Mám už toho dost a to jsem jednoruká teprve týden a jeden den. Takové běžné každodenní úkony jako se umýt, vytlačit kousek pasty na zubní kartáček, učesat se, obléknout se, zapnout ten maličký kousek prádla prostě vůbec nejde, tak ho vyřadit a chodit bez něho. Prostě si to užívám. Pustit vodu, vzít koncici, napustit do ní na kávu, položit konvici, zavřít vodu, atd. Takové zápalky, když si připravím do kamen, a potom potřebuji škrtnout. Věříte, že to je problém a tak jsem to vymyslela. Sednout na stoličku, mezi kolena krabičku a škrtnout. Ovšem nesmíte mít u toho plamínku šátek s třásněmu a v tom šátku tu druhou ruku, třásně chytnou okamžitě, v kamnech je tma, ono je teď nutné zlikvidovat ohníček, který se udělal tam kde jsem  nechtěla. Prostě život s jednou rukou je bezva, on ten Bůh věděl, proč nám dává téměř všechno v páru. Ale byl dnes den jak víno, obloha modrá bílé mráčky, slunce svítilo a tak jsem ustřihla kus rukávu ze staré bundy, abych mohla tu zrůdnou ruku prostrčit, pak jsem to vylepšila ještě rozstřižením ve švu, na stroji vzala entlem, jelitož mi z toho rukávu vylézalo zateplení. Chvíli se mordovala s Dankem, aby posečkal, až se strefím do kolečka u obojku karabinkou abychom mohli vem. Foťák na krk a vysvětlit Mirce, kterou potkávám kde jsem byla nešikovná, potom zas Pavle, které téměř vypadly oči, když viděla tu ruku a bez šátku, přece nemůžu ještě po vsi vykládat, že mi ohořely třásně a nový šátek jsem už nehledala. Ale fotky jsem si donesla. 

Nejprve javor před barákem,

Potom kaštan na dvoře.

Bříza ve které je zakletá duše Pepy.

Olše u Libeny tedy bývalé naší továrničky.

Vrba u Májů v zahradě.

Za tohle může čaroděj slunce.

Chvilku jsme se dívali, jak to umí.

To není led, to je jen mokrá silnice.

V levo letiště, před námi Ještědské hory a naše vesnice.

Tudyma nahoru chodíme naproti Slávce.

Ty dva tmavé kopečky, to nejsou tanky, ale střechy dvou domků, jsou jeden jako druhý.

Tohle je nádherný dub který  zatím přežil běsnění "náplavového" obyvatelstva, když se tady kácelo téměř všechno. Zdravé jasany a břízy podle cesty. Listí to je přece nepořádek.  Prostě městský člověk je jiný.

To už jsem zase doma a už líná se oblékat, tak jen z půdy přes náš kaštan večerní nebe.

Kam bych chodila, když si to můžu vyfotit z okna, že?

Tak jsem to tím jedním prstem vyťukala a že to byla fuška skoro stejná jako krájení cibule, když jsem se chystala cosi i uvařit, tomu věřte.