, že se chce jen a jen honit po  zahradě, že je rád, že není sám  a proto utíkal, aby měl před klučíky řádný náskok a oni museli za ním, smáli se přitom,  jak když hrášky přesypává.

"Jejda, to jsou pěkní kluci," jásala Madlenka.

"Pepíku, Pepíku," volala a Pepík přietěl, aby se usadil vedle Madličky a dívali se spolu na honící se skupinku.

"Vidíš to!" Naparoval se Pepík. Nevěřilas mi! Je tu skutečné jaro, to  by si babička ty dva rošťáky do chaloupky nevozila, když by byla zima."

"Ty jsi ale kus brety," zasmála se Madla.

"Vždyť tihle kluci tady byli už v zimě. Já je viděla, jezdili na bobech dolů k potoku a pak nám s babičkou přece sypali slunečnici." Nedala se Madla.

"To jo, to jo, ale když posledně odjížděli, řekla babička: - "Teď přijedete až na jaře a babička nelže," to se zas nedal Pepík.

Madlanka se nechtěla dál přít, roztáhla křídélka a už letěla zahradou, ani  Pepíkovi pozdravení nedala.

Pozlobilo ho to. - "Počkej ty jedna Madlo Madlatá," rekl a sletěl ze stromu, aby se usadil na sloupek v plotě a odtud se díval jak se děti honí se psem. Jak se tak po dětech díval, dočista zapomněl dávat pozor také na sebe sama. Přehlédl Vašíka u lísek, neviděl jak si olizuje vousy, jak vystrukuje drápky a ostří si je o kmínek kočkastromu, přitom ovšem nepouštěl oči z Pepíka.

Když si toho Pepík všiml, bylo už pozdě. Kočičí uhrančivé oči přímo přibíjely kosa na sloupek a on se nemohl ani pohnout. Madlenka vyletěla na stodůlku a zděšeně vypískla: - "Pepíkůůů! Pepíkůů, pozor! Dávej pozor!"

Pepík viděl, jak se k němu Vašík s úlisným úsměvem přibližuje, slyšel jejho falešné: - "Nazdáár Pepíku, Kamaráde!"

"Na - na - nazdar," pípl koktavě Pepík a snažil se ze všech sil roztáhnout křidélka, aby mohl uletět pryč. nešlo to!

"Co děláš?"! Zeptal se Vašek.

"Nic," pípl na to Pepík a zjistil, že nejen křidélka má ztuhlá,  hrůzou, ale ani nožičkama nepohne, a že je celý ochrnutý z toho kočičího pohledu.

Vašík se blížil. Nespěchal, věděl že se Pepík z místa  nepohne, když on z něho nespustí  ani na okamžik své zelené uhrančivé oči. Stále se pátelsky usmíval, to mu však nebránilo, aby se mu nesbíhaly sliny a ty představy! - "To bude papáníčko, mňam! Křehounkej bude, mňam! Je tak mlaďounkej, mňam!" K Pepíkovi však mluvil jinak. - "Pojď sem, já si tě jenom pohladím, neboj se, vždyť mně znáš, já ani mouše neublížím."

Lákal Pepíka a ten se srdíčkem poplašeným s křidélky zchromlými přiznával: - "Proč by si ubližoval mouše, když by sis na ni nepochutnal?"

Už se loučil se životem, už se rozloučil i s tou prostořekou Madlou, kterou má nesmírně rád, už také viděl jak má Vašek v pacičkách vystrčené drápky ostré jak šavličky.

"Vaškůů! Vašíčkůů!" Ozvalo se najednou z chaloupky. To volala babička.

Vašek se otočil za hlasem, aby se podíval co babička chce a to neměl! Pepíkovi ten malý moment stačil, aby roztáhl křidélka a vyletěl. usadil se na hřebenu stodůlky, aby se z té hrůzy mohl vzpamatovat. Tady v bezpečí se mu rozklepaly nožky, že měl nepěkný pocit, že se neudrží a každým okamžikem se skulí dolů, kde ho Vašek znvova a tentokrát dooravdy chytí.

I Madlenka byla celá rozčílená, přiletěla a usadila se vedle Pepíka.

"Já se tak hrozitánsky bála," přiznala a Pepíkovi to udělalo moc dobře, co teprve, když řekla: - "Já jsem se tak bála, že mi srdíčko ještě teďka polašeně tluče. Jen si sáhni!" 

To je dnes všechno, přeji všem "dobrou noc" a zas zítra!        

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček II. mi-lada 01. 07. 2010 - 20:02
RE(2x): Večerníček II. nena 01. 07. 2010 - 20:12
RE: Večerníček II. zdenka"ren" 01. 07. 2010 - 21:48
RE: Večerníček II. brumbrumbrum 02. 07. 2010 - 15:01
RE(2x): Večerníček II. nena 02. 07. 2010 - 17:55