Povídání k létu

27. červenec 2010 | 06.15 |

  ... že i smrt překoná,...
 Mám ráda tenhle kraj, tak mírný, tak klidný, tak laskavý a štědrý! Štědrý proto, že dal vyrůst krásnému, mladému, silnému muži, který sedí přede mnou na motorce a já se mohu s plnou důvěrou položit na jeho záda, opřít si hlavu a snít!borovice
 "Támhle! Vidíš! Tam, tam jak je ten kostel, tam jsem chodil do školy!" Zavál ke mně roztrhanou, téměř neslyšnou větu vítr proudící kolem nás, ale já ji rozumím a  vím, že už je ze silnice vidět Bernná a to, že tam chodil ten můj do školy, slyším pokaždé, když jedeme kolem a kdyby náhodou zapomněl, tak to jsem já, která ukazuje a huláká mu do ucha: -"Hele, hele, podívej se! Támhle si chodil do školy!"
 Ani nemusím otvírat oči i tak vidím před námi "pramáti Evu", jak svýma čedičovýma očima střeží tenhle kraj! Že je to pramáti Eva vím jen já a moje láska a nikomu jsme to ještě neřekli, to až teď to prozrazuji. Lidé, vlastně všichni lidé se jen domnívají, že je to jen obyčejná skála, kterou kdosi nazval, "Spící pannou!"
 Jedeme na Srní, pomyslela jsem s vděčností, ale oči mám stále zavřené, znám to tu kousek po kousku, není nutno se dívat! Za chvíli projedeme okolo prasečáku, který se prozradí sám charakteristickou "vůní" a v zápětí nás les  přivítá stínem z  nádherných borovic, jejich šuměním, které sice neslyším, ale vnímám, vždyť znám ten les tak důvěrně! Vůbec se nebudu chvástat, když prozradím, že i sám les nás dva zná důvěrně, snad až příliš. Rádi se milujeme v lese,  je to jako kdyby nám sám Bůh žehnal a naše děti jsou "lesní" děti! Odnášely si při svém početí pocit z mechu, z kapradí, z vůně jehličí i tlejícího listí. Odnášely si požehnání lesních lidiček i první chuť borůvek! Všechny moje děti jsou počaty v tom nejkrásnějším měsíci, červenci!
spícícpanna Tyhle lesy kolem Srní jsou naši přátelé i se svými pískovcovými skalami, se svým bílým sklářským pískem! Tyhle lesy nám pomáhají vychovávat naše tři děti a dělají to důkladně. Obdarovávají nás nejen vonícími plody, obdarovávají nás smolnými šiškami, barevné kamínky vybíráme z hlad vytěženého písku a jsou to pro nás všechny poklady. Zpěv ptáků, poddoubáček krčící se pod malou borovičkou, kůra na lodičky, ve městě nenajdeš takových pokladů!
 Ale teď jsme sami, jen já a ty, tak  vzácné jsou nám tyhle výlety! Mám před sebou tvoje záda a objímám tě v pase, jsme jen my dva a vítr si s námi cestou vypráví, vítr nás svádí a pod koly utíká dozadu šedivý asfalt a já se cítím být zamilovaná jako ten první den a žádoucí stejně jako ten první den! Vzácně nám babička pohlídá děti a my si můžeme takhle kořenit naše soužití a takhle krásně si užívat.

 Zastavil! Přetrhl mi mé snění.
les "Podívej, támhle je lesní hřbitov," ukázal na les, který byl jako každý jiný a že prý je to hřbitov!
 "Já nechci hřbitov", pomyslela jsem. Já jsem chtěla třeba do Srní, nebo Jestřebí a nebo jen tak na louku pod les, kde je nesekaná tráva, kde se dá tak krásně ležet na jeho bundě a dotýkat se těla, které je pro mne tak přitažlivé a třeba,...
 "Já nechci na hřbitov," řekla jsem.
 "Je tam pochovanej můj strejda," odpověděl.
 Postavil motorku na kraj silnice a natáhl ke mně ruku. Vždycky čekám, když takhle někde zastavíme, až ke mně natáhne ruku. Je to velice, - velice krásné gesto, jako by mě zval, jako by mě znova dobýval. Pomaličku, pomalu vkládám tu svou  do jeho. Má ruku teplou, přátelskou, vřelou a cítím z ní jistotu! Potom si mne vede jako malou holku a já poslušně jdu a šla bych i pod katův špalek, kdyby to na mně chtěl! A on to ví!srní
 Vešli jsme do borového lesa, který byl jako každý jiný, jen zem tu byla naskládaná do malých obdélníčku porostlých trávou. – "Dlouho už se tady nepohřbívá a moc sem lidé nechodí," řekl mi. Procházíme úzkými cestičkami mezi jednotlivými hroby a ten který je mým životem se najednou zastavil u jednoho z hrůbků a řekl: - "Tady je to! Určitě je to tady!"
 Nic než mírně navršená zem tu není. Vůbec nikde není křížů, vůbec nikde nejsou květiny, jen a jen tráva. Držíme se za ruce jako malé děti nad hrobem nějakého strýce a ke mně doléhá: - "Oběsil se!"            
 Všechno krásné na co jsem do téhle chvíle myslela, jako by kdosi zmrazil! "Oběsil se," opakuji si nejdříve v duchu a teprve potom se ptám: - "Proč?!"
 "Měl ženu, která nosila pod šatama příliš hříšné tělo," řekl a rukou mi vjel pod bundu až na holou kůži, tou  svou všetečnou rukou. Byla studená, byla příliš studená.
 "Ty  máš taky horký tělo," zašeptal mi kamsi do vlasů.
 "Ááá," vyjekla jsem. "Víš ty jak máš strašně studený ruce," ale neodtahuji se.
 "Proto si je taky u tebe ohřívám," krátce se zasmál.
 "Říkal si, že ona měla hříšný tělo a ne horký! Proč?"hroby
 "Protože!" líbnul mě kamsi za ucho a konečně se dovídám: - " Josef měl strašně moc dětí, ale ani on, ani ona nevěděli čí vlastně jsou!" řekl to a nad stromy zahřmělo až jsem se polekala.
 "Hřmí," řekla jsem a  zapochybovala. – "Jen jestli si nevymýšlíš." To jsem myslela jeho strýce s tetou.
  "Oni spolu nežili dobře a strejda se potom dal na pití. Víš, špatná ženská každýho chlapa udolá."
 "Když chce někdo pít, důvod si vždycky najde," přemoudřele hodnotím ono vysvětlení.
  Zahřmělo podruhé a on vytáhl svou ruku z pod mé bundy a natáhl ji ke mně. "Pojď, ať ještě nezmokneme!" A vedl mě mezi těmi porostlými hroby ven z lesa, který byl hřbitovem.
 Když jsme se ocitli na silnici, zdvihli jsme hlavy současně nahoru k čistě modré obloze, kde nebylo ani mráčku. Měli jsme radost, že to s tím deštěm  a bouřkou nebude pravda a nasedli jsme, abychom si našli místo v jiném lese, kde nebyly žádné hroby, kde nebyl žádný strejda, kterému jeho žena pod šaty nosila příliš hříšné tělo. – I já mám pocit, že mám příliš hříšné tělo, ale jen pro tebe, pro tebe, pro tebe! I on měl v tu chvíli příliš hříšné tělo a doufala jsem, že jen pro mne, pro mne, pro mne! Ale to odpoledne to tak jistě bylo!
 Když jsme se konečně z výletu vrátili, začalo obvyklé vyptávání. "Kde, kam, proč, a jak!" To naše babička nebemusela všechno vyzvědět a my jí vždycky všechno, co mohla slyšet a co jsme na sebe mohli říci, řekli.
 Povídáme, vyprávíme, vymýšlíme si a tak se babička dovídá i to, že jsme navštívili strejdu na hřbitově.
 "Měl těžkej život," řekla tiše babička.
 "On Josef nebyl špatnej chlap, to z něho udělala ona," to myslela na svou švagrovou.
 "Já co TO udělal, tak se s ní vůbec nestýkám a na hřbitov nerada chodím. On se Josef na všechny lidi pořád ještě zlobí a vždycky, když za ním někdo přijde, tak může být nevím jak krásně, ale tam hřmí! Vždycky  tam hřmí jako kdyby měla přijít veliká bouřka!" Babička chvilku koukala kamsi do kouta své světnice a potom řekla: - "Ona někdy nenávist a bolest i samu smrt překoná!"
 Podivný pocit mám v ústech, podivně velké má v tu chvíli můj muž oči, ale už se babičce nesvěříme, že i nám dnes strýc Josef dvakrát pohrozil!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Povídání k létu adil 27. 07. 2010 - 07:40
RE: Povídání k létu jarmila 27. 07. 2010 - 10:25
RE: Povídání k létu zdenka"ren" 27. 07. 2010 - 20:24
RE: Povídání k létu newold®blbne.cz 29. 07. 2010 - 09:53
RE: Povídání k létu mi-lada 01. 08. 2010 - 09:55
RE: Povídání k létu márinka 02. 08. 2010 - 23:15
RE(2x): Povídání k létu mi-lada 03. 08. 2010 - 13:12
RE(3x): Povídání k létu marinka 04. 08. 2010 - 23:45
RE: Povídání k létu nena 06. 08. 2010 - 14:50
RE(2x): Povídání k létu newold®blbne.cz 06. 08. 2010 - 14:52