Příběh jedné růže

22. červen 2010 | 05.24 |

1Byla rudá, byla krásná, byla pnoucí s dlouhými přírůstky, které pečlivě proplétali kolem pergoly nad brankou do vily. Žila tak mnoho zim, kdy se obávala o své spící pruty nad zemí a její duše se třásla o budoucí krásu, která musela přečkat nepohodu. Mnoho jar prosila slunko, aby nevysílalo své prudké paprsky na mladé výhonky, deroucí se na svět, vždyť by je to sežehlo. Třásla se v suchých dnech letního žáru a celá její bytost žadonila o vodu, ať už z oblak2, nebo z konve člověka. Věděla, že někomu patří a že ten "někdo" je na ni pyšný ve chvílích pochvaly, když pod ní procházeli lidé a ona jim ráda nabídla svůj květ pro radost.

Žila tak dlouho a pak se cosi stalo! - "Je stejně stará, tak co s ní?"

"Komu ta věta pařila? - Snad ne mně?" polekala se.

3Nemohla přemýšlet o větě, která se jí zabodla jako ten největší trn přímo do srdce.

"Sem namontujeme elektronická vrata a ta branka se musí posunout!" Řekl kdosi a pak přišel den, kdy začala pracovat pilka, sekera, krumpáč a rýč. Den, kdy už ne jen trn se zabodl do srdce, ale i zmar podával svou ruku.

"Proč? - To jsem tak málo kvetla?" Ptala se sama sebe.

4"Neptej s růžičko, neptej se lidí!"

Vykopali růži! - Vyhodili růži!

Vyhodili daleko od místa kde roky kvetla, vyhodili ji do křoví a to křoví se jí milosrdně ujalo, ukrylo ji, aby v něm mohla pomaličku umírat.

Šla kolem babka, taková jakých chodí po světě tisíce a všimla si uvadající růže, té poslední, která ještě na keři zbyla. Babka utrhla uvadající květ a odnesla si ho sebou, ani nevěděla, že si s květem odnáší i duši keře.. Obojí tedy zanesla do staré chalupy, kde nehrozí, že se budou instalovat elektronická vrata ani

5žádné jiné vymoženosti doby a tam udělala zvláštní věc. Ne pro květ, ale pro kousek stonku si donesla onu rudou růži, květ odstřihla, položila na talířek s vodou,  stonek upravila a zasadila do země s prosbou: - "Matičko, přijmi tuhle růžičku a ona nám oběma bude dělat radost."

Přešel podzim, přešla zima, přišlo jaro. - Nepatrný klacík vložený do země se probudil a začal nejprve pod zemí budit spící očka. - "Vstávejte, hledejte, pijte vodičku a tvořte z  ní kořínky, máme nový domov!"

Spící očka se probudila a skutečně utvořila první, druhý, třetí koříenk a kořínky sály vodu, která se tlačila klacíkem nahoru a šimrala spící pupeny, které se zvětšovaly a zvětšovaly, až prskly a malilinké světloučké lístky se nastavily slunci, aby  je hladilo.

"Hodná, hodná, hodná," slyšela probouzející se růžička hlas staré babky, která opatrně zalévala právě rodící se růži. 

Za lásku člověčí, jako poděkování se rozhodla růžička růst a také 9rostla a ještě ten rok pro onu starou babku vytvořila rudé poupě i když babka tvrdila: - "To si nemusela, ale děkuji ti."

Další roky zesílila, opírala se o o starou zeď chléva a když byla obalená květy, šel okolo muž který  nemohl nevidět tu rudou krásu a obrátil se na babku se slovy: - "Máte krásnou růži!

"Mám," usmála se babka.

"A mám z ní velikou radost," přiznala a poté dodala. "Ale vám vyhynula ta vaše, myslím, že byla stejně krásná."

"Ale nevyhynula, vykopali jsme ji, byla už stará a nehodila se tam.

A duše růže u starého chléva se zachvěla.

10

7

6

8

    

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Příběh jedné růže mi-lada 22. 06. 2010 - 07:43
RE: Příběh jedné růže newold®blbne.cz 22. 06. 2010 - 07:53
RE: Příběh jedné růže luca88 22. 06. 2010 - 09:56
RE: Příběh jedné růže brumbrumbrum 22. 06. 2010 - 17:26
RE: Příběh jedné růže sklerotik 22. 06. 2010 - 21:05
RE(2x): Příběh jedné růže nena 23. 06. 2010 - 05:38
RE: Příběh jedné růže jája 25. 06. 2010 - 00:52