Víla

3. únor 2011 | 12.06 |

Jelikož venku zase sněží, je tam mlha že není vidět Ještěd, kde se cosi koná s horkovzdušnými balony, a já nic nevidím, tak jsem si vzpomněla, když jsem byla tuhle pro uhlí a škvírou mezi cihlami pronikaly sluneční paresky, že v jejich pruhu tančily víly. Že to jsou víly mi prozradila jedna docela malá holka, která ještě ani nechodila do školy, samozřejmě  to prozrdila v době, kdy děti používaly svou fantasii a ne počítače a televizní přijímače ke svému životu.

Víla
sova 016 "Vezmi koště, u kamen lopátku se smetáčkem a pěkně šupitej zamést chodbu!" přikázala maminka holčičce.
   Holčička poslušně vzala smeták z rohu světnice, byl dvakrát tak velký, jak ona sama. U kamen popadla lopatku se smetáčkem a namířila si to ke dveřím, kde ji ještě maminka zadržela napomenutím: - "Ne abys zase nametla smetí pod schod u půdy!"
 Tím maminka holčičku zastavila mezi dveřmi a když otevřela pusinku, aby se bránila takovému nařčení, maminka přidala: - "Moc tak na mě nekoukej! To sis myslela, že to nepoznám?" Malinko se zamračila a pokračovala: - " A to ti povídám, ať smetáčkem pořádně vymeteš rohy u schodů!" teď maminčin prst tak trošku zahrozil. "Přijdu si to zkontrolovat!" Na to holčička kývla a tiše za sebou zavřela dveře.
 "Zamést chodbu! Co bych nezametla chodbu," remcala v duchu a pomaličku vystupovala po schodech do poschodí, aby za sebou táhla smeták za tu dlouhatánskou tyč a on se o každý schod otloukal a proto také naříkal: - "Au! Auvajs! No ták! – Budu samá boule! Dávej trošku pozor! Au! Auvej!"
   Chodba v tomhle domě byla nahoře v poschodí, dole se prostorná chodba nazývala síní! Takhle bylo všem jasné, když maminka řekla: - "Jdi umejt síň!" Tak to znamenalo, aby ten, komu byl dán onen rozkaz umyl "síň" tedy chodbu dole! Když řekla: - "jdi zamést chodbu, bylo také každému jasné, že musí nahoru po schodech a musí zamést chodbu s modrobílými dlaždicemi a potom ještě pořádně vymetat schody i s jejich růžky, jinak by se maminka zlobila. sova 019
 Když holčička vyšla všechny schody a pořádně o ně otloukla smeták, ocitla se v prostorné světlé chodbě s jedním oknem v jejím čele.Tím oknem právě teď svítilo slunce a jeho paprsky byly ohraničeny obdélníkem právě toho okna. Holčička si všimla širokého pásu slunečního svitu, položila lopatku se smetáčkem na poslední schod a začala se ohánět smetákem s dlouhou násadou.

Ta násada byla velice nepraktická, - překážela a překážela ! Pořád s ní narážela do zdi, do proutěných křesel, která stála pod oknem z každé strany oválného stolku až si holčička řekla, že by snad bylo lepší, kdyby lezla po kolínkách a zametala jen tím malým smetáčkem.

 Ještě nedomyslela, jak by měla nejlépe svou práci udělat, když si "TOHO" všimla! Sice jen párkrát mávla smetákem, ale to stačilo, aby zvířila zrníčka prachu a ta zrníčka se začala shlížet v pruhu slunečního světla.
 Zrníčka proudila ve světle nahoru a dolů, shlukovala se, zase se od sebe oddělovala. V tu chvíli holčička pustila z rukou smeták a z hlavy vypustila smetáček, aby zůstala koukat s pusinkou otevřenou, ale očička po chvilce maličko přivřela. Jen to udělala, okamžitě viděla dlouhý průsvitný závoj, který se vlnil ve slunečních paprscích a ONA za tím závojem přišla!     
 Byla krásná! To holčičku tak moc nepřekvapilo, vždyť víly musejí být krásné! Ale ona byla tak křehká, průsvitná, měla dlouhatánské zlaté vlasy až na zem a tančila, aniž se dotýkala země. Holčička oněměla, ne tak víla! 
sova 035 "Holčičko, nechceš si se mnou zatančit?" zeptala se stříbrným hlasem.
 "Nemůžu, musím zametat chodbu a ještě schody," odpověděla po pravdě holčička.
 "To ještě zameteš. Jsi šikovná," zalichotila holčičce víla.
 "Třeba bych to neuměla," špitla holčička nesměle.
 "To víš, že uměla. Pojď!" natáhla víla ruce k holčičce a ona ty své zdvihla nad hlavu a začala tančit tak, jako to před chvílí viděla u víly. Otáčela se také v pruhu slunečního světla, zakláněla hlavu dozadu, prohýbala se v pase a otáčela dokolečka.
 "Vidíš jak to umíš," pochválila holčičku víla.
 Když už takhle tančily hodnou chvíli, byla holčička celá zadýchaná a tak se posadila na dlaždice, aby se zvědavě zeptala: - "Kde si se tady vzala?"
 "Já jsem tady stále," zazněl stříbrný hlas víly. "Já se zjevím jen tomu, kdo je mě hoden."
 "Takže, já jsem tě hodna?" Zeptala se s radostí v hlase holčička.
 Víla zakývala na souhlas hlavou a v tom okamžiku se její vlasy rozlétly a ona se jimi celičká zahalila. A jak se tak její vlasy vlnily a vlnily venku zatím zašlo sluníčko za mráček, pruh slunečního světla zmizel a s ním i krásná víla.
 Holčička zklamaně složila ruce do klína a vzdychla: - "Pánečku, to byla krása! Zhluboka vzdechla a vstala, aby se znova začala ohánět smetákem s dlouhou nepraktickou násadou, ale ať prášila jak prášila, vílu už nevzkřísila.
 "Co se dá dělat," řekla si a smetí namísto pod schod u půdy, nametla pečlivě na schody vedoucí do přízemí. Potom pustila dlouhý smeták dolů a on drkotal z jednoho schodu na druhý a hudral u toho: - "S jedním tady jednají, jako s nějakým obyčejným pometlem." Když dorazil až dolů ke dveřím, drcl do nich a zaječel: - "Jauvajs!"sova 032
 "Aby ses nezbláznil," poslala za ním holčička, která pečlivě zametala první ze schodů a dbala na to, aby vymetla všechna smítka na schod pod sebou. Jak tak zametala, smetáček se jí v ruce proměnil v malého mrože. Jeho fousky šmejdily po schodech a vycucávaly veškeré smetí, ale holčičce to nestačilo.
 "Hele ty malej mrožile! Buďto budeš pořádně ty schody i olizovat, nebo uvidíš co já s tebou udělám." Vyhrožovala a tak malý mrož začal pečlivě olizovat schody a holčička spokojená mu začala vyprávět o zjevené víle. – "Víš ona byla tak krásná, že jsem i já z ní byla celá pryč a to já, když si obleču šaty, které má maminka v tý veliký truhle ve velkým pokoji, to já jsem ještě hezčí jak byla ta víla."
 Holčička přestala zametat a malý mrožík se okamžitě změnil na smetáček, který mrtvě ležel na jednom ze schodů a ona zhluboka vzdychla. Když už seděla takhle hodnou chvíli, téměř vykřikla :- "To není žádná pravda!" A pak přiznala sama sobě. "Ještě jsem nikdy neviděla nic tak krásnýho, jako byla ona." Potom vylezla po čtyřech schody nahoru, aby si na posledním lehla, podepřela si oběma rukama hlavu a dívala se k oknu s jediným přáním, - "ještě jednou ji uvidět", ale sluníčko ne a ne nakouknout do okna, aby znova oživilo tu nevídanou krásu.
 "Ani si mi nepověděla, jak se jmenuješ." Řekla smutně holčička do prázdné chodby a dívala se žádostivě k oknu s přáním: - "Ještě na chvíli mi ji sem pusť sluníčko!"
 Jako by sluníčko slyšelo úpěnlivé přání, vysvitlo a nakouklo do chodby, aby se opřelo o modrobílé dlaždice a v jeho pruhu se pro holčičku objevila krásná víla. Lehoučká, krásná jak letní sen, aby zvonivým hláskem promluvila k holčičce: - "Ty přece víš, že já jsem Sluneční víla! Já k tobě přicházím skrze slunce a touhu. Slibuji, že kdykoli slunce pustíš do toho baráku, přijdu s ním i já a teď mazej, maminka už tě dvakrát volala."
 Ještě se holčička otočila k oknu, z kterého sluníčko zmizelo a s ním i Sluneční víla, ale ona už všechno co potřebovala vědět, věděla! Teď může klidně dolů k mamince, když ji už třikrát volala a tak opatrně vzala lopatku na kterou nametla smetí, mrožíkem v kterého se opět proměnil obyčejný smetáček.
 Když vysypala z lopatky smetí a přišla do světnice, maminka se udiveně zeptala. – "Můžeš mi prosímtě říci, cos tam tak dlouho dělala?"
 "Já ti ani nevím," odpověděla po pravdě holčička a tajemně se u toho usmívala.  
      

sova 017

sova 020

sova 025

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Víla adil 03. 02. 2011 - 14:32
RE: Víla nena 03. 02. 2011 - 15:28
RE: Víla zdenka"ren" 03. 02. 2011 - 18:16
RE(2x): Víla nena 03. 02. 2011 - 19:52
RE: Víla newold®blbne.cz 03. 02. 2011 - 20:42
RE(2x): Víla nena 04. 02. 2011 - 07:16
RE: Víla jaruš 03. 02. 2011 - 21:10
RE(2x): Víla nena 04. 02. 2011 - 07:20
RE(3x): Víla jája 05. 02. 2011 - 15:24
RE(4x): Víla nena 05. 02. 2011 - 19:18
RE(5x): Víla jája 06. 02. 2011 - 19:48
RE: Víla mi-lada 07. 02. 2011 - 06:43
RE: Víla hoho8 08. 02. 2011 - 09:41