Příběh ze života

26. leden 2011 | 21.43 |

Moc jsem se rozmýšlela, jestli smím uveřejnit část ze života tří lidí. kteří si vzájemně ničili  život. Dnes už ani jeden  nežije, nejprve opustila tento svět Spravedlivá, po ni zakrátko Honza a Sylvie až nakonec. Povídka je dlouhá, jako je v životě dlouhé trápení.

  Silnější jak vůle
4 Při narození dostala krásné plné jméno, rudé jak čerstvá kapka krve, jak po ránu rozkvetlá temná růže, dostala jméno – Marie! Byla stejně krásná jak to jméno, byla čistá a žádoucí do doby, než se seznámila s ďáblíkem vězněným ve skleničce, kterou později vyměnila za celou láhev a stala se na ni závislou!
 Čím víc se stávala závislejší, tím víc nenáviděla to průzračné jméno tak, až si nechávala říkat Sylvie! Těm, kteří ji občas ještě pojmenovali krásným starým jménem tvrdila, že za tím pojmenováním slyší pánbíčkářské babky jak drmolí: - "milosti plná, pán s tebou – požehnaná," To pro onu modlitbu nesnášela své jméno.
 "Copak já někdy byla milosti plná? Copak já někdy byla požehnaná?" Blábolila nad prázdnou sklenicí a přidávala: - "Copak já někdy měla trošku štěstí?" A už vůbec nevzpomínala na dvojí požehnání, kdy očekávala své děti, a štěstí se na ni usmívalo, to ona tohle všechno opustila právě pro tu skleničku! To proto chtěla být Sylvie a už ne Marie! To proto paruky! Jedna je stříbrná, druhá s vysokým mahagonovým drdolem a třetí černá jak pekelná noc, a ona je obměňovala, aby nemusela být pro nikoho Marií, aby mohla být jen a jen Sylvinou!
 Už je stará, tak nějak na duší stará, starší jak ostatní! Často mívala dojem, že je   o mnoho let starší jak samo lidstvo! Už si ani nevzpomíná na doby, kdy byla mladičká, velice krásná, ale to ani nemohla, vždyť v tu dobu ji všichni říkali – Marie! Kde jsou ty její vlasy, které mívala do poloviny zad? Vlnité, poddajné a tak dlouhé, že když nedala pozor, tak si na ně sedala!
 Oči! – "Máš v nich všechny hvězdy nebe," říkával tak často ten první. Od těch dalších už to tak neznělo! I dnes má v nich hvězdy, ale ne ty z nebe, jsou víc přízemní a zakalené!
 Přes rty přicházel smích jak z rolniček a ty zuby! Jak čerstvě vyloupnutý hrášek, pravidelné, zdravé, zářivě bílé! Dnes jsou také jako hrách, ale přezrálý, prožraný, zčernalý! – Jak to, že je najednou člověku kůže tak velká? Jak to, že se na ni dělají záhyby, že se tvoří vrásky a nedají se zatřít makeupem tak, aby člověk nevypadal jak maska, jak natřená stará oprýskaná zeď?!1

pise.cz/img/210844.jpg">

 "Pusu zavřu, aby zuby nikdo neviděl, na zubožené polámané vlasy nasadím paruku, ale co s tebou ty ksichte? Co s tebou mám dělat?" Rozzlobila se na svůj obličej, který se na ni díval ze zrcadla a praštila do něho kelímkem s krémem, byl na něm nápis: - "zvláčňující avokádo!"
 "Já tě zvláčním," řekla, když to třesklo a zářivá plocha, která byla ještě před chvílí zrcadlem a odrážela povadlý strhaný obličej, se roztříštila a střepy se sesypaly na stolek i na zem.
 Sylva si dala ruce na obličej, zaskřípala zuby a jeden ji prudce zabolel: - "Bože, to je život," zanaříkala. Vstala. Z peřiňáku vytáhla polštář a z něho pod povlečením vyndala poloprázdnou láhev s rumem.
 "Zas už jsem na dně," zanaříkala. "Výplata za týden, kde já mám pořád ty peníze brát?"
 "Sylvo," ozval se hlas dole  z pod schodů.
 "Sylvo," když se Marie-Sylva neozvala volání se naléhavě opakovalo.
 "Nestalo se vám něco," přidal hlas z přízemí.
 "Spravedlivá má péči," pomyslela vztekle Marie-Sylva, ale přesto otevřela dveře od obývacího pokoje a zavolala dolů. – "Ne! Nestalo se mi nic, to mi jen vypadlo zrcadlo," zalhala a zabouchala dveře.
 "Věčně zvědavá! Věčně do něčeho strká ten svůj všetečný nos, maminka! Říká se tak ženám těch s kterým spíme? Bůh ví, jak se jim oficielně říká, ale já bych jí měla říkat, Spravedlivá! Nebo taky Chápající! Snaží se vypadat chápavě, ale nenávidí mě! Vím to, vím to stejně jako ona! Nenávidí mě, protože její chlapeček se mnou spí! Spinká, on se mnou spinká a ona by si přála, aby spinkal s nějakou cnostnější s nějakou hodnější, prostě s nějakou jinou, protože si myslí, že každá jiná je lepší jak já!." Marie-Sylva se nepěkně zasmála a pokračovala ve své samomluvě. – "Jenže ty tam dole nevíš, jak je mizerněj v posteli, ten tvůj synáček! Já vím, že stejně mizernej by byl i s těmi druhými, řekla bych ti to a řeknu ti to jednou, abys věděla, že kdyby mě miloval, kdyby mě dokázal milovat tak jak si představuju, nepila bych! 2Bůh mi je svědkem, že bych nepila, k životu by mi to stačilo! Takhle musím pít a pít, abych zapomněla na svý tělo, to krásný tělo tenkrát, ale dneska?" – Přejela rukama po svých bocích, přejela si po hrudi a povzdechla. – ""Jsem plochá tam, kde bych neměla být a břichatá! "Fuj, fuj, hnusný břicho!" vztekle se praštila oběma rukama přes nakynuté vzedmuté břicho. – "Fuj! Fuj! Fuj! Jsem jako těhotná!" Křičela s odporem a chytila se za hlavu s naříkavým: - "Kde je ta krásná holka, kterou kluci tak obdivovali? – Kde ji mám hledat?"
 S povzdechem se podívala na téměř prázdnou láhev a potom si znova přihnula.
 "Von nejde! Von zvostal v hospodě u tý čůzy. Mne sebou nevezme, že prý jsem se tam počůrala! Taková lež, taková idiotská lež! Ta židle byla mokrá už když jsem si na ni sedala! Je to jen výmluva, aby mě nemusel brát sebou, abych neviděla, jak je ta druhá krásná! Ta je ještě krásná, ale Já ji voči vyškrábu a bude po kráse! Já jí ty její voči vyškrábu mrše jedný, aby přestala lákat muže s kterým hajám já!"
  Marie-Sylva si hrábla roztaženými prsty do obličeje a stírala jimi krém, který na něj před chvílí v silné vrstvě nanesla. Mastné ruce si utřela s úšklebkem do polštáře s poznámkou: -"Fuj, je to všechno jeden jedinej hnus." A začala do polštáře zamotávat prázdnou láhev, ale pak si uvědomila, že je prázdná, tak ji znova vybalila a odhodila ke dveřím se slovy. – "Ani ty tu se mnou nemusíš bejt, když v tobě nic není! Sakra, potřebuju peníze! Potřebuju peníze, abych si mohla koupit novou! A najůst si koupím novou, ale musím něco prodat, ale co?"
 Začala chodit po bytě a do rukou brala různé drobnosti. Když odhadla jejich cenu, která byla většinou nulová, vrátila je zpět. – "Zatracenej život! Všechno už je prodaný! Dávno už nemám nic pořádnýho na sebe, už skoro nemám do čeho povlíknout postele! Zatracenej život!"  
 Otevřela skříň a začala se v ní přehrabovat.-"Jen samý hadry! Kdo by mi za to něco dal?" Mezi kalhotkami našla prázdnou láhev, rozzlobilo jí to a mrštila s láhví za tou první. – "Prázdná! Prázdná, proč si k sakru prázdná!"3
 "Sylvo!" Ozvalo se znova v chodbě pod schody.
 "Sylvo, co je vám?"
 "Nic," zařvala Marie-Sylva přes zavřené dveře.
 "Nic a dejte mi všichni konečně pokoj!" třískla dveřmi od skříně až zaúpěly v pantech.
 Dole v přízemí se tiše zavřely dveře u kuchyně a Marie-Sylva nespokojeně zabrumlala: - "Budeš pořád a pořád čmuchat co zas já dělám?! Nepiju! Neboj se, já nepiju! Já totiž nemám co. Ale já se voblíknu a pudu a koupím si celičkou láhev!" Blaženě se usmála při té představě, ale okamžitě si uvědomila, že nemá peníze a rozplakala se. Umělecké dílo které se snažila vytvořit na svém obličeji přišlo teď dočista vniveč.
 "Já jsem tak nešťastná! Já jsem tak hrozně nešťastná," bědovala do polštáře.
 "Co já mám chudinka dělat," naříkala.
 "Já už vím! Já pudu za Kukačkou!" Posadila se a zvažovala svůj nápad. Kukačka byl starý muž s dřevěnou nohou, který topil v kotelně a vzrušoval se tím, že k sobě zval dědky jemu podobné kteří sebou přivedli takovou nějakou, která byla ochotná nechat se osahávat za skleničku a to nejen osahávat. Sylva už tam jednou zabloudila a byla zhnusená, když však přišla k sobě zděsila se, kam až klesla a šla bez dalších výmluv na jedno ze svých neúspěšných léčení. Jenže, - láhev je silnější jak nějaká vůle! Láhev najdeš všude, stejně tak falešné kamarády, kteří zlomyslně pokrytecky nabízí: - " Co by ses s námi nenapila, jedna tě přece nezabije, když budeš chtít přestat, přestaneš!" Kde však najdeš silnou vůli?
 Stačilo málo a už v tom znovu jela! Po každém léčení jiný muž, jiný domov, jiné sliby, nebo vlastně stejné sliby a stejné jejich nedodržování. Zvláštní jak jsou muži stejní! Každý zná po nějakém čase jedinou větu: - "Buďto se půjdeš léčit a doopravdy přestaneš a nebo jdi odkud si přišla!"
 Dnes jí i tady hrozí stejný osud. Jenže jak věřit ve vyléčení, když sám Honza upíjí ze sklenice? Když sám Honza vysedává v hospodách? Navíc ho Spravedlivá ještě obhajuje.- "Ať se napije, když na to má chuť, když se potom chová rozumně!" A Honza se chová rozumně! Když se napije, bývá výřečný, ale mile výřečný! Když přebere, lehne si a spí! Kdežto Marie-Sylva když přebrala a to ona pokaždé, bývá zlá! Bývá hádavá, a navíc rozbíjí všechno co ji jen přijde pod ruku. Bývá agresivní a mívá hrozitánskou chuť Honzu zapíchnout velkým špikovákem! Za všechno může ON! Kdyby se s ní miloval, ale on ji odmítá když je opilá! ON se s ní teď vůbec nechce milovat a ona si to tak moc přeje!
5 Ona si teď moc věcí přeje! Předně by chtěla být tou krásnou holčinou s vlasy s barvou čerstvě vyloupnutého kaštanu, chtěla by mu je ovíjet kolem krku a šimrat ho jimi po hrudi.- Jenomže, kde jsou ty její vlasy? Zůstaly ležely tenkrát v kadeřnictví na podlaze a to co ji zůstalo na hlavě dnes, hanba mluvit! Chtěla by, aby jí hladil prsa, ta krásná tvrdá prsa, ale s nimi je to dnes stejné! Co ze mne zůstalo?" Zeptala se prázdna v pokoji a odpověděla si sama: - "Jen ta strašná žízeň! Já jsem tak nešťastná, já jsem tak hrozně nešťastná," bědovala a hlavu zabořila do špinavého polštáře.
 "Proč mě necháváte samotnou, když to víte?" Zaječela a vyskočila: - "Zabiju se a najůst se zabiju!"
 Onen nápad se ji tak zalíbil, že se potichu proplížila do kuchyně, vytáhla zásuvku tak prudce, že příbory až zarachotily.
 "Pššt, Spravedlivá by mohla přijít a já ji tu teď nechci mít!"
 Prohrábla rukou nože, a vzala dlouhý ostrý špikovák! – "Panečku, ten by do někoho zajel jak do másla." Pochvalovala si a zamyslela se: - "Proč já mám vždycky chuť, když tenhle nůž mám v ruce, vrazit ho do něčeho, přesněji do někoho!"
 Otočila špici naproti sobě. – "Zapíchnu se! Do srdce si ho zapíchnu!" A nůž přiložila těsně pod vyschlé ňadro.
 "Blbost," řekla pojednou.
 "Je to blbost, je to strašná blbost, abych takhle udělala místo pro druhou," uvědomila si a práskla nožem do kouta.
 Letěl po linu až se zastavil u lednice. – "Ty bestie jedna! To bys mnou s chutí projel, aby měla Spravedlivá radost! Aby měl radost ten její synáček! Aby si sem mohl dovést tu druhou, tu za kterou denně dolejzá a já jen čekám! Já tu pořád jen a jen čekám! – To zrovna, udělat místo někomu jinýmu, to zrovna!"
 Šla a nakopla nůž, který znova přeletěl kuchyňkou. Na bosé noze ji začal rudnout palec. Sedla si na zem a začala pečlivě prohlížet malou krátkou ranku po ostří, do kterého před chvílí kopla.
 Ranka byla krátká, ale hluboká a krev se z ní řinula ven tenkým pramínkem. "A heleme se, copak to je," řekla udivená a namočila v krvi ukazovák. Prohlížela si rudou, rychle zasychající špičku ukazováčku a pak ji zvědavě olízla.6
 "Brr," otřásla se. Ale chutnalo to sladce, tak se spokojeně zasmála: - "Bože, jaká já jsem slaďoučká," zamumlala a dívala se jak krev z nohy odkapává na světlé lino. Najednou se protáhla jako kočka, složila ruce pod hlavu a zavřela oči. V okamžiku oddechovala v neklidném spánku.
 Do dvora vjelo auto a v tom okamžiku z kuchyně vyšla postarší silná žena a dívala se, jak auto zajelo až ke garáži, jak z něho vystoupil její syn a usmál se na ni.
 "Ahoj, mami," pozdravil a otevřel vrata garáže.
 Žena čekala až zajel dovnitř a zavřel za sebou vrata. Stála ani se nepohnula, jen se dívala.
 "Co je nového," zeptal se, když bylo auto v bezpečí.
 "Myslím si, že nejspíš zase pila," řekla žena a ukázala očima nahoru k oknům.
 "Ale né, to není možný. Peníze nemá, to vím a pití taky ne. Všechno jsem prohledal, když spala." 
 "Ale jo, byl tam nějakej rámus, něco rozbila a pomateně mluvila sama k sobě." Odporovala žena.
 "Já už se z toho zblázním," řekl vztekle a nakopl pekáč, který měl v cestě. Voda pro slepice vyšplíchla a potřísnila mu nohavice u kalhot.
 "Já se z tý ženský jednou zblázním! Na mou duši se zblázním," opakoval a vešel do domku spolu se svou matkou.
 "Já za to nemůžu," bránila se.
 "Já vím, mami," řekl a položil ji konejšivě ruku na rameno.
 Takhle to šlo den za dnem až přišel jeden, kdy Marie-Sylva skutečně odešla a nastěhovala se ke Kukačkovi, kde žila za skleničku pro sebe a za pobavení pro něho a jeho kumpány spokojená, že už si nemusí lámat hlavu pro prázdnou láhev!

 Kdo chce tvrdit, že je nějaká pevná vůle, když je tohle snadnější?

7

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Příběh ze života am 27. 01. 2011 - 06:47
RE(2x): Příběh ze života nena 27. 01. 2011 - 18:22
RE: Příběh ze života mi-lada 27. 01. 2011 - 08:32
RE(2x): Příběh ze života nena 27. 01. 2011 - 18:27
RE: Příběh ze života romča 27. 01. 2011 - 14:37
RE(2x): Příběh ze života nena 27. 01. 2011 - 18:28
RE: Příběh ze života adil 27. 01. 2011 - 23:38
RE: Příběh ze života jandy 27. 01. 2011 - 23:59
RE(2x): Příběh ze života nena 28. 01. 2011 - 20:54
RE: Příběh ze života jarmila 29. 01. 2011 - 14:42