Jak jsem se rozhodla "odejít."

2. červen 2010 | 20.42 |
› 

Bylo mi asi dvanáct let, kdy jsem prožívala jedno z nejtěžších odbdobí svého života. Moje okolí totiž

bezpečně zjistilo, že jsem totálně "blbá."

Pro takového človíčka je velice zlé, když se narodí do chytré rodiny, bylo velice těžké poslouchat

nad  žákovskou knížkou tatínkovo: - "To seš dovopravdy tak blbá a nebo to děláš naschvál?"

Naschvál to určitě nebylo a tak jsem konečně pochopila, že jsem jen obyčejně "blbá" Můj táta

psaníi když byl "jen" sedlák, měl střední

školu a na vojně, kde zůstal v době krize

si udělal kursy učetnictví, psaní na stroji,

a kdoví co ještě a sedm let sloužil po dvou

povinných. On krásně psal a tak  byl většinou

zaměstnán v kanceláři. (tedy říkal.)

Maminka měla jakousi dívčí školu a její

bratr Sláva v tu dobu přestal být obyčejným

učitelem a stal se ředitelem školy. Já

vedle starší sestry na tom byla uboze. Ona

nosila neustále vyznamenání a v tu dobu se

připravovala na závěrečné zkoušky které tehdy

 byly ve čtvrtém ročníku. Mladší sestra, ta ani nevěděla, že jsou i jiné známky jak jedničky a já najednou

i když to do páté třídy bylo také myslím dost dobré, nosím pětky a pětky a z diktátů prosím. - On si nikdo

do té doby  nevšiml, že vynechávám s oblibou písmenka, neznamenají pro mne nic háčky a čárky nad

slovy, ale jinak stále dobré. Jenže přišlalist   doba s těmi

záhadnými větami kdy : - "lesní víly věnce vily a psi z vily

na ně vyli," různí ti, - " páni s pány," či "holubi s holuby," atd.

Nechápala jsem záludnost těch vět a tak začala nosit pětky

a musela u toho poslouchat řeči jako: - "že tohle ještě nikdy

a nikdo, že jsem černá ovce rodiny a tak jsem se jednou

rozhodla, že už nebudu nikomu dělat ostudu a skočím ve

stodole na mlat a bude ode mne pokoj. Já ho budu mít, naši ho budou mít a tak jsem se svěřila pod

přísahou  sestře Míle a přemluvila ji, aby  šla se mnou, abych se nebála toho svého posledního kroku.

S Mílou jsem se rozloučila, řekla jí ať našim vysvětlí, že nechci být černou ovcí rodiny, že nechci nikomu

dělat ostudu a vylezla jsem na patro ve stodole. On totiž takhle zemřel dole ve vsi jeden sedlák, když se

mu předtím oběsil syn a když on ještě před tím podepsal přihlášku do JZD. Venca ho takhle potrestal

smrtí, protože nechtěl dělat nádeníka, chtěl svůj grunt!

Jenže když jsem seděla nahoře na patře a rozjímala o tom, jaké to bude na hřbitově vedle naší malé

Evičky, která nám zemřela, Míla nezahálela a nahrnula spoustu sena pod onu díru, kudy jsem se

rozhodla seskočit a tak když jsem konečně skočila, hupla jsem  do té kupy  a Míla mi potom říkala: -

"Já nechtěla, aby ses hodně při tom uhodila."  Potom jsme obě seděly v tom seně a strašně jsme 

brečely. - Tak jsem od té doby stále na živu sice jsem chvíli kulhala, jak jsem si narazila nohu,

mamince řekla, že jsem si podvrkla kotník a dál jsem dělala našim ostudu, ale už mne to tak neštvalo,

 protože jsem prostě pochopila, že nejsem jako ostatní sourozenci, ale že jsem

jiná, - "prostě - blbá!" Naši si sice nezvykli a já se od té doby prala s češtinou, protože na rozdíl od jiných

vím, že chyby dělám proto, že jsem,...

O mém  tehdejším rozhodnutí "odejít" jsme nikomu neřekly, ani nikdy o tom s Mílou nemluvily, až já teď. 

kapky

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." lentilka®sdeluje.cz 03. 06. 2010 - 08:21
RE(2x): Jak jsem se rozhodla "odejít." mi-lada 03. 06. 2010 - 09:29
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." mi-lada 03. 06. 2010 - 09:25
RE(2x): Jak jsem se rozhodla "odejít." nena 03. 06. 2010 - 14:33
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." jarmila 03. 06. 2010 - 11:45
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." nena 03. 06. 2010 - 14:31
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." jája 03. 06. 2010 - 20:48
RE(2x): Jak jsem se rozhodla "odejít." nena 04. 06. 2010 - 05:20
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." empress 03. 06. 2010 - 21:14
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." sv 07. 07. 2010 - 14:31
RE: Jak jsem se rozhodla "odejít." sv 07. 07. 2010 - 14:35