Večerníček IV.

3. červenec 2010 | 18.14 |

  Za ulicí a loukou na vysokých stromech na břehu potoka se usadilo obrovské hejno špačků. Hrozitánsky křičeli, nadávali na všechno, nic jim nebylo vhod, kritizovali vše co se jen trochu dalo.

Občas se hejno zvedlo z koruny stromu a vypadalo to, jako by se zdvihal i strom sám. Pepík s Madlenkou zapomněli na děti a zůstali v ohromení sedět na střeše stodůlky, odkud pozorovali přivandrovalce.

"To oni tady všichni chtějí s námi bydlet?" Špitla Madlenkakos

"Nevím," v rozpacích přiznal Pepík.

"Tak se jich leť zeptat!" Poručila Madla a Pepíkovi se samozřejmě nechtělo.

"Tak let!" Poručila tedy příisněji.

Co měl chudák dělat? - Křidélka jako svázaná, nespěchal, ale ať letěl sebepomaleji, jednou se k hejnu dostat musel. Celou cestu si stále  připomínal jak se Madla strachovala. - "Když tady zůstanou, nezbude pro nás žádná žížalka, ani housenka, až bude babička zase rýt zahrádku." A právě tohle mu dodávalo odvahy.

drozdPepík přiletěl k jednomu stromu, kde seděli špačci a pěkně pozdravil: - "Dobrý den."

Špačci nic, radili a hádli se dál. Jeden přes druhého křičel, dohadoval se, každý tvrdil, že zrovna on má pravdu. Vždyť šlo o to, zda mají dnes letět dál, nebo přespat tady na stromech. Je tu poměrný klid, dnes toho nalétali dost a dost, také je třeba si chvilinku odpočinout, posilnit se a právě tohle probírali stále dokola a dokola.

"Pěkně prosím," dožadoval se pozornosti Pepík.

Nikdo si ho nevšímal, oni špačkové jak bylo slyšet měli dost svých starostí.

"Prosím vás, vy tady chcete všichni bydlet?" Zeptal se tedy hlasitěji. Na to se jeden z špačků přece jen na něho podíval a že byl i rozezlen, kdo si to dovoluje vyrušovat je v jejich poradě, bylo zle!

"Co se do toho pleteš, ty černej havrane?!" Obořil se na Pepíka.

"Černý havrane!" Takové pojmenování Pepíka hrozně urazilo. On a havran? On se tady u Červené chaloupky narodil, on tu bydlí od loňského jara! Táta s mámou tady bydlí, dokonce i děda tu bydlel s babičkou a nějaký vetřelec mu řekne" HAVRANE!"

Kdyby těch špačků nebylo tolik, určtě by se Pepík s tím hulvátem pořádně serval, ale takhle? On je sám a špačků jsou stovky!

Uražený, ponížený letěl zpátky na střechu stodůlky, kde čekala Madla na to, co vyřídil. Nezbylo než odletět smutně dozadu do zahrady, usadit se tam na sousedovic břízách. Nebylo jim do řeči, pozorovali a poslouchali křik vetřelců, když tu pojednou se  hejno jak černé mračno zdvihlo a jak špačci přiletěli, tak najednou s rámusem jim vlastním odletěli a všude zas zavládl klid.

kaštan

pise.cz/img/180950.jpg">"To jsem si oddechla," přiznala Madla.

Špačci, to jsou taková drzá stvoření! To bychom se museli za chvíli odstěhovat, oni by nás dočista vyštvali.

Po ulici šla sousedovic Maruška s maminkou. Madla bydlela na jejich zahradě, proto měla pocit, že musí Marušku pozdravit a tak letěla, aby se zeptala jak se holčička měla po celý den.

Madlenka letěla nizoučko nad hlavou děvčátka a vyzvídala: - "Maru, Maru, Maruško, jak si se měla ve školce?"

Maruška si ji však nevšímala, vyprávěla cosi mamince, smála se a rozhazovala ručičkama a najednou zašly obě  do domu.

"Asi se jí dneska ve školce moc líbilo," prorokovala Madla a prozradila. "Maruška je velká povídalka, vždycky mamince všechno povypráví a taky hodná je! V zimě mi nikdy nezapomene nasypat do krmítka zrníčka."

Tohle bylo Pepíkovi tak trošku líto. Záviděl Madlence, že ona měla holčičku každý den, kdežto on kluky jen jedno  za čas, Proto teď řekl Madle takovým vemlouvavým hlasem. - "Madli poleť se mnou za potok, špačci už jsou pryč."

Madlenka kupodivu neprotestovala a tak spolu oba odletěli a posadili se až na samém vrcholku jasanu, aby odtud viděli do dvora Červené chaloupky, kde oba klučíci stáli na trávníku. už neměli na nohou holinky, už neměli tepláčky, byli nastojení a dědeček už také nespal. Právě vyjížděl ze stodůlky stařičkým trabantem, který za chvilku pohltil nejen Tomáška, ale i Janíčka, dědečka a když vyšla z chaloupky babička, vzal i ji, aby všichni zmizeli ze dvora.

větve"Jednou domů," řekla Madla.

"Bude tu smutno, jsou moc roztomilí," přidala, když viděla že Pepík k tomu mlčel. Když však stále nic neříkal, rozhodla se odletět na sousední strom, - "To abys věděl, ty protivo jeden," pomyslela.

Pepík se také díval jak šla babička přes dvorek, nejprve dala do auta tašky a potom si sedla sama, dědeček nastartoval, vyjel ze vrat , která zůstala otevřená dokořán a najednou bylo kolem podivné ticho.

Chtěl zpívat, ale ani to mu nešlo vesele. - "Madlo, poleť ke mně," lákal.

"Ále," udělala na to jen Madla, roztáhla křidélka a obletěla chaloupku, podívala se od okna, aby uviděla

 Jak Kerbin běhá ve světnici z místa na místo, jak očichává, jak hledá s nosíkem přitisknutým k podlaze. Stále ještě nemohl pochopit, že je sám, proč je najednou tak sám. Kde jsou děti, kde je dědeček a kde je babička?

kerbinZtratili se všichni takovým záhadným způsobem, že si to tím svým psím  rozoumkem nedokázal vysvětlit. Čenichal a čenichal, až našel klubíčko vlny. Vzal ho do tlamičky a šel s ním ke dveřím. - Ano, tam za těmi dveřmi se všichni ztratili!

Začal  tedy škrábat pacičkou na zavřené dveře. On si chtěl přece hrát! On tu nechtěl být sám!

"Haf! Haf! Haf!" Štěkal na dveře, ale ty se dál tvářily jako kdyby bylo všechno v tom nejlepším pořádku a neotevřely se.

"Haf! Haf! Já už si nechci hrát na schovávanou! Já už nechci, nebaví mě to, haf! Já chci jít ven!" Vyštěkával co mu  síly stačily, ale nikdo mu neotevřel. Nikdo  ho nezavolal, aby si s ním šel hrát a on by si teď hrál třeba i na ten cirkus, když o to Tmášek s Janíčkem tolik stáli.

"Nechu už toho!" Ozvala se stará Ťapka ležící na dece za kamny. Byla už hodně stará, už téměř ani ven nechodila a byla hodně zimomřivá. Jak však byla stará, tak byla i moudrá!

"Dej už pokoj, mladej! Naši odjeli pryč a až se zase vrátí pustí nás ven. Asi vezli děti k jejich mamince a tatínkovi. Do večera je máš tady. Někde si lehni a čekej, víc se stejně nedá dělat. Co já se jen na ně načekala," řekla a zavřela oči.

Kerbin sice přestal štěkat, ale moc ho Ťapina neuklidnila. On byl ještě moc malé štěně, které se v chaloupce teprve zabydlovalo. Moc se mu tu líbí, ale hodně toho ještě neví a musí se učit. On zatím moc dobře ví, že Ťapka patřila k téhle smečce mnoho a mnoho let, to byly ještě kolem dědečka a babičky jejich děti. Ty dávno vyrostly a oni se odstěhovali  z velikého domu, kde bydlelo mnoho lidí a pejsků sem, do téhle chaloupky. Ťapina je tu šťastná a ráda vypravovala Kerbinovi o časech dávno zasunutých v paměti o radostech, které prošly kolem o starostech, vždyť i starosti patří k životu nejen lidskému.

věŤapina ráda vyprávěla a Kerbin ještě raději naslouchal. Lehl si na koberec nožky natáhl dopředu i dozadu a když se mu povídání líbílo nejvíc, Ťapka většinou usnula a na něj padl smutek.

Dostal žízeň a začal hledat vodu. Vždycky byla v kuchyni, zašel tam i teď, našel mističku a napil se.

Když se napil, všiml si, že dveře do kouplny jsou otevřeny, že může koupelnou dál do chodby, odtamtuď po schodech nahoru a tak po chvilce dočista zapomněl, že nemá hledat děti. Vždyť to bylo tak snadné zapomenout! Všude je tolik cítil! V koupeně na zemi pohozené tepláčky, v chodbě stály holínky s nabaleným blátem ze zahrady.

Jak tak všude ňuchal, shodil květináč s kytkou, ten se rozbil a Kerbin tlapičkami roznesl zem po celé chaloupce.

Ťapina stále spala a Kerbíček byl v tu chvíli moc a moc nešťatný.  

"Dobrou noc!" 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Večerníček IV. brumbrumbrum 04. 07. 2010 - 09:07
RE(2x): Večerníček IV. nena 04. 07. 2010 - 21:01